Článek
Před několika lety byl našimi soudy řešen případ, který je i v současnosti více než aktuální, a snad ještě významnější než v době svého vzniku. Na jeho počátku bylo, že jeden hotel umístil v češtině a angličtině na svůj web o vstupní dveře následující text: „S platností od 24. 3. 2014 neubytováváme občany Ruské federace. Důvodem je anexe Krymu. Služby našeho hotelu mohou využít pouze ti občané RF, kteří se podepíší pod prohlášení, ve kterém vyjádří svůj nesouhlas s okupací Krymu, který odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století. Váš hotel Brioni Boutique.“
Česká obchodní inspekce to kvalifikovala jako správní delikt spočívající v porušení zákazu diskriminace, s čímž se ztotožnil i Nejvyšší správní soud. Jeho rozsudek hoteliér napadl ústavní stížností k Ústavnímu soudu ČR, který jí svým nálezem II. ÚS 3212/18 vyhověl a předchozí rozsudky zrušil spolu s konstatováním, že jednání hoteliéra vůči ruským hostům bylo ústavně konformní realizací jeho svobody projevu, práva na soukromé vlastnictví a svobody podnikání, a nespatřil v ní z hlediska ústavně zaručených základních práv diskriminaci hostů z Ruska.
Ohledně protiprávnosti anexe Krymu Ústavní soud konstatoval, že „anexe Krymu byla učiněna v jednoznačném rozporu s mezinárodním právem (viz např. rezoluce Valného shromáždění OSN s názvem „Územní celistvost Ukrajiny“ ze dne 27. 3. 2014) a oficiální zahraniční politika České republiky stejně jako Evropské unie se k ní vymezila negativně.“
Ústavní soud rovněž potvrdil právo restaurací k určitému výběru klientely tvrzením, že „Některá restaurace bude třeba „fanouškovská“ a její provozovatel bude dopředu avizovat, že si nepřeje, aby tam chodili příznivci jiných klubů - z pochopitelného důvodu, jelikož se obává střetů mezi nimi, a tedy hrozby škod. Přirozená je rovněž stylizace pohostinského zařízení určitým způsobem - např. časově (třicátá léta), regionálně (irský pub), genderově (kluby gentlemanů či dámské kluby), podle stravovacích návyků či přesvědčení provozovatele (veganská restaurace) nebo věkově (kavárna pro mírně pokročilé)“.
K otázce diskriminace pak uvedl, že „o diskriminaci nejde v případě jakéhokoliv odlišného zacházení, nýbrž pouze tehdy, pokud toto odlišné zacházení není racionálně odůvodněno“ a současně „reakce stěžovatele na kritizovaný čin (anexe části území jiného státu Ruskou federací) se - s ohledem na jeho závažnost - nejeví ani jako nepřiměřená“.
Závěrem Ústavní soud konstatoval, že „stěžovatel vytčeným jednáním nedopustil nepřípustné diskriminace spotřebitele, jelikož důvody, pro které podmínil ubytování v hotelu pro občany Ruské federace, nebyly zákonem zakázané, nenávistné, ponižující ani iracionální, nýbrž byly zjevně motivovány jeho bezprostřední reakcí na protiprávní akt anexe Krymu, kdy stěžovatel právě touto formou chtěl vyjádřit svůj nesouhlas s touto okupací. Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu tak došlo k porušení svobody podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny a také svobody projevu stěžovatele podle čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny“.
Argumentaci tohoto nálezu lze přirozeně vztáhnout i na nynější agresi Ruska vůči Ukrajině, či přirozeně na jakoukoliv jinou vojenskou agresi porušující normy mezinárodního práva, a to včetně nukleárního vydírání. Odůvodnění nálezu se stalo předmětem polemiky, a to ze strany disentujícího ústavního soudce Ludvíka Davida v samotném nálezu či některých jiných odborníků, přičemž nad hlavními argumenty této kritiky se zamyslíme níže.
