Článek
Europoslanec Tomáš Zdechovský kritizuje nedávné prohlášení europoslance Marcela Kolaji (Piráti), dle kterého se konzervativci stále více blíží krajní pravici, což považuje za jedno z největších nebezpečí v současné Evropě. Svojí velmi chabou argumentací Zdechovský tuto tezi nevyvrací. A nelze se divit. Korektní argumentací ji totiž vyvrátit nelze.
Názory Tomáše Zdechovského jsou mnohdy konzervativní skutečně za každou cenu. Tedy i přes rozpor s morálkou, lidskými právy či objektivními fakty. Příkladem může být jeho dlouholetý zarytý odpor k Istanbulské úmluvě, kdy podle něho žijeme v zemi „podpantofláků“ vštěpující občanům, že „ženu ani květinou neuhodíš“. Posílení sociálně-právní ochrany žen podle něj není třeba a ochrana před násilím cílená vůči mužům je „úlet“ a „předsudek“. Když jsou u nás muži takoví hodní podpantofláci, proč tedy dochází zhruba ke 12 000 případů znásilnění žen ročně? Zřejmě se to vštěpování úsloví o květině příliš nedaří. Zkusil si někdy Zdechovský sám sobě položit otázkou, jestli by v naší společnosti chtěl být ženou? Anebo jsou snad takové otázky příliš „progresivistické“?
Europoslanci Zdechovskému patrně uniká, že současné antiliberální politické strany a státní režimy jsou téměř vždy spojeny právě s konzervatismem provázaným s pragmatismem a formalismem. Autoritáři usilující o potlačování lidských práv se totiž zpravidla pokouší své jednání nějak legitimizovat. Tu odkazem na „tradiční rodinu“, tu na „náboženství“, či „společenské zvyky“. Prvním konzervativci odůvodňují odmítání sňatků osob stejného pohlaví, druhým třeba potraty a třetím kupř. sešvihání žen velikonoční pomlázkou. Tím se je snaží vyjmout z veřejné debaty a pomocí tradicionalistických pseudoargumentů jim dát punc něčeho „věčného a nadzákonného“, co je prostě předem dáno a nevede se o tom debata. Patrně netřeba zdůrazňovat, že takový přístup je ve srovnání s liberalismem reduktivní vůči veřejné diskusi, politické soutěži i lidské svobodě. A netřeba ani zdůrazňovat, že konzervatismus se vzhledem ke svému obsahu ke zneužití antiliberálními režimy přímo nabízí.
Nepřekvapí, že v současné Evropě jsou vyspělejší Západ a Skandinávie spojeny převážně s liberalismem a progresivismem, naopak směrem od Německa na východ přibývá konzervativních režimů. Liberální demokracie totiž vyžaduje vyšší stupeň společenské vyspělosti. A k té se bohužel v našem středoevropském bloku tranzitních demokracií zatím příliš nepřibližujeme. Anebo se dokonce vzdalujeme, jak ukazují výsledky nynějších slovenských voleb.
Konzervativci nepotřebují hledat nejlepší společenská řešení. Postačují řešení, která „nějak fungují“, což je „prověřeno tradicí“. Ambice na maximalizaci kvality života společnosti a každého jednotlivce nemají. Jinými slovy, proč vymýšlet auta, když máme koněspřežku. Proč práva žen, když ženu zastupuje otec nebo manžel. Proč sociální stát, když každý má nějakou rodinu. Musíme být skromní, nehledat pořád nějaká novátorství a vyšší kvalitu či délku života. Nepohodlí je přirozené, nespravedlnost a nerovnost taky, každý den slunce nesvítí, lidé jsou jací jsou, život je krátký a sobectví je normální. A komu se to nelíbí, má smůlu. Tečka.
Pokud by svět trvale řídili konzervativci, jeho vývoj by na nějakém stupni jednoduše zamrzl. Zda by to bylo v období otroctví, vrchnostenské správy, lenního státu, kastovnictví, církevních soudů či třeba středověkých ordálů záleží jen na tom, v jakém období by k oné konzervaci došlo. A na záměrech státní moci, která by to či ono pravidlo chtěla ve společnosti prosadit.
