Island: Malý stát, velká svoboda. Zápisky z ostrova školních paradoxů

Když přemýšlím, co ve mně po návratu z Islandu zůstalo nejsilněji, nejsou to jednotlivé školy, jejich vybavení ani konkrétní vzdělávací metody. Je to způsob, jakým tamní společnost funguje. A tři slova, která se mi neustále vracejí: nezávislost, důvěra a odpovědnost.

Island má nádhernou, drsnou a místy až neuvěřitelnou přírodu. Přesto na mě nepůsobila nepřátelsky. Spíš zvláštně vlídně. A podobný pocit jsem měla z místních lidí. Jsou otevření, slušní, přirození a především nesmírně samostatní.

Možná to mají opravdu v genech. Islandská historie je příběhem národa, který žil dlouhá staletí v izolaci, v náročném prostředí a musel se spoléhat především sám na sebe. Tato zkušenost se podle mého názoru hluboce propsala do mentality celé společnosti.

Nezávislost je tady základní životní postoj. Nezávislost na státu, na politicích, na autoritách. Schopnost rozhodovat o vlastním životě podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

A právě tady přichází jeden z mých nejsilnějších postřehů. Čím menší stát, myšleno byrokraticky, administrativně a mírou regulace, tím více prostoru zůstává občanům.

Island je země s necelými čtyřmi sty tisíci obyvateli. Ve srovnání s námi má podstatně jednodušší systém veřejné správy a v řadě oblastí ponechává lidem větší volnost. Například předškolní vzdělávání nepodmiňuje povinným posledním rokem mateřské školy tak, jak to známe z České republiky. Rozhodnutí nechává více na rodičích.

Samozřejmě je mnohem snazší řídit takto malou společnost. Přesto mě ten rozdíl zasáhl.

U nás máme stále tendenci všechno přesně vymezovat, regulovat, kontrolovat. Vytvořit pravidla pro každou myslitelnou situaci, určit, co se smí a nesmí, a pro jistotu přidat další povinnost nebo výkaz. Na Islandu jsem měla opakovaně pocit, že výchozí otázka zní jinak: Proč bychom lidem neměli věřit, že se dokážou rozhodovat sami?

Jenže taková svoboda má jednu zásadní podmínku. Osobní odpovědnost.

Islanďané své děti od malička vedou k tomu, že jsou odpovědné za vlastní rozhodování, za své učení a postupně také za svůj život. Nezávislost tu není synonymem pro bezbřehou volnost. Je přirozeně propojena s vědomím důsledků vlastních rozhodnutí.

A třetím pilířem je důvěra.

Rodiče důvěřují učitelům. Učitelé důvěřují dětem. Školy mají důvěru svých zřizovatelů. Lidé důvěřují institucím a jejich rozhodnutím. Samozřejmě to neznamená, že mezi nimi neexistují spory nebo problémy. Ale výchozí nastavení vztahů je odlišné.

Pokud škola rozhodne o nějaké záležitosti, rodiče její odborný úsudek zpravidla respektují. Nemají potřebu automaticky zpochybňovat každý krok učitele. Ten zase nemusí neustále dokazovat, že svou práci dělá správně.

To je pro mě jako pro člověka, který dlouhá léta působil ve vedení školy, nesmírně silné zjištění.

A co je podstatné, tato mentalita nezůstává za dveřmi škol. Prochází rodinami, školami, úřady i univerzitami.

Zaujalo mě také, jaký význam mají v islandských rodinách společně strávený čas a čtení. Rodiče s dětmi čtou knihy, povídají si o nich, diskutují. Školy tuto kulturu podporují a cíleně rozvíjejí čtenářské dovednosti.

Je v tom krásná jednoduchost. Vzdělávání není výhradní záležitostí školy. Je přirozenou součástí rodinného života.

Zároveň jsem si ale uvědomila, že důvěru nelze vytvořit zákonem ani ji zavést ministerskou vyhláškou. Musí se dlouhodobě budovat. A především musí fungovat oběma směry.

Právě tohle je možná první a nejdůležitější inspirace, kterou bychom si z Islandu měli odnést.

Během studijní cesty jsme navštívili školy v Akranes, Garðabæru a Reykjavíku. Program zahrnoval mateřské a základní školy, různé typy středních škol, setkání s představiteli školské správy i návštěvu Pedagogické fakulty Islandské univerzity.

Právě na středních školách jsem zažila jeden z nejsilnějších profesních momentů celé cesty.

Při představování jejich vzdělávacího systému zazněla tři slova: modularita, prostupnost, flexibilita.

