Článek
Jak jsem již upozorňoval v předchozím článku, pro zdejší příznivce Ruska a jeho politické kultury je i vzdálená představa našeho vstupu do eurozóny jako červený hadr na býka. Zuřivá reakce Institutu Václava Klause je výmluvným důkazem zhmotnělým do spěšně vydaného stanoviska, z něhož doslova dští ideologický odpor k západní civilizaci, ze které má naše země pouze prospěch. Tím spíš nad jednostranností postoje Institutu zůstává rozum stát. Anebo je zřejmé, že tento postoj nemá s rozumem nic společného.
Ekonomických argumentů mnoho nenabízí, s ničím novým nepřichází a s nějakou nezávislou analýzou nemá společného vůbec nic. Je především ideologickým postojem odkazujícím na dřívější publikace IVK, z nichž nejnovější je stará 8 let. Jejich obsah je odborné veřejnosti podporující náš vstup do eurozóny pochopitelně znám, aniž by jej považovala za přesvědčivý. Přínosům společné měny se IVK záměrně úplně vyhýbá a jako bonus se snaží vyvracet tvrzení, která v současné debatě nikdo relevantní nepoužíval. Příklad? Prezident ani stoupenci eura v koalici přece neříkali, že euro je nutností, ale že je ve srovnání s korunou výhodnější možností.
Institut dále kritizuje prezidenta Pavla za ekonomická prohlášení, přestože se ekonomice nikdy nevěnoval. Pozoruhodné. Klaus se snad někdy věnoval epidemiologii, když si osoboval právo sabotovat a rozporovat protiepidemická opatření, a vyzýval dokonce k občanskému odporu proti nim? Aha, zapomněl jsem, že Klaus na rozdíl od ostatních rozumí vždycky všemu.
IVK dále obviňuje stoupence eura, že je nezajímají dlouhodobé náklady tohoto kroku, ale pouze krátkodobý politický zisk. Vskutku bizarní dedukce. Pravda je totiž přesně opačná. Přijetí eura je strategickým cílem, jehož příprava trvá mnoho let, takže tato vláda jej nemá šanci dokončit. Žádný zisk by tak z toho mít nemohla, a vzhledem k negativnímu postoji většiny veřejnosti je takový návrh vším jiným než laciným populismem.
Dokument IVK dále v souvislosti s přijetím evropské měny varuje před údajným nebezpečím zániku „české státnosti“ a naší rolí „provincie evropského superstátu“. Úvodem nutno podotknout, že samotná státnost není na projektovaných cílech budování eurozóny závislá, a ani faktický vývoj v eurozóně ničemu takovému nenasvědčuje.
Především však chceme-li smysluplně hovořit o státnosti, musíme uvažovat primárně o jejím obsahu. Členství v širším integračním celku demokratických zemí obvykle vyspělejších než ČR je jednou z nejúčinnějších pojistek proti politickému extrémismu. Současně pak nabízí výběr z nesrovnatelně širšího spektra odborníků i politiků, než poskytuje kterýkoliv národní stát. Z hlediska ekonomického je evropská integrace díky konvergenčnímu a solidárnímu pojetí Unie pro slabší ekonomiky benefitem dokonce dvojnásobným. Čistý příjem bilion korun z evropských peněz za dobu našeho členství je jedním z mnoha exaktních důkazů. Jinými slovy, právě evropská integrace je z pohledu realizace naší státnosti nikoliv nebezpečím, ale prostorem jejího dalšího rozvoje a kvality života v naší zemi.
Není zřejmé, jak vůbec Klaus dospěl k tezi, že zachování vlastní měny je národním zájmem. Tradice? Takže když bude tradice chudoby kostelních myší a „východoevropské zaostalosti“, budeme se jí držet? Kdybychom měli měnu jako je švýcarský frank, chápu že se ji nebudeme chtít vzdávat. Nicméně lpění na české koruně vůči euru připomíná logiku odmítnutí bezplatné výměny Škody 105 za nový Mercedes. Rizika útoků na naši měnu řízená Ruskem Klause také nezajímají? A není poškozováním národního zájmu spíše to, že se Klaus snaží naší zemi udržet co nejdál od jádra nejvyspělejší části Unie, která reprezentuje nejvyspělejší část světové civilizace?
