Článek
Psal se rok 1993. Seděl jsem v tramvaji v centru Prahy. Byl jsem v té době čerstvě příchozí „expat“, který neměl jasnou představu, jak dlouho tu budu, ale téměř každou minutu se setkával s úžasnými novými věcmi. Všiml jsem si mimořádně krásné mladé dámy sedící o několik sedadel dál; v té době jsem si už uvědomil, že to není nic, co by mě ohromilo. Na rozdíl od Londýna krásné mladé ženy stále jezdily veřejnou dopravou, a to i pozdě v noci. Ještě pozoruhodnější mi připadalo, že byla zabraná do knihy; to se bohužel ani v Londýně už skoro nevidělo. Ale to, co mě opravdu ohromilo, přišlo, když tramvaj přijela na zastávku Národní třída. Vstala, nějak našla cestu ke dveřím a elegantně vystoupila, celou dobu s očima přilepenýma ke knize. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem přijel do země, jejíž občané si stále váží kultury. A přestože mezi mladými lidmi ve veřejné dopravě převládla elektronika, je i dnes patrné, že Češi stále kupují a čtou knihy mnohem více než Britové.
To je sice hezké, říkáte, ale co to má společného se Médiem? No, naučilo mě to, že Češi mají chuť nejen číst, ale i psát - a to i články, které budou čelit veřejné kontrole a případné kritice. Jsem plný obdivu k tomu, jak Médium zprostředkovává obyčejným Čechům možnost vyzkoušet si psaní veřejných komentářů a jemně je vede k tomu, aby své schopnosti v této oblasti rozvíjeli. A i když samozřejmě existuje velká variabilita „kvality“ článků (ve srovnání s prací profesionálů) a ještě větší variabilita názorů na ně a reakcí na ně, chtěl bych jako Brit, který tráví hodně času na anglosaském on-line světě, říci toto: nic jiného jako Médium na webu, který navštěvuji, není a jak Seznam samotný, tak vy všichni, kteří sem píšete, byste na něj měli být velmi hrdí; protože o českém národě vypovídá něco velmi pozitivního. A v době, kdy roste obava z šíření dezinformací - a ještě horších věcí - na webu, je Médium příkladem, kterého by si měl všimnout i zbytek světa.
„Měl byste zkusit psát na Médium. Oslovíte tak mnohem větší české publikum.“
Existují samozřejmě i jiné webové platformy, které tento druh psaní usnadňují, a já jsem před rokem začal s jednou z nich, Substackem. Jsou tu ale velké rozdíly. Pro ilustraci těchto rozdílů vám povím, jak a proč jsem se dostal právě sem.
Už loni jsem měl volný čas, protože jsem těsně před pandemií zavřel firmu a po odeznění pandemie jsem se věnoval svému celoživotnímu zájmu o moderní železnici. Měl jsem s britskou železnicí jisté profesní zkušenosti z předchozího života ředitele reklamní agentury a s rostoucím zděšením jsem sledoval „pokrok“ britského plánu na vysokorychlostní železnici, známého jako HS2. Náhodou jsem se setkal s člověkem z českého železničního průmyslu, který mi navrhl, že bych jim mohl pomoci vyvarovat se některých největších britských chyb, hlavně v souvislosti s tím, že se britské veřejnosti nepodařilo vysvětlit výhody HS2. Aby to však bylo účinné, navrhl mi, že bych si měl vytvořit „profil“ na sociálních sítích, který by mi umožnil prezentovat se široké veřejnosti jako „zastánce železnice“.
V podstatě celý svůj dospělý život jsem psal články a zprávy, takže jsem se cítil ochotný a schopný to udělat, ale jak přesně? Blogové příspěvky na mých vlastních webových stránkách by pravděpodobně jen tak bez povšimnutí zmizely v éteru. Když jsem ale objevil Substack, zdálo se to být ideální. Velmi snadno se používal a vypadal velmi profesionálně. Řádně jsem napsal svůj první článek a byl jsem docela překvapen a pokořen, když se mi okamžitě začali hlásit „odběratelé“, z nichž někteří mi dokonce posílali peníze, a to buď prostřednictvím služby BuyMeACoffee, nebo v několika případech si vzali pravidelné placené předplatné, k čemuž platforma Substack vybízí. Ale byli to oba osobní přátelé, stejně jako někteří další předplatitelé, a poměrně rychle se jejich počet přestal zvyšovat. A i když jsem si rychle uvědomil, že potřebuji, aby články byly k dispozici v češtině, byl tu další problém; Substack je americký a většina jeho čtenářů pochází z anglosaského světa.
