Článek
Za těch patnáct let, co jsem vedla školu a stála v ředitelně, jsem zažila spoustu věcí. Ale jednu emoci si pamatuji naprosto přesně – to specifické nadšení smíchané s lehkou nervozitou, když se sborovna rozhodne vyzkoušet něco nového. Třeba se zapojit do ministerského „pokusného ověřování“. Znamená to hodiny práce navíc. Přepisování plánů, vysvětlování rodičům, hledání externistů na badatelskou výuku nebo organizaci expedic v přírodě. Ale děláte to, protože víte, že klasické „devadesátkové“ sezení v lavicích už dnešním dětem zkrátka nestačí a svět se posunul.
Ministerstvo školství teď ale ukázalo, jak snadno lze toto nadšení úřednickým perem zhasnout. Slibně rozjetý program kombinovaného vzdělávání utnulo k 30. září letošního roku, přestože ještě nedávno stát oficiálně deklaroval jeho pokračování až do roku 2028.
Rodiče jako a školy ve stínu úřednického pera
Při pohledu z ministerské kanceláře to možná vypadá jen jako škrtnutí jednoho odstavce v excelové tabulce. V realitě běžného dne je to ale obrovský zásah do života normálních rodin. Rodiče si dnes nevybírají školu jen podle spádovosti, ale stále častěji podle konkrétního vzdělávacího programu. Chtějí pro své děti inovativní prostředí a do těchto programů vstupují s vědomím, že mají státem garantované, jasné časové období. Přizpůsobují tomu logistiku rodiny, své finance i organizaci pracovního času. Když stát tyto záruky ze dne na den zruší, bere si tyto rodiny jako rukojmí.
Školy navíc tomuto závazku přizpůsobují celé své fungování. Nejde o kosmetickou úpravu rozvrhu. Zapojení do programu kombinované výuky znamená investice do specifického vybavení, kompletní proměnu složení učitelského sboru a nábor pedagogů s jinou specializací. Pokud stát tyto podmínky uprostřed rozdělané práce zlikviduje, dává tím pouze arogantně najevo, že je mu investovaná energie a finanční náklady ředitelů i zřizovatelů úplně jedno.
Byrokratický alibismus místo řešení pro děti
Jak takové ministerské rozhodnutí od stolu vypadá v praxi, ukazuje případ takzvaných expedičních škol. Jejich unikátní model – tři týdny převážně online výuky a týden fyzických výprav po republice – fungoval jako záchranná síť pro děti, které klasický systém nedokázal pojmout. Rodiče dětí s poruchami pozornosti (ADHD), které běžná škola semlela, zde konečně našly prostředí, kde jejich děti převzaly odpovědnost za své vzdělávání, našly si komunitu a znovu získaly motivaci. Ministerstvo teď těmto rodinám suše vzkazuje, ať se prostě vrátí do „běžného režimu“, protože projekt končí. Těžko ale můžete žákovi z Aše říct, ať začne od září denně dojíždět do kmenové budovy v pražských Nuslích. Stát se tu chová s neuvěřitelnou sociální necitlivostí a ignoruje, že tyto moderní formy vzdělávání jsou často tou nejlepší prevencí předčasných odchodů ze systému a sociálního vyloučení.
Ministerstvo se navíc hájí čistým úřednickým alibismem: tvrdí, že projekt byl jen „pokusný“, vzorek zapojených škol klesl na patnáct, a tudíž už sběr dat neměl vypovídací hodnotu. Záměrně ale mlčí o tom, že tyto modely výuky samo od začátku znalo, schválilo a před necelým rokem školám oficiálně prodloužilo garanci až do roku 2028.
Na středních školách to funguje, proč ne na základkách?
Kombinovanou výuku na středních školách jsme přitom dali do zákona za naší minulé vlády a praxe jasně ukazuje, že funguje skvěle. Příkladem za všechny je Smíchovská střední průmyslová škola a gymnázium, kde studenti v pátek fyzicky do lavic nechodí a věnují se samostatné projektové činnosti mimo budovu školy. Výhody tohoto modelu jsou nezpochybnitelné: učí mladé lidi samostatnosti, plánování vlastního času, zodpovědnosti za výsledky a kritické práci s digitálními nástroji. Navíc to ředitelům umožňuje efektivněji pracovat s kapacitou učeben.
Právě probíhající pokusné ověřování jasně ukazovalo, že tento princip může velmi dobře fungovat i na základních školách. Samozřejmě s přihlédnutím k věku dětí, ale se stejným pozitivním efektem na jejich vnitřní motivaci a schopnost učit se v souvislostech. Samotná podstata pokusného ověřování sice znamená, že se něco zkouší a projekt může být předčasně upraven či zastaven. To se ale nikdy nesmí dít mechanicky, od stolu a bez jakékoliv diskuze s těmi, kteří ho v terénu provádějí – tedy s řediteli a učiteli zapojených škol.
Kdo do toho půjde příště?
To, co mě na celé věci z profesního hlediska děsí nejvíce, je ten nebezpečný demotivační vzkaz, který tím ministerstvo vysílá do všech sboroven v republice. Zvyklostí veřejné správy bývalo, že pilotní projekty se nechají doběhnout, nasbírají se tvrdá data a na jejich základě se buď ukončí, nebo překlopí do standardní legislativy. Tak vypadá moderní řízení státu založené na datech, které my v ODS dlouhodobě prosazujeme.
Když ale jako ředitel vidíte, s jakou lehkostí umí úřad zlikvidovat roky vaší práce a připravit vás i rodiče o iluze, položíte si logickou otázku: Proč bych se do něčeho podobného pouštěl příště?
Je to dokonalý recept na to, jak ve školství zakonzervovat průměrnost a strach ze změn. Pokud se ředitelé a zřizovatelé začnou bát jakékoliv inovace, protože nad nimi visí Damoklův meč ministerského rozmaru, české školství se nikdy neposune od montovny k mozkovně.
Stát má být partner, ne neřízená střela
Kdyby šlo o ojedinělý přešlap, dalo by se to přejít s povzdechem. Ale my tu vidíme spíše vzorec. Za poslední čtvrtrok jsme byli svědky zkrácení školního roku na poslední chvíli, zrušení úhrady plaveckých výcviků (a to dokonce zpětně!) i plošného zrušení testování 5. a 9. tříd. Vše náhle, od stolu, bez debaty s aktéry v terénu.
Takhle se zodpovědná vzdělávací politika dělat nedá. Náš systém potřebuje uvolnění rukou od zbytečné byrokracie a partnera, který se nebojí inovací. Proto jsem ve Sněmovně pana ministra interpelovala. Ne kvůli laciným politickým bodům, ale protože chci slyšet argumenty a vidět data, kterými tento úřednický chaos ospravedlní. Naše školy a děti potřebují stabilitu a prostor pro moderní výuku, ne fungování v neustálé nejistotě.
