Článek
Blížíme se ke čtyřicátému výročí pádu komunismu, ale v jedné věci v nás minulý režim stále hluboce přežívá. Je to naše podezřívavost k soukromému sektoru ve chvíli, kdy poskytuje veřejnou službu. Jako členka školského i zdravotního výboru tento paradox vidím každý den.
Pojďme si to ukázat na jednoduchém příkladu. Když jdete ke svému praktickému lékaři, gynekologovi nebo zubaři, pravděpodobně vůbec neřešíte, komu patří budova nebo zda má lékař na dveřích napsáno s.r.o. Je to zkrátka váš lékař. Zdravotní pojišťovna mu za vás posílá kapitační platbu a proplácí výkony. Nikdo příčetný přitom netvrdí, že takový lékař „parazituje na veřejném systému“, protože dostává veřejné peníze. Celý systém je logicky postaven na tom, že veřejná služba může být poskytována veřejným i soukromým lékařem. Rozhodující je pacient a péče, kterou dostává.
Když se ale přesuneme o resort vedle, logika najednou mizí. Pokud stejné dítě, za které stát posílá peníze soukromému pediatrovi, nastoupí do soukromé školy, veřejná debata se okamžitě stočí k „dotacím soukromým školám“. Přitom soukromá škola je zapsaná ve školském rejstříku, musí dodržovat stejný školský zákon, čelí kontrolám České školní inspekce a poskytuje státem uznávané vzdělání. Z hlediska nakládání s případným hospodářským výsledkem je navíc regulována mnohem přísněji než onen soukromý lékař.
Nejde o dotaci škole, ale státní příspěvek na vzdělání dítěte
Zarážející je způsob, jakým o financování veřejných služeb hovoříme. Například článek na Novinky.cz v titulku informuje: Soukromé a církevní školy mohou přijít o dotace. U praktického lékaře říkáme, že jde o „úhradu zdravotní péče“, zatímco u soukromé školy používáme nálepku „dotace“. Tento jazykový zmatek křiví celou společenskou debatu.
Pravda je taková, že u škol nejde o žádnou dotaci podnikateli. Jde o státní příspěvek na vzdělání konkrétního dítěte. Každé dítě v této zemi má na tento příspěvek zákonný nárok a je výhradně svobodnou volbou jeho rodičů, jakou školu pro něj zvolí. Veřejné prostředky nesledují budovu nebo zřizovatele, sledují realizaci ústavního práva dítěte na jeho vzdělání.
Představme si, že by stát zítra řekl: „Od příštího roku budeme hradit péči jen ve státních a krajských nemocnicích. Kdo jde k soukromému zubaři nebo praktikovi, nedostane od pojišťovny ani korunu, ať si to zaplatí celé sám.“ Systém by okamžitě zkolaboval. Proč si tedy někteří politici myslí, že je normální navrhovat přesně toto ve školství?
Inovátoři a srdcaři, kteří šetří státu miliardy
Soukromé školy nejsou továrny na peníze. Velmi často je zakládají zapálení srdcaři – učitelé, rodiče nebo inovátoři, kterým veřejný systém neposkytl dostatečný prostor. Jsou to lídři inovací ve vzdělávání. Ukazují nové cesty, flexibilně reagují na potřeby trhu práce a plní veřejnou službu úplně stejně, jako ji plní soukromý dopravce, u kterého si kraj objedná autobusovou linku, nebo třeba poskytovatel sociálních služeb. A co je pro státní rozpočet nejdůležitější: soukromý poskytovatel často zajišťuje službu výrazně levněji, než by to zvládl stát sám.
Státem uznané vzdělávání žáka soukromé základní škole je realizováno přibližně za polovinu veřejných prostředků, které systém vynakládá na žáka veřejné školy.
Čísla mluví jasně. Podle modelu pro rok 2024 stál žák ve veřejné základní škole státní rozpočet zhruba 152 tisíc korun. Veřejná podpora na žáka v soukromé základní škole činila 79 tisíc korun. To neznamená, že soukromá škola vzdělává za polovinu, ale znamená to, že státní rozpočet stojí zhruba polovinu. Zbytek berou na svá bedra rodiče. Ti samí rodiče, kteří poctivě platí daně.
Pokud soukromé školy dnes vzdělávají desítky tisíc dětí, poskytují tím státu obrovskou kapacitu, kterou by jinak musel za stovky miliard korun vybudovat a provozovat sám. Trestat je za to osekáváním peněz není jen nespravedlivé, je to z pohledu státu ekonomická sebevražda.
Je načase, abychom 40 let po revoluci dospěli. Pro veřejnou službu není rozhodující, kdo je poskytovatelem, ale zda a v jaké kvalitě naplňuje veřejný zájem. Finance ať jednoduše následují úspěch a potřeby žáka. Přestaňme dehonestovat ty, kteří do vzdělávání našich dětí vkládají vlastní energii, inovace i prostředky. Soukromé školy nejsou černí pasažéři systému – jsou jeho plnohodnotnou a nepostradatelnou součástí.