Opravdu jsem potřeboval větší zviditelnění u převážně českého publika. A pak mi jeden český kamarád, který je také zastáncem železnice, navrhl, abych se k němu přidal na Médium. Musím se přiznat, že jsem o něm nikdy předtím neslyšel, a oproti Substacku to pro mě hned představovalo určitou výzvu. Substack je v podstatě neregulovaný. Upozorňuje na to, že je třeba se ujistit, že mám povolení k použití obrázků, které nejsou vaše vlastní, ale nikdo vlastně nekontroluje, zda jsem to skutečně udělal. Vždy to dělám, ale někdy předpokládám, že platí zásada „fair use“. Když jsem usedl k psaní a nahrávání svého prvního článku na Médiu, narazil jsem na řadu omezení týkajících se použití obrázků, která jsem musel dodržet, jinak by můj článek nebyl zveřejněn. Došlo mi, že každý jednotlivý článek je pečlivě kontrolován, stejně jako článek v novinách nebo na hlavní stránce Seznamu. Pak jsem si uvědomil, že mi vlastně byla nabídnuta možnost dostat svůj článek na hlavní stránku Seznamu - ale pouze v případě, že bude uznán za dostatečně dobrý. Byl jsem pod drobnohledem redaktora!
A byla tu ještě jedna věc, kterou jsem opravdu nečekal; pokud dosáhnu určitého cíle celkového počtu zhlédnutí mých článků, bude se po tomto okamžiku Seznam podílet na příjmech z reklamy z těch reklam, které se objeví vedle mého článku. Teď mi vůbec nejde o příjmy z mého psaní, ale mám marketingové vzdělání. Neodolám, když mi někdo stanoví měřitelný cíl, zejména pokud je za jeho dosažení nabízena finanční odměna. Jsem si celkem jistý, že moje odměna bude mít hodnotu maximálně jednoho piva týdně, ale i tak to pivo vypiju s extra pocitem uspokojení.
Samozřejmě mám také rád „metriky“, které mě informují o mém výkonu. Substack nabízí spoustu takových metrik, ale mnohé z nich jsou platné jen pro ty, kteří si opravdu vybudovali velké pravidelné publikum. Existuje však základní metrika, kolik lidí si článek přečetlo? Zatím největší počet čtenářů jednoho mého článku na Substacku je 180 lidí. Když jsem publikoval svůj první článek na SM, rychle dosáhl 350, třetí článek dosáhl 1700. Bylo jasné, že rada mého kamaráda, abych se k němu přidal, byla dobrá. A když můj článek o cestě nočním vlakem z Londýna zpět do Prahy dosáhl 25 000, byl jsem v mírném šoku. Na Substacku si musíte vybudovat vlastní publikum. Neexistují žádné zkratky. Na Médiu vám nabízejí možnost oslovit obrovské publikum hned.
Ale musí být dostatečně „dobrá“. A tak nás Médium jemně trénuje; ptáme se sami sebe, proč se nám jeden článek nezdá tak úspěšný jako jiný. Čteme jiné články; pomalu se učíme některé základní novinářské disciplíny a čísla čtenosti našich článků jsou nám odměnou - nebo trestem. Jsem opravdu ohromen celkovou úrovní psaní; vždyť většina přispěvatelů nejsou profesionálové a pravděpodobně neabsolvovali žádné relevantní odborné školení. A rozsah témat je opravdu pozoruhodný. Upřímně řečeno, nic podobného jsem na webu ještě neviděl.
Svoboda projevu s sebou nese určité povinnosti.
A to mě přivádí k důvodu, proč si myslím, že úspěch Média by měli studovat „media owners“ (majitelé médií) po celém světě. Možná bych měl definovat, co mám na mysli pod pojmem „media owner“ . Je to firma, která vydělává peníze tím, že vytváří a prezentuje obsah ke sledování nebo čtení. Takže TV Nova je media owner. Stejně tak Blesk a stejně tak Seznam. Vydělávají na reklamě, která je umístěna kolem obsahu, protože obsah přitahuje publikum. Jsou však regulovány. Jsou regulovány zákonem a zvláštními regulačními podmínkami, které společnost považuje za nezbytné. TV Nova nemůže vysílat pornografii ani „dokument“ o veřejné osobě, který je plný prokazatelných lží. Je také samoregulována normami profesionální žurnalistiky. Pokud klesne pod tuto úroveň, bude její pořady sledovat méně lidí.
Google a Facebook (ano, vím, Alphabet a Meta) nejsou „technologické společnosti“. I ony jsou media owners. Samozřejmě, že jsou. Reklama byla vždy jejich hlavním zdrojem příjmů. Pokud jde o obsah, ten dodávají (bez jejich výslovného souhlasu) jiní vlastníci médií a obyčejní lidé. Google a Facebook umisťují kolem obsahu (nebo jeho vyhledávání) svou reklamu, ale neplatí tvůrcům obsahu (takže to z nich v mých očích dělá zloděje), ani se nedomnívají, že by měli podléhat stejným regulacím jako typičtí media owner. To je v zásadě důvod, proč se z velké části sociálních médií stala nebezpečná žumpa. Na Facebook můžete napsat cokoli, přeposílat falešná videa, vybízet spoluobčany k výtržnostem. Facebook pod tlakem přijal některá opatření ke zlepšení monitorování obsahu, ale to nestačí. Elon Musk naopak Twitter posunul ještě hlouběji do žumpy. Zdá se, že ho nezajímá ani to, že přichází o to málo příjmů z reklamy, které Twitter dříve vydělával. Ve své nevědomosti tomu říká „svoboda projevu“. Výsledkem je, že obyčejní lidé se od používání těchto velkých platforem sociálních médií odvracejí a rozhodně nevěří, že jsou to místa, kde mohou získat kvalitní informace nebo vést kvalitní a civilizovanou konverzaci.
