Článek
Lidé jsou komplikované bytosti. A lidské emoce, vztahy, city a lásky, to je kapitola sama o sobě. Před necelými třemi měsíci jsme ukončili vztah s manželkou. Rozjeli kola rozvodu. Další nepovedený vztah, další série špatných voleb, špatných rozhodnutý, důvodů, nezvládnutých situací. A když bylo po všem, radoval jsem se. Šel dál, kupředu, vstříc novému, čerstvému, lepšímu! No a jak jsem pádil vstříc tomu toužebně očekávanému novému, zapomněl jsem se pořádně rozhlédnout a zase si naběhl. A málem ublížil dalším lidem. Nebo možná ne málem.
Protože jsem rozvod vítal, vysnil si ho, vytoužil a v moment rozchodu se cítil tak dobře a volně, nečekal jsem na nic. Netruchlil, přece jsme si tolik ublížili. Cítil jsem svobodu a vítr ve vlasech! Hodně jsem poslouchal podcasty a v nich chytřejší a zkušenější lidi než jsem já. Hltal jsem všechny ty vztahové kouče, psychology, baliče a mentory a hledal chyby, kterých jsem se dopouštěl. V pozitivním slova smyslu jsem se analyzoval, pojmenovával problémy a hledal řešení. Byl jsem na cestě být lepší, silnější, chytřejší, úspěšnější. A dařilo se mi. Identifikoval jsem své problémy a nacházel řešení. Rostl jsem každý den. A postupně tomu všemu přicházel na kloub. Stával jsem se sebevědomější, atraktivnější, uvolněnější, mužnější. A brzy jsem zatoužil po ženské společnosti. A tak jsem rozjel seznamky a sociální sítě. Později, jeden památný den, jsem dokonce odblokoval novou superschopnost, do té doby skrytou a nepřístupnou: naučil jsem se oslovovat cizí ženy. A šlo to lehce, takže jsem chodil, mluvil, smál se a ony si povídaly, smály se, objímaly mne, líbaly na rty. Cítil jsem se skvěle, neporazitelně. Konečně jsem pořádný chlap, jakým jsem chtěl vždy být.
A v průběhu toho všeho jsem si psal. Měl jsem v telefonu pár kontaktů. Zjistil jsem od jednoho mužského mentora, že klíčem k tomu, abych se příliš nevázal k ženám a neupadl do nezdravých stavů, je mít rozehráno několik her najednou. A tak jsem si psal, švitořil a všechno bylo fajn. Měl jsem u toho všeho stále spoustu povinností k plnění, práci, děti, věci okolo a volného času málo. A postupně se z jedné, původně nezávazné konverzace v mém telefonu začalo stávat něco víc.
Jedna dívka, žena, byla natolik duchaplná, vtipná, chytrá a okouzlující, že z náhodné, nezávazné konverzace se postupem času stalo každodenní povídání. Nebyl to plán, nebyl to záměr, byla to vlastně úplná náhoda. Dva lidé, kteří nic nechtěli a nehledali si najednou rozuměli tak dobře, že to snad ani nemohlo být možné. A tak jsme si psali, smáli se, zjistili, že máme stejný smysl pro humor, sdílíme stejné hodnoty, snad, začalo se vkrádat, že bychom mohli tvořit ideální pár.
A tak jsme žili své životy, plnili povinnosti, chodili do práce a každou volnou chvíli se jako blázínci culili do telefonu a těšili se na každou novou zprávu. Stačilo chvíli nedávat pozor a najednou jsme měli regulérní vztah. A nutno říct, že moc krásný a naplňující. Jen jsme se nikdy nesetkali, bylo to jen uvnitř našich hlav a uvnitř našich telefonů. A tak jsem přestal lovit, přestal hledat jinde, přestal si psát s jinými ženami a jen se těšil na každou další zprávu od své virtuální lásky.
A dnes, po asi dvou měsících našeho krásného, platonického románku, kdy už to nemohlo být skvělejší a růžovější, se to stalo. Budili jsem se spolu, usínali spolu, posílali si vtipy, fotky sebe i svých dětí, společně plánovali. A setkání konečně nabylo konkrétních rozměrů. Domluvili jsme se, že ode dneška za dva dny se konečně setkáme. Byl jsem nadšením bez sebe a ona taky. Konečně se setkáme, uvidíme, dotkneme, možná políbíme, pohlédneme si hluboko do očí a… budeme spolu. Měl jsem pocit, jistotu, že právě Ona je ta pravá. Takže jsme domluvili termín, domluvili se, že já přijedu, ona uvaří, její dcerka byla trochu nastydlá, takže zůstane doma a potkáme se všichni. A já věděl, že to bude fungovat, že si mě zamiluje a já jí a budeme… Rodina?