V tu chvíli jsem se musela pousmát. Jsou to totiž přesně ty principy, o kterých mluvíme při přípravě našeho návrhu reformy 8+2.

A na Islandu jsme měli možnost sledovat, jak mohou fungovat v praxi.

Nejprve je potřeba vysvětlit jednu důležitou věc. Islandský systém není organizační kopií toho, co navrhujeme pro Českou republiku.

Islanďané mají desetiletou společnou základní školu, kterou děti navštěvují od šesti do šestnácti let. Teprve potom přecházejí na vyšší střední školy, kde si mohou vybírat z různých všeobecných, odborných i prakticky zaměřených vzdělávacích cest.

Právě organizace tohoto navazujícího studia je pro nás mimořádně inspirativní.

Mnohé islandské střední školy fungují na modulárním a kreditovém principu. Studenti nejsou odkázáni pouze na pevně stanovený rozvrh jedné třídy. Vybírají si předměty a kurzy, kombinují vzdělávací oblasti a postupují podle svých možností, zájmů a studijního tempa.

Modularita znamená, že vzdělávací dráha není jednou provždy pevně nalinkovaná. Student si ji do určité míry skládá sám. Některé předměty jsou povinné, jiné si volí podle toho, co ho zajímá, v čem je dobrý a kam chce směřovat.

Prostupnost znamená, že jedna volba nemusí definitivně rozhodnout o celé budoucnosti. Mladý člověk má možnost svou vzdělávací cestu upravovat, doplňovat a měnit. Nemusí za každou cenu pokračovat ve směru, který se ukázal jako nevhodný.

A konečně flexibilita. Každý student nemusí postupovat stejným tempem. Když nějaký modul nezvládne, nemusí automaticky opakovat celý ročník. Vrátí se ke konkrétnímu předmětu, doplní si potřebné znalosti a v ostatních oblastech může pokračovat.

Pro mladého člověka je to obrovský rozdíl.

Představme si studenta, kterému nejde matematika, ale má mimořádné nadání pro jazyky, umění nebo technické obory. Proč by jeden neúspěch měl zastavit celý jeho vzdělávací postup?

Proč bychom měli všechny nutit učit se všechno stejnou rychlostí?

Na škole Fjölbrautarskólinn í Garðabæ například pracují také s neobvyklým uspořádáním školního roku do tří semestrů. Studenti se tak mohou soustředit na menší počet předmětů současně a věnovat jim intenzivnější pozornost.

To všechno samozřejmě klade vyšší nároky na organizaci vzdělávání. Ale především na samotné studenty.

Najednou totiž nestačí jen přijít do školy, sednout si do lavice a čekat, co vám učitel zadá. Musíte přemýšlet, co chcete studovat, jak si sestavíte svůj program a jak zvládnete své povinnosti.

A právě tady se dostáváme k tomu, co mi na islandském školství připadá nejcennější.

Mladé lidi berou vážně.

Nejen jako žáky, kteří mají splnit předepsané učivo, ale jako postupně dospívající osobnosti. Lidi s vlastními zájmy, schopnostmi, potřebami, představami a také pochybnostmi.

Sledujete, jak se učí rozhodovat, přebírat odpovědnost, reagovat na neúspěch, spolupracovat s různými lidmi. Jak si postupně osvojují dovednosti, které budou potřebovat v dospělém životě.

A říkáte si, proč jim podobný prostor nedáváme také my.

V českém prostředí držíme děti devět let na základní škole. A v posledním ročníku se značná část jejich pozornosti i energie soustředí na přijímací zkoušky.

Přitom jde o věk, kdy se mladý člověk velmi rychle mění. Chce větší samostatnost, potřebuje nové podněty, hledá svou identitu a přirozeně se začíná vymezovat vůči světu dětí.

Právě proto považuji za důležité otevřít debatu o modelu 8+2. O možnosti přesunout poslední dva roky společného vzdělávání do prostředí středních škol a vytvořit mladým lidem prostor pro všeobecný základ, osobnostní rozvoj a postupnou vzdělávací orientaci.

Nejde o to, aby si čtrnáctileté dítě muselo definitivně vybrat profesi. Naopak. Jde o to, aby získalo více možností, více času na poznávání vlastních schopností a přitom postupně přebíralo větší odpovědnost.

Island nás nepřesvědčuje, že máme převzít jeho desetiletou základní školu. Ukazuje nám ale, že vzdělávání dospívajících může být postavené mnohem otevřeněji, než jsme zvyklí.

