Článek
Pan ministr Plaga se v médiích opakovaně chlubí, že jeho návrh „ruší současnou podobu“ inkluze, která podle něj nikomu nevyhovuje, a že to pomůže dětem i rodičům. Dokonce prý doufá, že to „pochopí i koaliční partneři“, které chce edukovat. Ukazuje se ale, že školství už neřídí on, ale přímo Babiš - ten se totiž kloní více k tomu, co chce SPD.
Pravda je taková, že Plagou předložená novela mění pouze mechanismus přidělování peněz na asistenty pedagoga. Nijak ale neřeší samotný princip nebo reálné fungování toho, čemu dnes říkáme „inkluze“. Změní se jen tok peněz v ministerském excelu, ale frustrace v našich školách zůstane.
Pokud pan ministr veřejně prohlašuje, že chce edukovat své kolegy, měl by v první řadě přestat řešit parametry pro odměňování asistentů a začít řešit podstatu problému. A tou je umožnit ředitelům škol, aby s dětmi pracovali podle jejich skutečných potřeb, a ne podle tupých úřednických tabulek!
🛑 Změna parametrů je jen falešná revize inkluze. Plaga tím dělá z debaty o školství frašku a zvětšuje vliv SPD.
— Renáta Zajíčková (@RenataZajickova) October 12, 2026
Pan ministr Plaga se v médiích opakovaně chlubí, že jeho návrh „ruší současnou podobu“ inkluze, která podle něj nikomu nevyhovuje, a že to pomůže dětem i rodičům.… pic.twitter.com/mq0wLgmHDd
Dlouhodobě říkám, že po deseti letech od zavedení společného vzdělávání je nezbytné provést důkladné vyhodnocení. Musíme jasně popsat prvky, které fungují a které naopak selhávají, a celý systém přenastavit. Z reakcí odborníků a i na základě mé dlouholeté ředitelské praxe je zřejmé, že nejlepším řešením není tupá plošná represe ani nekonečné najímání asistentů, ale vnitřní diferenciace škol. Právě proto je komplexní revize inkluze naprosto klíčovou a organickou součástí naší Reformy 8+2.
Robert Plaga to řešení moc dobře zná. Tím, že ho záměrně ignoruje a chybí mu odvaha ke skutečné systémové změně, vlastně jen otevírá nebezpečný prostor k tomu, aby tu politici z SPD volali po segregaci dětí. A do hry vstupují aktuálně také Motoristé. Jejich aktuální návrh sice celkově pojmenovává skutečné bolesti pedagogické reality a přináší některé vítané prvky autonomie pro ředitele škol. Bohužel je však kombinuje s nebezpečnou represí a plošnými zásahy tam, kde je potřeba spíše metodická práce a personální posílení.
Kde návrhy z dílny Motoristů souhlasí s našimi:
- Flexibilita financování: Jednoznačně souhlasím s flexibilitou ve využití financí na podporu místo jejich striktního vázání na asistenty pedagoga. Ředitel s poradenským pracovištěm zná potřeby žáků lépe než úřední tabulka. Místo dalšího asistenta k lavici škola často efektivněji využije školního psychologa, speciálního pedagoga, tandemovou výuku dvou učitelů nebo cílené pomůcky.
- Krizové a diagnostické třídy: Jednoznačně podporuji vznik krizových a diagnostických tříd i posílení kapacit speciálního školství a oborů psychologie na vysokých školách. Dočasný přesun žáka v akutní dekompenzaci do péče specialistů ochrání kmenovou třídu i samotné dítě, kterému se dostane intenzivní pomoci.
- Konec poradenské turistiky: Se zavedením centrálního informačního systému plně souhlasím. Zápis závěrů do jednotného systému eliminuje poradenskou turistiku, kdy někteří rodiče obcházejí zařízení tak dlouho, dokud nezískají posudek s razítkem na asistenta bez ohledu na realitu.
- Nástroj na nespolupracující rodiče: Věcně souhlasím s povinností rodičů dostavit se do poradny na podnět školy. Pokud rodina odmítá připustit závažné psychické potíže dítěte a bojkotuje vyšetření, škola zůstává paralyzována a nemůže nastavit adekvátní podporu.
- Stropování diagnóz a 4. a 5. stupeň podpory: Dává smysl stropovat kumulaci náročných diagnóz v jednom kolektivu, protože souběh několika žáků s výraznými obtížemi bez snížení celkového počtu dětí ve třídě nevyhnutelně vede k výukovému kolapsu. U možnosti podmíněného odmítnutí žáků se 4. a 5. stupněm podpory souhlasím, protože tyto stupně představují nejtěžší postižení, těžké formy autismu či kombinované vady. Pokud běžná škola nemá bezbariérovost a zázemí, formální prosazování inkluze vede k sekundární traumatizaci samotného dítěte a vyhoření sboru. Odmítnutí však nesmí být svévolí a stát musí garantovat, že pro dítě existuje reálné místo ve specializovaném zařízení.
