Plagův půlrok: Ministr konečně objevil děti. Zatím ale bohužel jen ve svém PR videu

Jestli jsem současnému panu ministrovi Robertu Plagovi doteď něco konzistentně vyčítala, tak to, že ve svých projevech téměř nikdy nemluvil o dětech. Vždycky to bylo jen o „systému“, o tabulkách, financování, úvazcích a učitelích. Jsem proto docela ráda, že si tyhle výtky možná vzal k srdci. V jeho nejnovějším videu už slovo „děti“ zazní hned několikrát a pan ministr hrdě vypráví, jak pro ně dělá první poslední.

Zní to hezky. Problém ale nastává v momentě, kdy zvedneme zrak od sociálních sítí a podíváme se, jaká je pod sladkou PR smetanou vlastně realita posledního půlroku. Pokud se totiž podíváme na konkrétní kroky ministerstva od začátku roku, vidíme spíše sérii chaotických škrtů než promyšlenou strategii. Jaká je ale realita?

Hned v lednu pan ministr zvedl ruku pro vládní koalici s extremisty, což je samo o sobě varovný signál o hodnotách, ve kterých naše děti vyrůstají. Jen proto, aby získal post ministra, bez mrknutí oka nasadil lidskou tvář populistické vládě s účastí extremistů. Vládě, která naši zemi brutálně zadlužuje. Jde tak absolutně proti samotné mladé generaci – protože jsou to právě naše děti, kdo tyhle obrovské dluhy, určené na uplácení voličů a dotace oligarchům, bude muset v budoucnu platit.

V únoru se pak ukázalo, že navzdory velkým slibům nedokázal pro školy vyjednat potřebné finance. Před volbami se prostě nechal Andrejem Babišem napálit – úplně stejně jako jeho voliči. Peníze na vzdělávání zkrátka nejsou. Ale nenechte se zmást a držte se - pojedeme z kopce! Tato vláda totiž směřuje stovky miliard mimo pravidla a demokratický dohled Poslanecké sněmovny, což bude mít pro budoucnost našich dětí fatální následky.

Že mu peníze chybí ukázal už březnu, kdy potichu zrušil placení plaveckých výcviků ze státního rozpočtu a stamilionové náklady jednoduše přehodil na bedra obcí. Bez diskuze se kolami a zpětně od začátku roku. Zřizovatelé plavání pro děti sice zachránili, ale logicky teď budou muset ty peníze školám ubrat jinde.

V dubnu ministr zrušil povinný anglický jazyk od první třídy a z druhého cizího jazyka udělal volitelný předmět. Logika, která za tím stojí, mě jako pedagožku naprosto fascinuje: když nemáme učitele, tak ten předmět prostě škrtneme! Je to úplně stejné zpátečnictví, jaké jsme s Robertem Plagou zažili už za jeho prvního ministrování - tehdy u maturity z matematiky. Na strukturální problém se prostě hodila deka. Výsledek? Vytváříme dvourychlostní školství. Motivovaní rodiče z podnětného prostředí dětem jazyky zaplatí nebo je pošlou na víceletá gymnázia. Děti, pro které má být veřejná škola tím hlavním společenským výtahem, ale o tuto šanci potichu přijdou. Veřejné školství tak rezignuje na roli garanta rovných šancí a kvalitního vzdělání.

V květnu už byl pan ministr už v ráži a tak bez jakékoli předchozí diskuze zrušil ověřování inovativní kombinované výuky, čímž ukázal naprostý nedostatek empatie. Každé dítě má totiž právo na klidné prázdniny a na jistotu, že ví, co ho čeká v září. Místo toho teď stovky rodin zapojených do kombinovaného a expedičního vzdělávání prožívají obrovskou úzkost. Ministerstvo ze dne na den celý tento úspěšný program ukončilo – a to navzdory předchozímu vládnímu slibu, že projekt poběží až do roku 2028. Sebralo tak rodinám jistotu, kam vlastně děti po prázdninách nastoupí.

Červen zakončuje otočka kolem plošného zákazu mobilních telefonů ve školách. Ještě nedávno pan ministr racionálně tvrdil, že zákonný zákaz není potřeba, a školám rozeslal metodiku. Jenže pak si PR tým Andreje Babiše změřil, že se na tom dají nahnat laciné politické body, a ministr poslušně sklopil uši. Je to učebnicová ukázka toho, pro koho tato vláda pracuje: chce se primárně zavděčit starší generaci, a tak hraje na nostalgii a hesla typu „za nás mobily nebyly a taky jsme to přežili“. Navíc to slouží jako skvělá kouřová clona k odklonění pozornosti od chybějících miliard a reálné neschopnosti kabinetu.

Jenže populismus z Prahy děti před digitální závislostí neochrání. Podobu školství skutečně není možné ohýbat podle desítky let starých představ. My nepřipravujeme děti na život v roce 1980, my je musíme připravit na trh práce v éře umělé inteligence. Plošný zákaz – jak mimochodem ukazují i tvrdá mezinárodní data – je jen iluze řešení, která z učitelů udělá dráby prohledávající batohy a problém se sítěmi jen odloží na odpoledne. Místo vládního skanzenu a laciných zákazů potřebujeme skutečnou vizi: osobní mobily (jakožto rušivé hračky) ať zůstanou vypnuté ve skříňkách, ale ve třídě musí mít žák k dispozici bezpečný, školou spravovaný digitální nástroj. Jen tak z dětí vychováme sebevědomé a aktivní tvůrce, a ne jen pasivní konzumenty, kterým stát raději všechno zakázal, protože je to neuměl naučit používat.

Od kosmetiky ke skutečné vizi

Skutečná péče o děti zkrátka vypadá jinak než prázdné fráze, zákazy a úřednické škrty od stolu. České školství v mnoha ohledech zamrzlo v devadesátých letech a my ho potřebujeme adaptovat na 21. století. To ale nevyřešíme tím, že budeme přešlapovat na místě a měnit kosmetické detaily.

Za těch více než dvacet let, co se pohybuji ve školství a vedu školu, jsem se naučila jednu zásadní věc: škola není příprava na život. Děti a studenti ve škole svůj život už reálně žijí. Tráví v systému i dvacet let. A právě optikou jejich každodenního prožívání, jejich potřeb a jejich budoucnosti bychom měli hodnotit každý krok, který stát udělá.

Potřebujeme strukturální změnu. Nemůžeme dál ignorovat neúprosnou demografii a fakt, že držíme mladé lidi v systému neúměrně dlouho. Musíme se bavit o zkrácení základní školy, o reformě 8+2, o větší modularitě a flexibilitě celého vzdělávání. Školství totiž nepotřebuje klid na práci. Školství potřebuje jasnou vizi a především respekt k těm, pro které tu je. K našim dětem.

Panu ministrovi přeji hezké léto a spoustu nové energie do dalšího školního roku. Bude ji potřebovat – jeho dosavadní výkon totiž bohužel nemohu hodnotit jinak než nedostatečně.