No počkat. A pak, uprostřed obyčejného povídání a flirtování, hovoru o sexu, kde jsme si říkali lechtivé historky, se ve mně najednou něco hnulo. Zaplavil mne najednou silný, negativní pocit, něco uvnitř mě bylo hrozně špatně. Mluvila o upřímnosti a o tom, jak je pro ni důležitá, přímo kruciálně. A já, milý, správný, upřímný, nový, lepší muž jsem zaváhal. A jako už v minulosti, znovu jsem se rozhodl v té hrozné volbě zvolit upřímnost. A znovu, už jako tolikrát si ověřil, že lepší by snad bylo raději mlčet.
Ten svíravý, nepříjemný, ale velmi silný a akutní pocit, který se přes všechnu lásku a naději na společný život dral na povrch říkal tohle: plán zněl přeci jasně. Rozvádíš se, právě jsi ukončil vážný, osm let trvající vztah. Teď je na čase mít nezávazné vztahy. Prohánět sukně, dohnat všechno to, co si nestihl. Vyspat se se všema holkama světa, možná zkusit i kluky, shemale a jiná, dosud neobjevená pohlaví. Mít sex ve třech, čtyřech, buhví kolika. Nevázat se, dělat chyby, neohlížet se na ostatní, nebrat to vážně, prostě bláznit, divočit a uspokojit všechny tyhle léta potlačované touhy, abych pak mohl konečně spočinout a zbavit se toho pocitu nenaplnění. Pocitu, že mi něco uteklo, že něco musím ještě dohnat. Upřímnost je hrozná věc, doporučuji zacházet s ní maximálně opatrně. A méně mluvit a více přemítat uvnitř. A že ráno je moudřejší večera. A že nemusím říkat všechno co si myslím. A že se mám ještě hodně co učit. A že jsem se zamiloval, nenechal si chladnou hlavu, nedržel se plánu, ale šel za srdcem, oblouzněn návalem lásky, hormonů a bůhvíčeho všeho ještě.
A tak jsem byl upřímný. Jistě, že ne tak brutálně jako tady k vám, to zas ne. Ale stačilo to. Řekl jsem té úžasné dívce, chytré, krásné, možná mé vytoužené, dokonalé ženě mého života že… jí nechci ublížit a nechci jí trápit a podvádět. Že ještě nejsem vybouřený a že ještě nemůžu být s ní, i když bych tolik chtěl. Že jí nemůžu být mužem a otcem její dcerce, že na ten dobrý oběd nepřijdu. Že jsem získal její důvěru, dal jí naději, zažehl lásku na obou stranách, ale zapomněl, že je ještě příliš brzy.
Venku se spustil hrozný liják, i když celý den bylo krásně. Byl jsem právě v práci, když jsem psal tu zprávu a věděl, že jakmile jí odešlu, bude konec. A tak moc jsem nechtěl a tak moc musel. Nemohl jsem jí ani sebe podvést, nemohl jsem jí to udělat. Na to byla příliš dobrá, příliš skvělá a já příliš pošetilý, poblázněný, spíš malý, hloupý kluk než dobrý a hotový muž.
Slzy mi teď kapou na dlaždičky, kouřím cigaretu a přemýšlím o posledních dvou měsících. Bylo to moc krásné. Ta dívka mi dala naději, lásku, podporu. Moc mi pomohla. Snad jsem jí dal taky něco dobrého, snad jsem taky vnesl trochu světla do jejího života. Ale zkazil jsem to, opět.
Je čas otřít slzy, vypnout telefon a být sám. Pracovat na sobě, na založení nového domova pro své syny. Čas vybudovat nové, pevné základy. Vyřešit to, co jsem zatím nestihl. Překlenout mezeru mezi starým a novým. Doplnit, co chybí, udělat, co je třeba. A doufat, že jednou, možná… Až bude správná chvíle a já budu tím správným, dobrým mužem, že jí potkám, jí, tu skvělou a nádhernou ženu, která přinesla světlo do mého rozpadlého, zchátralého života a budu jí to moct vrátit a milovat ji plně a cele tak, jak si to zaslouží.