A že svoboda volby, odpovědnost a kvalitní vzdělání se nemusejí vzájemně vylučovat.

Při podobných cestách mě vždycky zajímá ještě jedna věc. Jak se v daném systému pracuje učitelům.

Můžeme totiž vymýšlet sebelepší reformy, ale pokud pro ně nezískáme pedagogy a nevytvoříme jim odpovídající podmínky, zůstanou jen na papíře.

Na Islandu mě opakovaně zaujalo postavení učitele jako respektovaného profesionála.

Jeho úkolem je především učit, rozvíjet děti, sledovat jejich pokrok a spolupracovat s kolegy. Škola přitom nemusí stát pouze na schopnostech jednotlivého učitele nebo ředitele. K dispozici má další odborníky a podpůrné služby.

V navštívených školách jsme se setkávali s výrazným zastoupením podpůrných profesí, se spoluprací pedagogů a s důrazem na individuální potřeby dětí.

Velmi důležitou roli přitom hrají obce.

Islandské municipality zajišťují provoz mateřských a základních škol a poskytují jim také odbornou a organizační podporu. Například při návštěvě Akranes jsme se věnovali tomu, jak místní školská správa spolupracuje se školami a sociálními službami.

Tohle mě jako ředitelku vícelétého gymnázia opravdu zajímalo.

V Česku totiž často diskutujeme o autonomii škol, ale už méně o tom, co všechno musí škola sama zvládnout. Kolik provozních, administrativních a organizačních problémů řeší ředitel. Kolik činností vykonávají učitelé vedle své hlavní práce.

Autonomie bez podpory se snadno promění v osamělost.

Islandská zkušenost ukazuje, jak důležité je obě věci propojit. Školám důvěřovat, ale zároveň jim zajistit dostupné odborné zázemí.

Samozřejmě ani tady není všechno ideální. Kvalita podpory se může lišit podle toho, v jaké obci škola působí. Menší a vzdálenější municipality mají jiné možnosti než bohatší města. To je riziko decentralizace, které musíme brát vážně i při úvahách o české školské správě.

Zajímavá byla také návštěva islandského Ředitelství pro vzdělávání a školské služby. Seznamovali jsme se mimo jiné s novým přístupem k hodnocení žáků.

Jeho smyslem není pouze zjistit, kolik toho dítě umí v jednom konkrétním okamžiku. Důležitější je sledovat, jak se postupně učí, kde má slabší místa a jakou podporu potřebuje.

K tomu směřuje také systém Matsferill, který propojuje diagnostiku s průběžným sledováním vzdělávacího pokroku.

Pro mě je podstatná především změna filozofie.

Hodnocení nemá sloužit jen k porovnávání dětí. Má učiteli pomáhat rozhodovat, co má ve výuce dělat jinak.

Právě podobné nástroje budou důležité, pokud chceme jednou vytvářet flexibilnější vzdělávací dráhy i v Česku. Nestačí dát studentům možnost volby. Musíme také vědět, jak se jim daří, co potřebují a kdy jim nabídnout pomoc.

Velkým tématem byla i péče o děti s různými vzdělávacími potřebami a s odlišným jazykovým zázemím.

Island se mění. Je to otevřená společnost, do které přicházejí lidé z různých zemí. Školy se proto stále více zabývají podporou dětí, pro něž islandština není mateřským jazykem.

Například Fellaskóli v Reykjavíku se dlouhodobě zaměřuje na jazykové a čtenářské dovednosti, rozvoj sebevědomí žáků a vytváření prostředí, v němž se mohou rozvíjet děti z různých kulturních prostředí.

Zaujaly mě také praktické vzdělávací aktivity a propojení škol s okolním světem. Součástí programu byla návštěva digitální dílny Fab Lab při střední škole v Breiðholtu. Místa, kde se nápady mění v konkrétní výrobky a kde se propojují technické dovednosti, tvořivost a praktické učení.

Právě takové prostředí dává mladým lidem příležitost objevovat, co je baví a v čem mohou být dobří.

A nakonec Islandská univerzita, její Pedagogická fakulta, setkání s akademiky a diskuse o přípravě učitelů, profesním rozvoji a spolupráci mezi školami.

Bylo příjemné vidět, že učitelská profese je vnímána jako něco, co se člověk učí a rozvíjí celý život. Že má smysl vytvářet profesní komunity, sdílet zkušenosti a hledat společná řešení.

Myslím, že právě tohle je důležité i pro českou debatu o změnách vzdělávacího systému.