Z pohledu konzervativců je totiž apriorně špatný v podstatě jakýkoliv pokrok. Retrospektivním pohledem vyznívá jejich myšlení zacyklené ve stereotypu a rituálech ještě tragikomičtěji. Konzervativní část české politické scény za Rakousko-Uherska tak kupř. prosazovala naše setrvání v monarchii. Tehdejší konzervativci jej považovali za „tradiční pozici českého národa“. Co by takovému nápadu asi řekla naše současná konzervativně-nacionalistická scéna?
Recentně je fungování společnosti pod taktovkou antiliberálního konzervatismu patrné kupř. v Polsku pod vládou Kaczynského PiS, a to nejen ve vztahu k potratům, ale i dalším součástem rodinné politiky. Precizně to nedávno vyjádřil ve svém textu Radek Batelka, který požadavky antiliberálních konzervativců explikuje takto: „Respektujte moje manželství a rodinu. A navíc taky respektujte, že z náboženských důvodů naopak já nerespektuji vaše manželství a rodinu a z pozice politické moci vám budu bránit v tom mít rovná rodinná a manželská práva.“ Zbývá k tomu dodat, že polský konzervatismus se od křesťanství zároveň významně odklání. A to dokonce tak významně, že někteří polští kněží se modlí za papežovu smrt. To pak celý PiS ještě více demaskuje. Přirozeně zde nejde o žádné křesťanství, ale o prosazování vlastní ideologie, které chtějí odvoláváním na křesťanství dodat zdání jakési nadzákonné legitimity. A běda třeba i papeži, bude-li mít jiný názor.
Poznatky ze státoprávní praxe? Konzervativci byli strůjci brexitu ve Velké Británii, který této zemi mnohem více vzal, než dal. V USA se současný konzervatismus do značné míry překrývá s trumpismem, přičemž na vzestupu je navíc ultrakonzervativní tzv. bělošský džihádismus kombinující bělošský supermachismus a islamistický extremismus, které spojuje nenávist k nyní vládnoucímu liberalismu a demokracii. Konzervativní je i FPÖ V Rakousku, nechvalně proslulá zejména za krajně pravicového nacionalistického předsedy Jörga Heidera, který po své smrti při autonehodě pod vlivem alkoholu zanechal desítky milionů na tajných kontech, a který nebyl pro rakouské lidovce překážkou vytvoření vládní koalice.
Konzervativní je český klausismus. Ke konzervatismu se hlásí i orbánovské ANO, či k Rusku „pragmaticky“ tolerantní SPD, PRO a Trikolora. Konzervativní je již zmíněná polská vládnoucí PiS se středověkým přístupem nejen k potratům. Anebo ještě extremističtější polská Konfederace, jediný možný povolební partner pro PiS, jejíž poslanec Janusz Korwin-Mikke by migranty nejraději rovnou střílel. A také Orbánova Fidesz, se svým „pragmatickým“ a „pronárodním“ přístupem reflektovaným lísáním k Rusku. V nynějších slovenských volbách se odpůrci prozápadní demokracie předháněli v tom, kdo je více konzervativní, přičemž proruský Směr, SNS a Republika jsou výkladní skříní nacionálního konzervatismu.
A ultrakonzervativní je samozřejmě i Lukašenkův a Putinův režim, pro který je nenáviděný Západ příliš liberální, progresivistický a poškozující „tradiční hodnoty“. A netřeba snad ani připomínat, že nejbrutálnější režimy kupř. na Blízkém východě jsou totálně ultrakonzervativními despociemi spojené se zrůdnou aplikací nelidského středověkého práva Šaría.
Těžko najít něco, v čem by politické směry spojené s recentními formami konzervatismu mohly být přínosem pro evropskou demokracii 21.století. Její nynější vývojový stupeň máme pouze zásluhou progresivistického myšlení generujícího neustrnutí na již dosažené úrovni demokracie v různých etapách jejího vývoje v minulosti. I dříve byla řada konzervativních politiků přesvědčena, že nic lepšího už se vymyslet nedá. Třeba i v roce 1215, když byla přijata Magna Charta Libertatum. Snad to konzervativní frakce naší KDU-ČSL někdy pochopí.