A když je Klaus natolik přesvědčeným národovcem, proč jako prezident tak rád přesedlal ze Škody Superb do koncernového Audi? Zajímavá by také byla úvaha, kolik výrobků třeba z Ruska, Běloruska nebo Maďarska namísto zboží dekadentního západu Klaus ve svém životě užívá. Obleky, košile, hodinky, potraviny, mobil či počítač? Ne? Ale namísto ohavně německé Audi už určitě jezdí Ladou nebo Moskvičem! V každém případě důvěra ke Sbearbank CZ se nadačnímu fondu Klausových příliš nevyplatila.
Pro rozhodovací procesy platí, že čím větší výběr kompetentních lidí pro ně máme, tím lepší odborníky dáme dohromady. Výběr kraje tak bude lepší než výběr okresu, výběr republiky lepší než výběr kraje a výběr EU lepší než výběr jednoho státu. Nemáme-li kompetentnější osobnosti k řízení státu než ostatní země, nedává smysl výběr na ty naše omezovat. Anebo se snad domníváme, že by guvernér ČNB Aleš Michl uspěl v konkurenci ostatních předních ekonomů členských zemí EU na pozici guvernéra ECB? Pokud nikoliv, jaký má smysl trvat na vlastní centrální bance, když do ní nemáme tak kvalitní mozky, jaké nabídne celoevropský výběr? K čemu je, že budeme rozhodovat doma, když kvalita rozhodování bude horší?
Je tragikomické, kolik IVK ve svém dokumentu klade bizarních „podmínek“ k debatě o euru. Kdyby měly být všechny splněny, bylo by přijetí eura patrně nejmasověji podporovanou věcí v historii naší země. A kdyby měly být použity ve všech státech současné eurozóny, společná měna by dnes vůbec neexistovala. Obzvláště shoda s opozicí zní z Klausových úst mimořádně komicky. Právě Klaus byl symbolem bezohledné arogantní politiky parního válce, kterou názory opozice vůbec nezajímaly. A to byla v 90. letech na rozdíl od současnosti ještě parlamentní opozice standardní kultivovanou politickou silou, a i v extremistickém táboře byl tehdejší Miroslav Sládek ve srovnání s Tomiem Okamurou intelektuálním obrem a gentlemanem.
Obdobně Klaus dříve prosazoval rozhodovací pravomoc většiny a přímá demokracie byla jeho úhlavním nepřítelem. Když nyní nedisponuje žádnou většinou, prosazuje „konsensuální“ rozhodování s opozicí, a dokonce si volá na pomoc lid, jehož názorem jinak obvykle pohrdal. Jeho bezskrupulózní utilitarismus se projevil i při prezidentské volbě, kdy aktivně hledal hlasy i v poslaneckém klubu KSČM, přestože jinak komunismus a vůbec vše levicové z duše nenávidí. Je to jen další z mnoha příkladů Klausovo velmi pokřivené morálky – nemá systémové postoje, a vždy volí takové nástroje, které slouží k prosazení jeho názoru.
Jiný příklad? Při dělení ČSFR, což byla nepochybně ještě zásadnější otázka než euro, byl Klaus zapřisáhlým odpůrcem referenda, přičemž posvětil způsob rozdělení státu cestou, kterou nepředpokládaly ani tehdejší ústavní normy. Tím spíš působí směšně, když IVK varuje před přijímáním eura „za zády občanů“.
Klaus se také vždycky vymezoval vůči občanské společnosti a politickému aktivismu. Vytrvale kritizoval, když se „nikým nevolené“ subjekty mluví do politiky. A co dělá dnes on? Z pozice nikým nevoleného Institutu s arogancí sobě vlastní nejen že do politiky hlasitě mluví, ale dokonce dává ultimáta a úkoluje demokraticky zvolené zástupce co mají dělat, jak to mají dělat a s kým to mají dělat. Optikou jeho dřívější kritiky občanského sektoru neslýchaná troufalost.