Prvním okruhem kritiky vůči nálezu je údajně nepřiměřený akcent svobody projevu. Takové tvrzení je však toliko subjektivním názorem bez ústavněprávní opory, neboť jednání hoteliéra nenaplňuje žádné ústavní podmínky pro omezení svobody projevu ve veřejném zájmu a ex constitutione neexistuje ani žádné základní právo jednotlivce na ubytování v nějakém konkrétním soukromém ubytovacím zařízení. Takové právo vzniká až uzavřením ubytovací smlouvy mezi hostem a zařízením, pro kterou platí především soukromoprávní zásada smluvní svobody - samozřejmě pokud ubytovací podmínky nejsou bezdůvodně diskriminační, k čemuž podrobněji níže. Neexistuje tak žádný automatický nárok hosta na uzavření ubytovací smlouvy bez souhlasné vůle hoteliéra.
Pokud tedy hoteliér v rámci své svobody projevu chce dát touto formou najevo svůj nesouhlas s mezinárodním zločinem, není žádný ústavněprávní důvod jej v tom omezovat. Nutit jej k přijetí hostů, kteří projev takového nesouhlasu odmítají, by pak bylo i popřením jeho lidské důstojnosti. Z hlediska konfliktu obsahu svobody projevu hoteliéra (prohlášení požaduje) a hosta (prohlášení dát nechce) je rovněž nutno stát na straně hoteliéra, neboť host se může jít ubytovat jinam, kdežto hoteliér těžko svoji provozovnu přesune mimo dosah nežádoucích hostů. Obecně pak ve prospěch jednání hoteliéra svědčí i argumenty, které jsem prezentoval již v případě restaurace Marthy’s Kitchen, spočívající v právu veřejné provozovny určit svůj „provozní řád“, což mají hosté právo odmítnout tím, že do provozovny prostě nepůjdou.
Druhým okruhem kritiky byl princip kolektivní viny, kterou prý hoteliér ruským hostům přisoudil. Hoteliér však nepřisuzoval hostům vinu vůbec žádnou, natož pak kolektivní. Požadoval po nich pouze vyjádření k vině jejich země v otázce mezinárodního zločinu anexe Krymu. Státní příslušnost k určité zemi je odrazem vůle daného občana, nikoliv povinností a železnou klecí. Navíc, kdo je státním občanstvím spojen s nějakou zemí, platí u něj vyvratitelná domněnka identifikace s legitimitou jednání politického režimu takové země (vyvrátit ji lze např. podpisem zmíněného prohlášení), přičemž je-li veřejná moc odvozená od vůle lidu, je její jednání do jisté míry opět reflexí vůle tohoto lidu (opět pochopitelně s možností jednotlivce prohlásit individuálně opak). Oddělovat proto občany od politického režimu v zemi, který vzešel z voleb, by bylo popíráním samotného principu zastupitelské demokracie.
Konečně třetím, a nejvýznamnějším okruhem byla otázka diskriminace, kdy hoteliér byl napadán z diskriminace ruských hostů, a to buď pro jejich politický názor, anebo pro jejich občanství.
Pro potřeby hodnocení této skutečnosti je nutno si nejprve připomenout generální antidiskriminační klauzuli čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle něhož „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení“. Tyto skutečnosti náleží mezi explicitní (či též rigidní a přísněji posuzovaná) kritéria zákazu diskriminace, a požadavky na odůvodnění odlišného zacházení z těchto příčin jsou tak přísnější.
Část doktríny pak extenzivně dovozuje ještě implicitní (též flexibilní či mírněji posuzovaná) kritéria zákazu diskriminace, která v čl. 3 odst. 1 Listiny výslovně obsažena nejsou, ale za určitých okolností odlišné zacházení na nich založené může být ev. též protiprávní diskriminací. Tato kritéria přirozeně nelze absolutizovat, neboť jinak by mohlo docházet k napadání pro diskriminaci z absolutně nesmyslných důvodů, kupř. majitelé psů by se cítili diskriminováni, že hotel odmítá ubytování se psem, či majitelé koček v jiném hotelu zase tím, že hotel psy připouští a kočky odmítá. O to větší akcent je věnován posouzení racionality odlišného přístupu v těchto případech.
Mohlo tedy jednání hoteliéra být porušením explicitního či implicitního zákazu diskriminace ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny v extenzivním doktrinárním výkladu?
