Článek
Chtěla jsem být lékařkou. Dnes lituju, že jsem si ten sen vůbec vysnila
Před lety jsem si vysnila, že budu lékařkou. Viděla jsem v tom smysl, poslání, pomoc lidem. Myslela jsem, že najdu vášeň v tom, co dělám, a že v tom najdu i životní jistotu.
Realita?
- 7,5 roku života pod tlakem, nekonečné učení, stres, strach z každé zkoušky.
- Státnice jsem musela skládat na víc pokusů.
- Místo radosti z úspěchu cítím jen vyčerpání.
Studium mi vzalo čas, energii, mládí – a nejspíš i duši. Měla jsem se učit víc než ostatní, procházela jsem zkoušky s vypětím sil a při každé další se modlila, ať už je konec. Teď mám titul, ale připadám si prázdná.
Měla jsem končit s vizí budoucnosti. Místo toho ležím v posteli a přemýšlím, co teď
Představovala jsem si, že ve 28 budu mít pevnou vizi budoucnosti, možná vztah, možná i rodinu na obzoru. Jenže realita je jiná.
- Nemám vztah. Na škole jsem ho nenašla, a teď si ani neumím představit, jak bych někoho hledala v tomhle stavu.
- Nemám energii. Posledních pět dní se musím nutit do jídla, nic mě nebaví, nic mě nezajímá.
- Nemám motivaci pokračovat. Vidina dalších let v systému plném stresu, atestací a mizerných peněz mi připadá jako životní past.
V jednu chvíli jsem si říkala, že nemám proč pokračovat. Byly to jen myšlenky, ale to zoufalství pořád cítím.
Chci „obyčejný“ život. Ale jak ho najít, když jsem v sobě nic než vyhoření?
Dřív jsem si myslela, že jsem si vybrala správnou cestu. Ale dnes si nejsem jistá ničím.
- Praktické lékařství? Znamená další roky dřiny, atestací, stresu. A upřímně, já už nemám sílu.
- Farmacie? Mohl by to být únik z medicínského prostředí, ale bude mě to vůbec naplňovat?
- Úplně jiný obor? Vystudovala jsem ekonomku, ale po těch letech už si neumím představit, že bych začínala úplně od nuly.
A přitom možná právě to chci – úplně jiný život.
- Ne kariéru, kde se musím obětovat.
- Ne práci, která mě zničí dřív, než mě vůbec začne naplňovat.
- Chci vztah, rodinu, klid.
Ale jak se po letech, kdy jsem žila jen pro školu, dostanu zpátky do normálního života?
Jsem ztracená. Udělala jsem chybu, nebo jen potřebuju nový směr?
Možná jsem prostě udělala špatné rozhodnutí, které mě stálo příliš mnoho. Možná ne. Možná jen potřebuju čas se z toho dostat a přijít na to, co dál.
Nevím, co bude. Nevím, kam se obrátit. Nevím, jak najít rovnováhu mezi tím, co jsem si přála a tím, co opravdu zvládnu.
Ale vím jedno – takhle žít nemůžu. Něco se musí změnit. A já jen doufám, že najdu cestu dřív, než mě tahle prázdnota úplně pohltí.
