Článek
Ministr jde naprosto nelogicky přímo proti své vlastní Vzdělávací strategii 2030+. Za uplynulý půlrok jsme si už bohužel zvykli na to, že ministr Robert Plaga řídí resort střelbou od boku: sledujeme škrty v rozpočty (plavecké výcviky, dětská olympiáda), zbytečná plošná nařízení (zakáz mobilů ve školách) i rušení inovací (kombinovaná výuka). Zrušení povinné angličtiny od první třídy a přesunutí druhého jazyka mezi volitelné předměty je ale krok, který znevýhodní celou jednu generaci a zbrzdí naši ekonomiku. Tímto rozhodnutím se totiž zakládá na tvrdé dvourychlostní školství, kde stát plošně přestává garantovat dětem rovné šance a rezignuje na strategické potřeby.
Logika, která za tímto krokem stojí, mě jako pedagožku naprosto fascinuje. Zní zhruba takto: „Nemáme učitele? Tak ten předmět prostě zrušíme.“ Plagův přístup k jazykům tak nápadně připomíná dřívější zpátečnictví u maturity z matematiky. Když zkrátka stát něco neumí kvalitně a plošně učit, udělá to raději nepovinným, hodí přes celý problém pomyslnou deku a tváří se, že je vyřešeno.
Prohlubování nerovností a děti z venkova bez šance
Co se stane v praxi, když cizí jazyk přestane být povinný? Prostě se nebude učit. Žádná menší venkovská škola nebude držet francouzštináře nebo španělštináře. Na tyto úvazky jednoduše nedosáhne finančně ani kapacitně.
Výsledek bude tristní. Druhé cizí jazyky budou dál učit jen velké městské školy s kvalitním personálním zázemím, zatímco ty malé je dětem vůbec nenabídnou. Udělat z druhého jazyka volitelný předmět je proto přímý útok na rovné šance. Motivovaní rodiče dětem jazyky zaplatí v soukromých kurzech nebo je rovnou pošlou na víceletá gymnázia. Těm dětem z méně podnětného prostředí, o které by se měl stát opřít, ale tuto šanci potichu sebereme a veřejná základní škola pro ně definitivně přestane fungovat jako společenský výtah.
O tom, že se moje obavy zakládají na realitě, svědčí i hlasy z terénu. Učitelé jazyků i akademici z univerzit přímo varují, že odklon od povinného druhého cizího jazyka postihne primárně menší venkovské školy a děti ze sociálně slabších rodin. Ty se výuky druhého jazyka často bojí a raději zvolí „snazší“ cestu.
Opakujeme chyby Slovenska, přestože vidíme následky
Nemusíme přitom hádat, jak tento krok dopadne. Nedávno jsem pracovně navštívila Slovensko a při rozhovorech s učiteli a řediteli se mi potvrdilo přesně to, před čím varují naši odborníci. Slovensko povinný druhý cizí jazyk zrušilo v roce 2015. A výsledek?
Velká část škol prostě druhý jazyk vůbec neučí. Rozdíly mezi kvalitou výuky ve velkých městech a na venkově se drasticky prohloubily. Podle studií se tam také kriticky snížila rozmanitost nabídky cizích jazyků – přežívá de facto jen němčina a v okrajových regionech ruština. Chtěli bychom takto omezit příležitosti i pro naše žáky? Znalost druhého jazyka má obrovský význam pro učební strategie dětí – i když na střední škole zvolí jazyk jiný, už umí postupovat a lépe jazyk zvládnou.
Ignorujeme realitu globálního trhu
Je nepopsatelným hazardem, že to děláme v době, kdy podle mezinárodních dat organizace Education First zažíváme jako Česká republika největší propad ve znalostech jazyků v celé Evropě. Děláme to ve chvíli, kdy plná polovina pracovních nabídek na našem trhu cizí jazyk striktně vyžaduje.
Nezapomínejme také na hlasy zástupců obchodních komor. Obchodníci a zaměstnavatelé otevřeně varují, že nedostatek jazykově vzdělaných lidí poškodí budoucí vztahy českých firem se zahraničními partnery. A v příhraničních regionech může i základní znalost němčiny rozhodovat o budoucím uplatnění mladých lidí na trhu práce.
Základní pravidlo přitom zní: Národy, které nemají jako svůj mateřský jazyk ten světový, zpravidla učí své žáky dva cizí jazyky. Není to nadstandard, je to nutnost pro přežití na mezinárodním poli a udržení konkurenceschopnosti naší ekonomiky.
Neziskovky mlčí - nerovnosti ve vzdělávání za Plagy nejsou téma
Zaráží mě, že zatímco experti, zástupci vysokých škol a zaměstnavatelé bijí na poplach, různé neziskové organizace, které mají boj za rovné šance přímo v popisu práce, k tomuto státnímu pokrčení ramen překvapivě mlčí. Ministr Plaga se ve svých projevech navíc často zaklíná slovem „modernizace“ a ohání se Strategií 2030+, jejímž hlavním pilířem je podpora znevýhodněných dětí. Realita jeho politických kroků je však přesně opačná.
A argument s chybějícími pedagogy? Jazykáři ho jasně odmítají – statistiky ukazují, že aprobovaných učitelů němčiny je u nás stejně jako těch angličtinářských. Je to jednoduché. Komu skutečně záleží na budoucím úspěchu dětí, ten hledá cesty, jak systém zefektivnit, jak podpořit ve školství profesní mobilitu, jak upravit metodiku výuky na základních školách a jak zajistit její návaznost na školy střední.
A komu je to jedno, ten prostě brání pohodlný status quo a škrtá to, co mu v tabulkách nevychází. Odmítám se smířit s tím, že na neschopnost státu uřídit personální kapacity ve školství doplatí naše děti.