Nejprve nutno zopakovat, že neexistuje žádné ústavně zaručené základní právo na ubytování v nějakém konkrétním soukromém ubytovacím zařízení. Právo na ubytování vzniká až uzavřením ubytovací smlouvy mezi hostem a ubytovacím zařízení, přičemž na její uzavření není žádný právní nárok, neboť zde platí především soukromoprávní zásada smluvní svobody a svobody podnikání. Není-li tedy předmětem sporu ústavně garantované základní právo, nedopadá na něj ani zákaz méně příznivého odlišného zacházení (tj. diskriminace) ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny, čímž je porušení ústavního zákazu diskriminace v základních právech rovnou vyloučeno.
Nicméně uvažujme klidně i za podmínky, že by se o základní právo jednalo, tj. že by jej soud odvodil třeba od rovnosti ve svobodě pohybu a pobytu. A v těchto intencích přemýšlejme dále.
Zákaz odlišného zacházení (diskriminace) pro politický názor v čl. 3 odst. 1 Listiny obsažen je, tj. náleží mezi rigidní (přísněji posuzované) důvody zákazu diskriminace. Argumenty, že v tomto případě došlo k diskriminaci pro odlišný politický názor, jsou však zcela liché. Tolerance či dokonce schvalování zločinu proti mezinárodnímu právu, kterým je anexe Krymu (viz též Ústavním soudem zmíněná rezoluce VS OSN) není vyjádřením politického názoru, ale tolerancí či schvalováním mezinárodního zločinu. Odpor k takovému názoru proto přirozeně nemůže být diskriminací, neboť žádné právo tolerovat mezinárodní zločiny neexistuje.
Zákaz odlišného zacházení (diskriminace) z důvodu státního občanství v čl. 3 odst. 1 Listiny obsažen není (nelze zaměňovat státní občanství s národním původem, tj. národností!), tj. náleží mezi flexibilní (volněji posuzované) důvody zákazu diskriminace.
Obtížně obhajitelným postojem by zde byla kupř. situace, kdyby hoteliér odmítal ubytovávat hosty určité státní příslušnosti bez racionálního důvodu (např. textem „Zákaz vstupu všem Číňanům“). K ničemu takovému však v tomto případě nedošlo, neboť o žádné znepřístupnění ubytovací služby občanům Ruska z důvodu, že jsou občané Ruska, se zde nejednalo.
Složitější je to s úvahou, zda diskriminace nespočívá v tom, že prohlášení o odmítnutí anexe bylo požadováno pouze po občanech Ruska, tj. že občané jiných států jej podepisovat nemuseli. Pokud je zájmem hoteliéra neubytovávat hosty schvalujících anexi Krymu, mělo by se to přirozeně vztahovat na veškeré hosty, a nikoliv pouze na občany agresorského státu. Snad v každé zemi se najdou lidé, kteří anexi neodsuzují. Stačí pročíst třeba i zdejší diskuse. A to nejsme žádný ruský satelit jako třeba Bělorusko.
Organizačně nejjednodušší a ústavně nejčistější formou by nepochybně bylo požadovat takový revers skutečně od všech hostů bez ohledu na jejich státní příslušnost a z hlediska ochrany osobních údajů hostů jej realizovat jednodušší formou. Kupř. jej pojmout jako součást ubytovacích podmínek (na web i v „papírové“ formě v hotelu). Anebo nejlépe na web či dveře provozovny vyvěsit jednoduché sdělení: „Ubytováním v hotelu host prohlašuje, že odsuzuje Ruskou anexi Krymu“. A je to.
Ústavní soud však dle mého názoru správně v tomto případě nadřadil právo svobody projevu hoteliéra nad požadavek jeho zcela ideální realizace, neboť takový postup zde není iracionálním řešením – jak již bylo zmíněno, agresorem bylo Rusko, jehož občané nesou odpovědnost za to, jaké si volí představitele (i prezident je volen přímo). Právě také v Rusku má anexe bezpochyby nejvíc přívrženců, a lze proto použít i (podpisem prohlášení) vyvratitelnou presumpci ztotožnění jeho občanů s kroky tamního režimu. To, že si provozovatel vymínil odmítnutí anexe pouze od Rusů tak není sice řešením ideálním, ale současně nikoliv diskriminačním.
