Článek
Dle zprávy o extremismu Odboru bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra za 2. pololetí roku 2022 (dále též „zpráva“) vznikla v ČR „velká, a zatím indiferentní, skupina osob, která vyjadřuje nespokojenost se současným společenským uspořádáním a směřováním státu. Tato skupina je silně ovlivněna konspiračními teoriemi a představuje snadno manipulovatelný cíl pro extremistické a xenofobní politiky, případně pro hybridní působení cizí moci. Potenciál pro ohrožení demokratických základů v České republice existuje a může se zvyšovat.“, přičemž se u nás „etablovala jako relevantní politická síla skupina nespokojených občanů, kteří nedůvěřují vládě, demokratickému systému a nesouhlasí se zahraničním směřováním státu. Tito lidé se se současným systémem hodnotově neztotožňují, nepociťují v něm oporu, nemají pocit, že je pro ně přínosem. Hledají proto alternativu, se kterou dokáží souznít a ve které najdou pocit bezpečí, jistoty a stability.“
Z hlediska voličské podpory pak zpráva na s. 5an. za lídra xenofobních „vlasteneckých“ stran označuje SPD, a připomíná některé výroky Tomia Okamury, Jiřího Kobzy, Ivana Davida či Jaroslava Bašty, přičemž na s. 9 pak konstatuje, že „Dezinformační média sledovala prioritně prokremelskou linii. Většina mediálních produktů tak v sobě měla zakomponovaný prvek prokremelské propagandy.“
Představitelé těchto „vlasteneckých“ stran či dezinformačních médií sympatie k Putinovu režimu obvykle oficiálně odmítají, stejně jako jejich voliči a příznivci z řad občanů. Prý vůbec nejde o Putina, ale o naši zemi, o demokracii, svobodu slova, boj proti totalitě, špatnou vládu, plyn, elektřinu, drahotu, chudobu a kdoví co ještě. Je to asi tak pravděpodobné, jako že děkan Ševčík šel 11. března při snaze části demonstrantů o stržení ukrajinské vlajky z Národního muzea jen náhodou kolem.
Ilustrativní může být i následující empirický poznatek ze zdejších diskusí.
Nejprve jsem publikoval tento a tento článek kriticky hodnotící takové formy svobody projevu, které obhajují ruskou vojenskou agresi na Ukrajině, čímž mohou naplňovat i skutkovou podstatu trestného činu. Většina diskutujících reagovala velmi kriticky, prý svoboda projevu přece nesmí být omezená (jinak není svobodou), omezování je účelové, vládne u nás cenzura, diskriminace, totalita, lidé se bojí projevit svůj názor apod.
Následně jsem v dalším příspěvku pozitivně hodnotil výklad Ústavního soudu, který posoudil jako ústavně konformní svobodu projevu hoteliéra neubytovat ty ruské občany, kteří odmítnou vyjádřit nesouhlas s ruskou anexi Krymu coby zločinem proti mezinárodnímu právu odsouzeným mj. rezolucí VS OSN z 27. 3. 2014. Výkon svobody projevu hoteliéra neměl na rozdíl od schvalování válečných zločinů či genocidy páchaných Ruskem ani hypoteticky trestněprávní rozměr, mezi ním a hosty se jednalo toliko o spor v rovině občanského, obchodního a ústavního práva. Nadšení většiny diskutujících pro neomezenou svobodu projevu bylo však rázem pryč. Svoboda projevu hoteliéra byla náhle vůči Rusům diskriminací, porušováním lidských práv a téměř snad hrdelním zločinem, přičemž Ústavní soud byl samozřejmě prohlášen totalitním orgánem. Rétorika zůstala stejná, a totožní zůstali dokonce i někteří diskutujících. Tentokrát jim však nevadilo údajně neoprávněné potlačování svobody projevu, ale kupodivu naopak její údajně příliš velký rozsah.
Jinými slovy, svoboda projevu se v diskusních příspěvcích ohýbala podle potřeby tak, aby to vždy neochvějně svědčilo ve prospěch Ruska.
A tak to bývá bohužel i v řadě dalších případů protestů proti totalitě, vládě, cenzuře, pomoci občanům Ukrajiny, zahraniční či energetické politice v naší zemi – záminky nejrůznější, obvykle však se stejným společným jmenovatelem v podobě sympatií k Putinovskému Rusku. Alespoň je pak zřejmé, jakým režimem by si takoví lidé přáli nahradit náš demokratický řád, kterému dle výše zmíněné zprávy MV nedůvěřují.