Klaus již od dob svého prezidentského mandátu symbolizuje konvence východních diktatur, kde sice formálně existuje nějaká Ústava či dokonce kodex lidských práv, ale jsou to jen slova na papíře, která mocným přece nemohou stát v cestě. A dává čím dál hlasitěji najevo, že demokracie je sice hezká věc, ale před žádným zásadním rozhodnutím nesmíme zapomenout požádat jeho Institut o souhlas. Možná i proto Klaus tolik nenávidí západ, kde na jeho rusko-čínské varianty „demokracie“ není nikdo zvědavý.
V roce 2015 Klaus v Petrohradě prohlásil, že „vytlačovat nyní Rusko z Evropy by bylo tragickou chybou. Rusko si zaslouží mít šanci definovat svoji novou historii, nalézt si vlastní cestu a být aktivním hráčem na mezinárodní scéně. Tragickou situaci na Ukrajině považuji za domácí ukrajinský problém, ne ukrajinsko-ruský problém, ani problém mezi Západem a Ruskem.“ A dodal: „Nemělo by se zapomenout ani na to, že podstatná část současných světových problémů je spojena se situací na Západě, se stavem Západu, s jeho postupnou ztrátou identity, s jeho kulturním a civilizačním úpadkem a hospodářskou stagnací. Zde bychom měli hledat klíč k řešení aktuálních světových problémů.“
Nepochybně! Hlavním viníkem byl samozřejmě již tehdy západ. Rusko nám přece ono „definování své nové historie“ a pozici „aktivního hráče na mezinárodní scéně“ předvádí již téměř dva roky na Ukrajině. Klaus ani za tu dobu nenašel dostatek sebereflexe, aby se za své omyly omluvil, či alespoň mlčel. Nemohu posoudit, na jaké bázi je s Ruskem spojen, či zda dokonce je či není ruským agentem, jak o něm kdysi řekl Miroslav Kalousek. Jeho politika posledních let prodchnutá antivaxerstvím a zuřivou ideovou nenávistí k západu a liberální demokracii je však rozumem natolik neuchopitelná, že se žádným úvahám divit nelze.
„Já to dělám programově a záměrně, a když člověk něco dělá programově, tak za prvé to nepovažuje za chybu a za druhé považoval bych za nedůstojné, kdybych dělal, co dělá řada našich politiků, že se začne omlouvat“. Takto nehoráznými slovy „vysvětloval“ Klaus, proč neměl ani při kontaktu s lidmi z rizikové skupiny nasazenou (tehdy povinnou) roušku. Od nositele takto flagrantní arogance, sebestřednosti a pohrdání druhými opravdu nelze očekávat sebemenší sebereflexi. Nikdy a v ničem. Však Putin se taky nikdy nikomu neomlouvá.
Jako obiter dictum lze dodat, že Klausovo tehdejší odůvodnění „když se něco dělá programově a záměrně, není to chyba“ je tak nesmyslné, že by se za něj nemuseli stydět ani repetenti základní školy. Kritériem správnosti je přece obsah jednání, a nikoliv jeho subjektivní motivace. Masový vrah také jedná „programově a záměrně“, což jeho jednání nejen neomlouvá, ale dokonce je přitěžující okolností. Podobné logiky zcela prosté výroky nejsou u Klause v posledních letech žádnou výjimkou.
Klaus by se neomluvil nejspíš ani člověku, kterého by nakazil covidem díky demonstrativně velmi ledabyle nasazené roušce, když se při svém (posléze potvrzeném) podezření na nákazu uvolil testovací místo poctít svojí návštěvou. A těžko říci, zda se někdy alespoň omluvil své manželce za opakované nevěry.
Současný Václav Klaus je člověkem, jehož politickou doktrínou je absolutní mravní nihilismus a bezskrupulózní utilitarismus vysmívající se morálce a hodnotové politice, který před demokratickým, vyspělým a mírumilovným západem preferuje diktátorský, zaostalý a násilnický východ s „respektem“ ke zločinnému Rusku, a na naší politické scéně se otevřeně hlásí k politickému extremismu. Pokud člověk takovéto charakteristiky zuřivě brojí proti euru, je to dalším argumentem, že bychom s přípravami na jeho přijetí neměli otálet.