Uvažovat o tom, jaký má takové prohlášení reálný odraz hostovo preferencí je samozřejmě věc jiná. Průměrný lhář prohlášení klidně podepíše, jen aby nemusel hledat jiný hotel. A že zrovna pro Rusy není lhaní žádný problém jsme viděli před invazí na Ukrajinu, když do poslední chvíle tvrdili, že to je jen „propaganda Západu.“
Nicméně o to zde vůbec nejde. Podstatné je, že pokud majitel veřejné provozovny cítí potřebu tímto způsobem nějaký mezinárodní zločin odsoudit, může to v rámci své ústavně zaručené svobody projevu učinit, což výslovně Ústavní soud potvrdil. Zájemce o ubytování má samozřejmě právo takové prohlášení odmítnout, a jít se ubytovat jinam. Oba jsou tak ve své svobodě rovni, což je ideál demokracie.
V každém případě je takováto forma vyjádření vítanou formou svobody projevu člověka, kterému není lhostejné, co se kolem něho děje. Tím spíš, že v českém prostředí jsou restaurační služby spíše spjaty se „švejkovstvím“, kdy pokud host platí, vše ostatní je nepodstatné. Častěji tak v souvislosti s válkou bohužel slýcháme nářky hoteliérů na úbytek ruských klientů (tj. peněz od nich) než nářek nad tím, že by měli v restauraci obsluhovat proponenty Putinova režimu.
Tvrdit, že politika se nemá propisovat do běžného života, je výrazem absolutního nepochopení její role ve společnosti. Je-li společnost založená na demokracii, je politika jejím produktem a je s ní neoddělitelně spojena. Většina z nás chodí volit (či vyjadřuje politický názor tím, že volit nejde), sleduje zprávy, čte noviny, kritizuje vládu i opozici, rozhoduje o obsazení volených orgánů a jejich rozhodnutími je pak vázána. A přitom se máme tvářit, že nás vlastně politika či dokonce její případné protiprávní důsledky nezajímají, jen abychom náhodou nemuseli být v mezilidském styku názorově důslední? Vždyť by to byl vrchol pokrytectví.
Rozhodně by nám nemělo být lhostejné, pokud se kdekoliv na světě páchá bezpráví a diktatura síly. Nezáleží na tom, jestli je to od nás blízko jako Ukrajina nebo daleko jako Tchaj-wan. Lhostejnost a neangažovanost majoritní společnosti s přesvědčením, že demokracie je třeba u nás již „samozřejmost“ o kterou se nemusí bojovat, je totiž dlážděním cesty k moci zlatými kostkami názorovým extremistům, což občas prozařuje do výsledků veřejností přehlížených senátních voleb. Při volební účasti pod 20% je pak možné získání mandátu i takovými lidmi, jako je nynější senátorka Zwyrtek Hamplová.
A ještě jedna poznámka – občas zaznívá otázka, zda kritika Ruska není příliš jednostranná, když na světe existují i jiné agresorské státy. Není. Pouze Rusko totiž svoji agresi vůči Ukrajině doprovází soustavným vyhrožováním celému světu, že může situaci eskalovat do celosvětového jaderného konfliktu spojeným se zničením civilizace, nebude-li po jeho vůli. A to včetně zmarnění životů lidí, kteří nemají s politikou vůbec nic společného nebo třeba s Ruskem dokonce sympatizují. Toť představa spravedlnosti v režii Ruska. Neznám v současnosti jiného mezinárodního agresora, který by něčím takovým na podkladě dvoustranného ozbrojeného konfliktu hrozil, a zároveň k tomu měl vojenskou kapacitu. A proto je z mého pohledu současné Rusko ze všech současných světových diktátorů skutečně tím nejhorším a nejnebezpečnějším.
Věřím, že výše představený výklad Ústavního soudu tak potěší každého, komu dění kolem nás není lhostejné a cítí potřebu i takovouto formou veřejně odsoudit neprominutelné zločiny mezinárodní agrese, a to případně včetně zmíněného jaderného vydírání.
Nicméně nepochybně by měl potěšit i všechny zastánce extenzivního pojetí svobody projevu ve zdejších diskusích proklamujících, že by neměla být ničím limitována. A pokud se jim líbit nebude, mohou si alespoň ušetřit práci s opakováním fráze „no jo, ten ústavní soud s Rycheckým za vlády pětikolky“ – uvedený nález totiž vydal II. senát Ústavního soudu, jehož členem Pavel Rychetský není, a všechny strany současné pětikoalice byly tehdy v opozici.