Pokud chceme například v rámci 8+2 jinak pracovat s dospívajícími, musíme současně přemýšlet o učitelích. O jejich kompetencích, metodické podpoře, spolupráci mezi základními a středními školami i o tom, kdo bude mladým lidem pomáhat orientovat se v jejich vzdělávací cestě.

Nová struktura sama o sobě kvalitnější vzdělávání nezajistí.

Rozhodující bude, jak se v ní budou cítit a pracovat děti i jejich učitelé.

Na Island jsme ale nejeli pouze hledat inspiraci. Jednou z otázek, které mě osobně velmi zajímaly, byl zdánlivý paradox tamního vzdělávacího systému. Islandské děti dosahují v mezinárodním šetření PISA poměrně slabých výsledků. V některých sledovaných oblastech se Island pohybuje v dolní části mezinárodního srovnání.

Zároveň jsme se na cestu vydávali s obrazem země, ve které je výrazně rozvinutá kultura školní pohody, dobrých vztahů a podpory dětí.

Zjednodušeně řečeno: děti se ve škole cítí dobře, ale jejich výsledky tomu ne vždy odpovídají. A právě to nás zajímalo.

Jak je možné, že vysoká míra školní pohody nemusí automaticky znamenat také dobré vzdělávací výsledky?

Dlouhodobě se přece bavíme o tom, že pokud se dítě ve škole cítí bezpečně, má dobré vztahy a chodí tam rádo, vytváříme tím předpoklady pro kvalitní učení. Islandská zkušenost nás ale nutí přemýšlet, zda taková podmínka sama o sobě stačí.

Ani naši islandští kolegové nemají na tuto otázku jednoznačnou odpověď. V diskusích se však objevovalo několik zajímavých vysvětlení. Prvním je vztah tamní společnosti k výkonu a soutěživosti.

Islandské děti vyrůstají v poměrně malém prostředí, ve kterém je přirozeně méně konkurence. Přístup ke vzdělávání je široký a mladí lidé zpravidla nemusejí procházet tak silným tlakem na umístění do určité vzdělávací dráhy, jaký známe například z českého přijímacího řízení.

Nejsou tolik vedeni k tomu, aby byli za každou cenu lepší než ostatní.

To má samozřejmě své pozitivní stránky. Menší stres, méně porovnávání, větší prostor pro vlastní zájmy a individuální rozvoj.

Ale může to mít také odvrácenou stranu.

Pokud dítě není zvyklé na určitou míru soutěživosti a nemá silnou vnější motivaci prokazovat výkon, může k podobným mezinárodním testům přistupovat s menším zaujetím.

Jak zaznívalo v našich diskusích, některé děti mohou mít výsledky testů tak trochu „na salámu“. Je to zajímavá hypotéza. Rozhodně ale zatím ne prokázané vysvětlení slabších výsledků v PISA.

Druhou oblastí, nad kterou jsem hodně přemýšlela, je vztah vzdělání a pracovního uplatnění. Na Islandu existuje poměrně specifický pracovní trh. I člověk bez dokončeného vyššího vzdělání může v některých profesích získat velmi dobře placené zaměstnání.

To samozřejmě ovlivňuje motivaci mladých lidí. V českém prostředí dětem dlouhodobě říkáme, že vzdělání je jedním z nejdůležitějších předpokladů budoucího úspěchu. Na Islandu taková souvislost nemusí být pro každého mladého člověka stejně přesvědčivá.

A tady se dostáváme k dalšímu problému.

Island má výrazné potíže s předčasnými odchody ze středního vzdělávání. Část mladých lidí školu nedokončí, protože pro ně existují poměrně dostupné pracovní alternativy.

To už je pro mě jednoznačně varovný signál.

Flexibilní systém je skvělý, pokud pomáhá mladému člověku najít vlastní cestu. Ale nesmí se stát záminkou k tomu, že přestaneme řešit, zda se skutečně vzdělává a jestli jednou získá potřebnou kvalifikaci.

Svoboda ve vzdělávání nesmí znamenat rezignaci na vzdělávací výsledky.

A přesně tohle je důležité také při diskusi o reformě 8+2.

Chceme mladým lidem nabídnout více možností, větší samostatnost a lepší podmínky pro dospívání. Zároveň ale musíme udržet vysoké nároky na základní znalosti, gramotnosti a dovednosti.

Neměli bychom vytvářet systém, ve kterém bude student sice spokojený, ale nebude dostatečně připravený na další studium ani na život.