Jednou ze společných charakteristik článků na Médiu je, že jejich tón je vždy „civilizovaný“. To se stává, když my, amatérští autoři, musíme dodržovat základní pravidla, která jsou povinna dodržovat „tradiční“ média. Všichni jsme nyní novináři a naše výstupy jsou prezentovány celému národu. Pokud se držíte této myšlenky nebo jen této naděje, nebudete chtít psát způsobem, který působí jako (zde vložte vámi zvolené sprosté slovo), zvláště když se všichni vaši kolegové přispěvatelé zdají být „civilizovaní“. Po celém světě lidé v zoufalství zvedají ruce nad „sociálními médii“. Někteří podléhají Muskově zjevnému nesmyslu, že nejdůležitější je „svoboda slova“. Médium ukazuje, že existuje lepší cesta. Můžete si svobodně vybrat téma, o kterém chcete psát. Jen nebuďte (vaše slovo).
Ale ty komentáře.
Nejsou civilizované, že? To je globální problém. Bohužel se stalo zvykem, že se komentáře staly nástrojem nejen k oprávněným kritickým připomínkám k článkům, ale i k poměrně štvavým útokům na novináře, kteří články napsali. Navíc zde funguje specifický prvek české národní povahy, která potřebuje pravidelný odbyt, aby si mohla na něco - na cokoli - stěžovat. To mi vysvětlil jeden český kvalitativní výzkumník už v roce 1993 a často jsem se s takovými příklady setkával. Je zklamáním, že stejně nepříjemné mohou být i komentáře pod články na Médiu; tady se přece nekomentuje profesionální žurnalistika, jen snahy spoluobčanů.
Moje osobní pravidlo na sociálních sítích je, že se snažím neříkat na adresu jednotlivce nic, co bych mu neřekl z očí do očí. Musím ale přiznat, že sám jsem se žádných zvlášť nepříjemných komentářů nedočkal a dostalo se mi poměrně dost komplimentů, které mě dokážou opravdu potěšit. Na jednu poznámku však nemohu zapomenout, protože mě seznámila s českým výrazem, který jsem nikdy předtím neslyšel. Její význam jsem pochopil celkem snadno; pisatel mi chtěl prostě sdělit, že podle jeho názoru nevím o provozu železnic vůbec nic. Takovou poznámku jsem očekával; nejsem přece odborník na železniční provoz a železniční provoz je velmi složitý. Ale samotná věta mě fascinovala. Čte se: „Autor rozumí provozu na železnici jako koza petržely“. B
ěžel jsem za svou ženou (také krásnou a kultivovanou Češkou) s dotazem na význam této věty. Odpověděla mi pouze, že význam je takový, jak jsem již pochopil. Ale co je, zeptal jsem se, na pozadí? Proč mají kozy problém s petrželí? Čemu na petrželi nerozumějí? „Je to jen stará fráze,“ řekla a rychle ji tato otázka přestala bavit. Ale od té doby mě to baví i mate. Podívejte se na fotografii níže, je to můj truhlík na rostliny. Je tam petržel. Je tam i další zelenina. Když přijde hladová koza, uvidí ten truhlík a řekne si: „aha, večeře“. Co je na mé petrželi takového, že by se koza pozastavila a lámala si hlavu nad tím, jestli jí „rozumí“? Proč nemusí rozumět také mangoldu? Pokud znáš odpověď, milý čtenáři, velmi rád se ji od tebe dozvím.
Chceš to nejdřív sníst, nebo to pochopit?
Kromě komentářů mě teď na Médiu frustruje jen to, že na základě údajů, které mi poskytuje, nemohu zjistit, proč jsou některé mé články úspěšné nad mé nejoptimističtější očekávání a jiné, do kterých jsem vkládal velké naděje, jsou úplně na nic. Mám však pocit, že Médium mi v tomto případě příliš pomáhat nechce. Předpokládám, že kdybychom všichni přesně vymysleli, co dělat, abychom získali maximální počet čtenářů, hrozilo by, že se články začnou příliš podobat a ztratí se spontánnost a nečekaný výběr témat, díky kterým je tak autentický - je to okno do myšlení a starostí gramotné české populace.
Lepší bude, když budeme tlačeni k tomu, abychom přemýšleli o tom, jak udělat další článek úspěšnější než ten předchozí, a to bez jakýchkoli „cheat code“ (zasvěcené znalosti). Vím, že jednou z mých hlavních chyb je, že mé články jsou příliš dlouhé. Proto mi dovolte, abych se u toho zastavil a vysekl poklonu lidem, kteří tento koncept vymysleli, a hlavně lidem, kteří pečlivě procházejí všechny články. To vyžaduje úžasnou míru trpělivosti a pozornosti k detailům. Zdravím také všechny své kolegy přispěvatele a samozřejmě i tebe, milý čtenáři. Přiblížili jsi mě o krok blíž k zásobám piva zdarma; děkuji ti a ujišťuji tě, že pivo bude vždycky tanková Plzeň.
