Článek
V reakci na vizi premiéra Fialy o německých platech a budování špičkových univerzit v naší zemi se objevilo nemálo článků hořekujících nad tím, že díky údajnému populismu ztratili v premiéra důvěru a teď vlastně nemají koho volit. Nad rámec rozporování onoho „populismu“ lze této menšině prozápadních voličů nabídnout následující úvahu.
Především je nutné si uvědomit, o co ve volbách příští rok půjde. Bohužel pryč jsou časy, kdy se drtivá většina stran s parlamentním potenciálem shodla na západoevropském směřování i standardním modelu demokracie, a hlavní dělící linie spočívala v pravo/levém směřování či výběru toho či onoho lídra.
Na takový luxus můžeme nyní jen nostalgicky vzpomínat. Současná hlavní dělící linie v politice i společnosti totiž vede mezi blokem systémovým a antisystémovým. Ten systémový reprezentují strany původní pětikoalice a zastupuje pravicové i levicové voliče, kteří preferují standardní západní liberálně-konzervativní hodnotovou demokracii, vzdělanostní společnost založenou na důkazech, a odmítají extremismus či mravní nihilismus jako programový obsah politiky.
Nesystémový blok reprezentují strany neliberální opozice, a zastupuje pravicové i levicové voliče, kteří preferují nestandardní nacionalistickou či provýchodní konzervativně-populistickou neliberální formu demokracie až „soft autoritářství“, antiintelektualismus, utilitarismus, otevřenost konspiracím i dezinformacím a oscilují od mravního nihilismu po antimorální extremismus.
Pevné zakotvení naší země ve strukturách standardní demokracie a západní civilizace, které se zdálo již nezpochybnitelnou samozřejmostí, je nyní ohroženo ve svých základech. Naší volební prioritou proto musí být tento politický kurz udržet, a nikoliv licitovat o (možná příliš) optimistických odhadech lodního kapitána, za jak dlouho doplujeme do strategického přístavu. V první řadě totiž musíme zabránit tomu, abychom se vydali opačným směrem.
Nechme nyní stranou, že osobně premiérův výrok o německých mzdách nehodnotím jako populismus, ale vymezení směru, kterým chce naši zemi vést, a i pokud by se jej podařilo naplnit třeba jen z 60 %, bude to pro nás znamenat bezprecedentní zvýšení životní úrovně. Obdobně nyní přehlédněme, že společnost si kdoví proč zvykla hodnotit Fialu nesrovnatelně přísněji než Babiše. A dovádí to do takových krajností, že jej kritizuje i z úplně směšných důvodů jako třeba návleky na boty do kravína či formální oblečení při výšlapu na Ještěd, zatímco Babišovu nepřetržitému proudu nesmyslů se mnoho lidí leda zasměje a drží jej na podpoře kolem 30 %. A nechme stranou i to, že srovnávat Fialovu politiku s tou Babišovou je jako srovnávat diamantový šperk s kýčovitou bižuterií z tržnice.
Uvažujme nyní pouze optikou prozápadního voliče, který premiérovu vizi o německých mzdách v Česku prostě považuje za natolik nerealistickou, že Fialu kvůli němu hodlá pro příští volby zatratit. Podivné, ale teoreticky možné. Na rozdíl od situace, že by v důsledku tohoto postoje takový volič neměl koho volit. Taková zde totiž nemůže nastat ani teoreticky.
Vždyť v systémové koalici takovému voliči pořád zůstává nepřeberné množství variant. Pokud náhodou žije ve volebním kraji, kde bude premiér lídrem kandidátky SPOLU, může kroužkovat. Nebude-li chtít kvůli premiérovi vůbec volit SPOLU, může hlasovat pro vládní STAN. A bude-li chtít dát hlas systémovému bloku, aniž by přitom podpořil současné vládní strany, má v nabídce ještě Piráty. Navíc různé preference v rámci systémového bloku rozhodně nejsou bez významu ani ve vztahu k výsledné podobě vládní politiky. Příští vládu může opět tvořit koalice současných vládních stran a Pirátů, ale v jiném vzájemném rozložení sil a tím pádem i programových priorit. Příkladem je rozdílný postoj k euru mezi ODS na jedné straně a TOP 09 či STAN na straně druhé.
Žádné alternativy vůči podpoře systémového bloku v současnosti nejsou. Všechny ostatní varianty jsou cestou do pekla, resp. do Agrofertu, neboť snižují šanci na splnění hlavního volebního cíle, tj. udržení stávajícího politického kursu naší země. Proč?
Mimoparlamentní alternativy prozápadního politického kursu jsou ztraceným hlasem. Nepochybuji o tom, že třeba celoevropský Volt nabízí cestu stejně správným směrem jako koaliční strany, ale při jeho mizivé podpoře znamená jeho volba ztrátu cenných hlasů systémové koalice. A demokratický blok si teď žádné propadání hlasů dovolit nemůže.
Ještě horším řešením je vůbec nejít k volbám. Nejen že každého ztraceného prozápadního hlasu je škoda, ale navíc úměrně poklesu volební účasti klesá i počet hlasů nutných pro překonání 5 % hranice pro vstup do Sněmovny, kolem které osciluje několik antiliberálních subjektů. A obecně pak platí, že čím nižší volební účast, tím větší šance pro antisystémové strany. Jak hořké mohou být důsledky volebního nezájmu demokratické většiny voličů ukázaly kupř. senátní volby v roce 2022 se šokujícím zvolením Jany Zwyrtek Hamplové senátorkou ve volebním obvodu Kroměříž.
Nejhorší variantu, v níž by se prozápadní volič rozhodl volit některou stranu „za propastí“, vůbec nepředpokládám. Vinit Fialu z populismu, současně volit populistické velekněze Babiše či Okamuru, a zároveň být prozápadním voličem, je totiž kombinace postrádající jakýkoliv smysl. Asi jako člověk preferující kvalitní, spolehlivá, vybavená a bezpečná západoevropská auta, který by Mercedesa nejvyšší třídy vyměnil za Moskviče.
A v tomto příměru lze formulovat i jednoduché doporučení těm prozápadním voličům, které premiér nesmiřitelně naštval a zatím nemají pocit, že by je to do voleb mělo přejít. Pokud už tedy opravdu nechcete svého Mercedesa (přestože je nejlepší), máte nadále velký výběr mezi značkami Audi, VW, BMW a Opel. Hlavně ale přijďte vybírat. Jinak hrozí, že ti, co vybírat přijdou, zvolí Moskviče i pro vás.