Dalším výrazným problémem, který na Islandu řeší, je samotná islandština.

Mladí lidé vyrůstají v digitálním světě, kde převládá angličtina. Výborně ji ovládají, sledují anglický obsah, komunikují v ní a často ji přirozeně upřednostňují.

Jejich mateřský jazyk se tím ale dostává pod tlak.

A protože jazyk je základním nástrojem myšlení a učení, nejde pouze o otázku kulturní identity.

Pokud děti nedokážou dostatečně dobře pracovat s náročnějším textem ve vlastním jazyce, ovlivní to jejich schopnost učit se i v dalších předmětech.

Právě proto se školy intenzivně vracejí ke čtenářství, práci s knihami a systematickému rozvoji jazykových dovedností.

Je to zajímavý kontrast. Na jedné straně mimořádně otevřená společnost, která přirozeně přijímá nové technologie a globální vlivy. Na straně druhé stále silnější vědomí, že některé základní schopnosti dětí je potřeba cíleně chránit a rozvíjet.

A že ne každá modernizace automaticky znamená zlepšení.

Tohle všechno si z Islandu odvážím jako velmi důležité připomenutí.

Nemá smysl hledat ideální školský systém, který někde v zahraničí funguje a který bychom mohli jednoduše přenést k nám.

Každá země má svou historii, kulturu, ekonomiku a společenské podmínky. Island je navíc natolik specifický, že řada jeho řešení stojí na okolnostech, které u nás prostě neexistují.

Přesto je pro nás obrovskou inspirací.

Ukazuje, že se dá vzdělávání stavět na větší důvěře, samostatnosti a osobní odpovědnosti. Že můžeme mladé lidi vnímat jako dospívající osobnosti, které potřebují prostor pro vlastní rozhodování. Že vzdělávací dráhy mohou být flexibilnější a školy mohou pracovat s různými potřebami studentů.

Zároveň ale připomíná, že dobrá atmosféra, kvalitní vztahy a spokojenost ve škole nejsou konečným cílem vzdělávání. Jsou velmi důležitým předpokladem, na kterém musíme dál stavět.

Děti se mají ve škole cítit dobře. Ale mají se tam také hodně naučit.

A právě rovnováhu mezi těmito dvěma cíli považuji za jednu z největších výzev současné vzdělávací politiky.

Na závěr chci poděkovat Partnerství pro vzdělávání 2030+, díky kterému jsem se mohla znovu připojit ke skvělé partě nadšených pedagogů, ředitelů, odborníků a lidí, kterým opravdu záleží na kvalitě českého vzdělávání. Studijní cesta, která proběhla od 25. září do 2. října 2026 ve spolupráci s islandským Ministerstvem školství a dětí, spojila 45 zástupců českých škol, univerzit, státních institucí a odborných organizací.

Během několika intenzivních dnů jsme navštívili školy v různých částech Islandu, diskutovali s jejich vedením, učiteli, zástupci místní školské správy i univerzitními odborníky. Každý den jsme společně sdíleli poznatky, porovnávali zkušenosti a vraceli se k otázkám, se kterými jsme na cestu přijeli.

A právě tyto diskuse s kolegy pro mě byly stejně cenné jako samotné návštěvy škol. Každý jsme se totiž na islandský systém dívali trochu jinýma očima. Někdo z pohledu ředitele, někdo učitele, někdo odborníka na podporu škol. Já přirozeně také optikou vzdělávací politiky a systémových změn. Díky tomu jsme si z jednotlivých návštěv odváželi mnohem víc než jen vlastní dojmy.

Velké poděkování patří Silvii Pýchové, Vladimíru Srbovi, Jakubu Novákovi a všem, kteří se na přípravě a organizaci celé cesty podíleli.

Partnerství pro vzdělávání 2030+ je pro mě platformou, která do českého vzdělávání skutečně vnáší nové podněty. Propojuje lidi, kteří by se jinak možná vůbec nepotkali, umožňuje jim sdílet zkušenosti a otevírá obzory za hranice našich každodenních problémů. A hlavně vytváří prostor pro společné přemýšlení o tom, co můžeme dělat lépe.

Z Islandu si odvážím velkou dávku inspirace, respekt k místním pedagogům a několik otázek, ke kterým se určitě budu vracet. A možná ještě jednu myšlenku, která pro mě celou cestu vystihuje nejlépe.

Chceme-li vychovávat samostatné a odpovědné mladé lidi, musíme jim dát příležitost samostatnost a odpovědnost skutečně zažívat. Ne o nich jen mluvit.