Kde s návrhy zásadně nesouhlasím (kroky k represi a segregaci):
- Vyhazov dětí na 30 dnů: Zásadní nesouhlas s možností vyloučení dítěte až na 30 dnů. Z psychologického hlediska jde o škodlivou represi. Třicetidenní izolace problémové chování nevyřeší, pouze dítě vytrhne ze struktury a uvrhne ho do často dysfunkčního rodinného prostředí, které bývá prvotní příčinou potíží. Školství potřebuje krizovou intervenci, nikoli institucionální vyhnanství.
- Odmítání žáků s mírnou podporou: Zásadně nesouhlasím s odmítáním žáků s 1. až 3. stupněm podpory. Žáci s běžnou dyslexií či mírným ADHD do běžných tříd patří a jejich plošné odmítání popírá základní smysl společného vzdělávání.
- Spádovost poraden: Zásadně nesouhlasím se spádovostí určenou striktně podle spádovosti školy. Tento model by totiž rodiny doslova uvěznil u konkrétních, mnohdy naprosto přetížených či nekvalitních pracovišť s neúměrnými čekacími lhůtami, a to i v situaci, kdy by dítě mohlo získat včasný termín v jiné volné poradně opodál. Pokud má systém dávat smysl a vyhnout se kolapsu, musí být případná spádovost nastavena pro větší územní celky a navázána přímo na dítě či rodinu. Jedině tak zachováme alespoň částečnou flexibilitu a umožníme rodičům využít kapacity tam, kde jsou zrovna k dispozici.
- Omezování víceletých gymnázií: Úřední regulace poptávky rodičů a omezování kapacit víceletých gymnázií představuje umělé rovnostářství shora. Nadané děti mají své specifické vzdělávací potřeby a jejich právo na adekvátní rozvoj je stejně legitimní jako podpora žáků s handicapy.
Deset let od spuštění inkluze: Sklízíme plody nepřipravenosti
Už delší dobu nás dobíhá bezbřehost inkluze, která byla v roce 2016 uspěchaně a nepřipraveně spuštěna. Nejenže na společné vzdělávání nebyl připraven terén – tedy rodiče ani školy –, ale od počátku na tento krok nebyl vyčleněn ani dostatek peněz a nebylo vytvořeno odpovídající personální zázemí.
Školy dostaly za úkol ze dne na den zajistit specifické podmínky dětem, které do té doby nebyly součástí hlavního proudu. Musely se poprat s naprostou neexistencí podpůrného systému a učily se začleňovat žáky s různými handicapy do běžných tříd bez pořádného metodického vedení. Vše tak zůstalo pouze na bedrech a nadšení jednotlivých ředitelů – někde se to povedlo, někde si s tím bohužel dodnes neví rady.
Nezvládnutá inkluze ve školách má vážné dopady nejen na žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, ale také na kvalitu výuky celého kolektivu. Učitelé jsou přetížení, narůstá jejich vyhoření a klesá motivace. Podle studie UJEP (2024) 65 % pedagogů nevěří v přínos inkluze a třetina ji dokonce hodnotí vyloženě negativně. Také 80 % rodičů podle průzkumu CVVM (2023) nesouhlasí se současným nastavením inkluze. Za deset let se navíc zásadně proměnil profil žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Školní prostředí je složitější, výzvy jsou jiné než v době zavedení inkluze.
Skutečné řešení? Vnitřní diferenciace a Reforma 8+2
Ředitelé musí mít větší pravomoci rozhodovat o způsobu nastavení inkluzivního vzdělávání, ale potřebují také nástroje - tím nejúčinějším je vytvářet uvnitř škol menší, flexibilní a prostupné skupiny dětí (a vůbec jim nemusíme říkat „třídy“), které naplno respektují jejich aktuální potřeby a tempo.
Takový systém dlouhodobě funguje ve všech severských zemích, včetně Islandu. Nikdo není trvale vyčleňován nebo izolován. Děti jsou jednoduše ve skupinách, které jim v danou chvíli pomáhají překonat bariéry, aniž by se paralyzoval zbytek kolektivu. To samozřejmě vyžaduje silné, vysoce odborné a profesionální personální zázemí.
Změnou architektury vzdělávacího systému, konkrétně zkrácením základní školy, se ve školách skokově uvolní tolik potřebné prostorové i personální kapacity. Tyto kapacity pak konečně budeme moci plně využít pro skutečně flexibilní, vysoce odbornou a adresnou pomoc našim dětem.
Vládní rezignace na talenty
Současná vláda v regionech agresivně omezuje kapacity víceletých gymnázií a svými kroky ukazuje, že je celkově nastavena proti rozšiřování všeobecného vzdělávání. Kabinet tímto přístupem absolutně rezignuje na cílený rozvoj talentů. V mnoha případech navíc doslova nutí rodiče, aby své nadané děti zanechávali na základních školách, které kvůli podfinancování a chybějící podpoře naprosto nezvládají nároky inkluze. Absolutní třešničkou na dortu tohoto vládního pokrytectví je pak fakt, že sám ministr školství Robert Plaga má obě své děti na víceletém gymnáziu. Sám pro sebe a svou rodinu tedy výhody a kvalitu tohoto systému plně využívá, ale ostatním rodičům by tuto svobodnou volbu pro rozvoj jejich dětí s klidem odepřel.
