Hlavní obsah
Názory a úvahy

Společnost mezi láskou a nenávistí

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Seznam.cz

Ukrajinským uprchlíkům nepomáháme z důvodu, že jsou Ukrajinci, ale že jsou oběťmi. Oběťmi hrůzných válečných zločinů páchaných Ruskem, na jehož prezidenta je vydán mezinárodní zatykač. A obětem zločinů se přece pomáhá.

Článek

Protiukrajinské nálady ve společnosti sílí po tragické události, kdy byl v Brně zavražděn romský mladík a z vraždy je podezřelý muž ukrajinské národnosti. Vražda je nejodpornějším a svými následky jediným zcela nevratným činem, který každý slušný člověk nekompromisně odsuzuje a hluboce soucítí s obětí i pozůstalými. Nepřekvapí proto, že událost vyvolává emoce v sociálním okolí zavražděného.

Naprosto šokující je však skutečnost, v jakém rozsahu je zneužívaná coby záminka k paušálním útokům proti ukrajinským občanům. Je to stejná demagogie kolektivní viny, jako kdyby třeba v JAR považovali kvůli Radovanu Krejčířovi za vrahy všechny Čechy.

Velmi pozoruhodný je pak aktivismus české prokremelské nacionalistické ultrapravicové scény. Leckteré takové sdružení v minulosti nesčíslněkrát chtělo Romy v lepším případě hromadně deportovat za hranice, v horším posílat rovnou do plynu. Vlastenecká senátorka Zwyrtek Hamplová by zase alespoň segregovala romské děti. Najednou je však vše zapomenuto, neboť tragická smrt Roma se náramně hodí k jiné xenofobní válce, která je pro proruskou scénu u nás momentálně klíčová.

Komu totiž prospěje rozdmýchávání protiukrajinských nálad? Samozřejmě Rusku! Čím víc budou lidé v jiných zemích ukrajinské uprchlíky nenávidět, tím spokojenější Rusko bude. Je to součást jeho mstivé války za to, že před ním Ukrajina odmítla ohnout hřbet.

Drtivá většina ukrajinských uprchlíků by raději žila ve své vlasti. U nás válku přečkávají pouze proto, že si útěkem chránili holý život, když ruský zločinecký režim jejich zemi proměnil v peklo. Není to vina Ukrajiny, ale Ruska. Určitě nebylo jejich životním cílem mnohdy pěšky utíkat do cizí země jen s taškou nejnutnějších věcí, bez rodiny, přátel, prostředků, znalosti řeči či sociálního prostředí, s obtížnou pracovní uplatnitelností ve svých oborech, v improvizovaném bydlení, a nadto v zemi, kde je část lidí otevřeně nenávidí. Kdo z českých kritiků uprchlické pomoci by takový život chtěl, či jej dokonce vyměnil za svůj?

Proti všem možným xenofobním útokům je nutno namítnout, že důvodem naší pomoci ukrajinským uprchlíkům přece není skutečnost, že jsou ukrajinskými občany, ale že jsou oběťmi. Oběťmi hrůzné, nepochopitelné a pro nás nepředstavitelné agrese ruského režimu, který je vraždí jen pro uspokojení svých mocenských choutek. Oběťmi válečných zločinů páchaných Ruskem, na jehož prezidenta je vydán mezinárodní zatykač. A obětem se přece všude v civilizovaném světě pomáhá. Stejně jako je samozřejmé pomoci tonoucímu z vody, poskytnout první pomoc zraněnému či zachraňovat lidi z hořícího domu. Pomáhat druhým a rozdělit se o vlastní bochník chleba samozřejmě není vždy jednoduché, příjemné, či dokonce doceněné. To však těžko může obstát jako důvod na mezilidskou solidaritu rezignovat.

Každý se může zkusit vžít do situace, že by ČR nebyla členem NATO ani EU, a čelila obdobnému napadení jako nyní Ukrajina. I my bychom utíkali přes hranice do bezpečí a očekávali důstojné zacházení a humanitární pomoc. A samozřejmě i mezi námi by se našlo určité procento nevychovanců, kteří by v Německu šlapali po trávníku, křičeli na ulici, předbíhali ve frontě či jezdili v MHD bez jízdenky, jak to jsou zvyklí dělat u nás. Stejně jako ještě menší procento těch, kteří by se v cizí zemi dopustili třeba krádeže, ublížení na zdraví či dokonce vraždy. Ano, i mezi Čechy jsou přece vrazi.

Připadalo by nám pak spravedlivé, kdybychom v cizí zemi kvůli menšině českých kriminálníků byli za zločince považováni všichni? A co bychom říkali, když by našim holčičkám němečtí chlapci plivali do tváře a řvali na ně, že Rusové měli všechny Čechy postřílet, což by část německé společnosti omlouvala jako obyčejnou klukovinu a část by si ještě přisadila, že jestli se nám to nelíbí, ať táhneme? A co když by nám přibližně třetina společnosti soustavně dávala najevo, že nás nenávidí, jsme příživníci, darmožrouti, nevychovanci, a měli jsme se přece s Putinem „nějak domluvit“? Přece kdybychom mu přepustili Moravu a Slezsko, zas by se nám tolik nestalo. A dosazení Foldyny do funkce prezidenta bychom přece taky přežili. Líbilo by se nám to? A pokud ne, proč podobné věci chceme po Ukrajincích?

Heroickým odporem proti ruské invazi dali občané Ukrajiny většinově najevo, že Ruskou nadvládu odmítají, a namnoze si přejí být součástí západní civilizace. Mají na to stejné právo jako my či kdokoliv jiný. Neznám však jinou zemi, která by pro to byla ochotna tolik trpět. Tato válka mě proto naučila si Ukrajinců vážit. Tím spíš při vědomí, jak ohromné vojenské přesile statečně vzdorují, a namísto ohnutí hřbetu před okovanou botou ruské diktatury bojují o svoji svobodu a právo na sebeurčení. Nejsem si jistý, že my bychom to dokázali.

Nezapomínejme na to. A zkusme se k nim chovat tak, jak bychom si přáli, aby bylo zacházeno s námi, kdybychom byli na jejich místě. A buďme šťastní, že díky našemu členství v NATO a EU nám takový scénář bezprostředně nehrozí.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz