Článek
Volby do Poslanecké sněmovny za dva roky nebudou jako všechny předchozí po roce 1989, kdy dominantní politické síly vždy náležely do demokratického řádu. V příštích volbách poprvé reálně hrozí, že se k moci dostanou strany, které stojí mimo demokratický diskurs, neboť se více či méně otevřeně hlásí k toleranci důsledků protiprávní ruské agrese.
Vláda v demokratických mezích může být levicová, pravicová, liberální, konzervativní, chytrá i hloupá. Hranice demokracie jsou opravdu velmi široké. Nejsou však bezmezné. Ve shodě s judikaturou Ústavního soudu ani většinová vůle sama o sobě není prostředkem k legitimizaci nelegitimního obsahu, nechceme-li opakovat historické chyby, díky nimž se dostal formálně legální cestou k moci kupř. Hitler. Anebo třeba jednou připustit, aby se v evropských zemích stalo všeobecně závazné právo šaría. V demokratickém řádu tak principiálně nikdy nemůže určovat podmínky pro život politický program s tímto řádem neslučitelný, tj. kupř. vyzývající k toleranci protiprávního jednání, jakým je ruská agrese na Ukrajině. Nemůže v něm legitimně ani soutěžit o moc, neboť takové strany jsou z demokratické soutěže diskvalifikovány.
Ideálně by měla být taková strana rozpuštěna dle § 13 odst.5 ve spojení s § 4 zákona č. 424/1991 Sb., o politických stranách. Pokud se tak nestane a dle výsledků voleb by se měla stát součástí vládní moci, prezident republiky má odmítnout jmenovat její zástupce do vlády, neboť coby ústavní orgán demokratického státu nemůže jmenovat člena strany, jejíž program je s demokratickými hodnotami neslučitelný. A pokud ani hlava státu této možnosti nevyužije, jsou na řadě občané, kteří mohou vypovědět pomyslný společenský konsensus a v mezích zákona s takovou vládu odmítnout spolupracovat. Až pokud se ani to nestane, začne to v dané zemi vypadat jako nyní na Slovensku.
Naše proruská scéna pracuje s naivním předpokladem, že jí prostě stačí stát se součástí vítězné koalice, a cesta naší země do osidel Kremlu je otevřená. Proruští dezoláti však jaksi zapomínají na nezbytnost onoho společenského konsensu na legitimitě systému jako takového, tj. aby i občané, kteří nevolili vládní strany, jejich vládu považovali za legitimní. Absolutním důvodem pro občanské vypovězení je typicky situace, když politický program sněmovní většiny stojí mimo referenční rámec demokratických hodnot. To je případ situace, kdy by z voleb vzešlá vládnoucí většina měla v programu jakýmkoliv způsobem relativizovat protiprávnost ruské agrese či její zločiny dokonce tolerovat, a žádný z ústavních orgánů by proti tomu nezasáhl.
To však není všechno. Existují též relativní důvody pro vypovězení tohoto konsensu, které se uplatní v situaci, kdy by mělo dojít ke jmenování člena či celé vlády, která by byla k výkonu funkce z objektivních důvodů zjevně nekompetentní. Asi jako chirurg, který by nerozeznal ledviny od jater. Může se stokrát ohánět diplomem, ale při prokázání takto flagrantní neznalosti v průběhu operace jej pokračovat nechá jen šílenec.
Explicitně nejsou nikde stanoveny požadavky na schopnosti či vzdělání členů vlády. Záleží proto na vyspělosti společnosti, co vše si nechá líbit a na čem všem bude ochotná zachovávat konsensus legitimity. Pro někoho je to požadavek, že ministr umí počítat do deseti. Pak lze očekávat, že by prošli i ministři za SPD. Z mého pohledu je však diskvalifikací pro funkci ministra kupř. i nevědomost, že náš sousední stát je členem EU. Rozhodující pak bude, jak přísné požadavky jsou ve společnosti červenou čarou nejen pro většinu voličů, ale také pro socioprofesní skupiny, bez nichž by stát nemohl fungovat.
Proti současné vládě jsme doposud viděli přehlídku protestů převážně občanů zastávajících názory extremistické, antiliberální, nacionalistické či dokonce proruské. Byli jsme tak svědky několika traktoriád, václavských demonstrací, házení hnoje po chodníku a podobných aktivit, jejichž společným jmenovatelem je nenávist k liberální demokracii a mnohdy láska k Putinovu režimu.
Představme si však, že by na základě volebních výsledků hrozil kupř. vstup SPD do vlády. Co když pak poprvé bouchnou do stolu naopak ti slušní, demokraticky smýšlející, prozápadní, vzdělaní, inteligentní a morální voliči? Řada z nich zastává pro společnost nenahraditelné pozice vědeckých pracovníků, lékařů, učitelů či pracovníků kritické infrastruktury. Nebyla by právě účast SPD ve vládě ta červená čára, kterou by už nebyli ochotni v pokračující degeneraci společnosti překročit a demokratickými způsoby proto odmítnou s ní aktivně participovat?
Co si pod tím představit? Samozřejmě žádné násilí či výzvy k němu jako se objevovaly na Václaváku, neboť takové metody jsou vlastní pouze dezolátům. A vyřvávání na náměstí, traktoriády či podobné teatrální výstupy jsou samozřejmě zbytečné. U skutečně potřebných profesí úplně stačí, když alespoň část jejich zaměstnanců dá výpověď, zahájí časově neomezenou stávku, či se dočasně odstěhuje se ze země. Prostě civilizovaným způsobem a v rámci svých práv odmítnou s proruskou či zcela nekompetentní vládou spolupracovat. Asi jako zaměstnanci České televize kdysi s Jiřím Hodačem a jeho „bobovizí“, jakkoliv byl Hodač také formálně „řádně zvolen“. Pokud má potenciální antiliberální většina právo si zvolit představitele státu dle svého vkusu, má nutně i liberální menšina právo takový scénář pro sebe odmítnout.
Opravdu nemůžeme očekávat, že intelektuální vrstva společnosti, která vytváří rozhodující část hodnot s nimiž stát stojí a padá, bude s nadšením žít podle pravidel zvolených občany kteří přemýšlejí, zda Země není placatá, při očkování na covid se neimplantují čipy, instalatéři nejsou vesmírné bytosti, civilní oběti na Ukrajině nejsou herci či Putin v rámci „slovanské vzájemnosti“ nemá právo vraždit na Ukrajině. Mohou snad za tak hlubokou zatemněnost svých spoluobčanů? A musí si kvůli ní nechat zatemnit i vlastní životy a budoucnost?
Představme si, že by třeba jen 20 % vědců, lékařů, lékárníků, učitelů či zaměstnanců kritické infrastruktury odmítlo pracovat v zemi s proruskou či nekompetentní vládou. To není nic nezákonného, nutit je v demokracii k práci či lásce k režimu nikdo nemůže, nejsme v Rusku. Takový odpor v klíčových profesích by rychle vedl ke zhroucení daného sektoru. Jak dlouho by pak trvalo, než by se zhroutil celý stát? Tanky v demokracii vyjet nemohou, takže jedinou možností je vládu, touto částí společnosti odmítnutou, prostě nejmenovat.
Mohou totéž udělat na podporu svých požadavků i příznivci antiliberální scény? Samozřejmě mohou, a už to dokonce zkusili. Příkladem může být Jandejskova stávka části zemědělců. A právě ta je exemplárním důkazem toho, jaký je rozdíl ve váze požadavků nepostradatelných a postradatelných socioprofesních skupin.
Zemědělci museli kvůli svým požadavkům zablokovat pražskou dopravu, aby zvýšili svoji důležitost. Jinými slovy, sami přestali pracovat a ještě k tomu blokovali běžnou životní mobilitu druhým. A ani tak ničeho nedosáhli. Premiér jim vzkázal, že s vyděrači nejedná. Mohl tak učinit bezesporu i díky vědomí, že organizátoři protestu se netají sympatiemi k Rusku, a domácí zemědělství pro fungování společnosti není nepostradatelné. Jak uvádí komentátoři Pečinka a Michopulos, „české zemědělství je absolutně okrajový sektor zaměstnávající kolem 70 tisíc pracovníků, z nichž třetina je z Ukrajiny a Rumunska.“
Naopak když hrozila stávka mladých lékařů, již několik měsíců předem se vedla intenzivní jednání, aby vůbec nezačala. A to lékaři nehrozili výpovědí, ale pouze odmítnutím přesčasů, a vůbec nemuseli blokovat sanitkami dopravu. Stačila hrozba, že budou méně sloužit, kterou nakonec hasil přímo premiér narychlo nalezenými pěti miliardami v rezervách zdravotních pojišťoven.
Bez české cibule totiž přežijeme. Bez chirurga při akutním zánětu slepého střeva však nikoliv. Možná to některým lidem otevře oči o jejich skutečné a domnělé společenské potřebnosti. Pokud se totiž proti současné demokratické vládě výpovědí společenského konsensu postaví zemědělci či různé pitoreskní postavičky naší proruské scény, nedosáhnou ničeho. Pokud však případnou proruskou či zcela nekompetentní vládu organizovaně a nekompromisně odmítnou lékaři či podobně nenahraditelné socioprofesní skupiny, nemá taková vláda nejmenší šanci vládnout. Řešením je pak vláda úřednická, anebo široká vládní koalice bez odmítnutých jednotlivců či stran.
Možná tak naše proruská a extremistická scéna konečně pochopí, že pokud to příliš přežene, může se chytit do vlastní pasti, a v nedůstojných podmínkách svého vlastního programu si tu bude žít sama. A tím pádem i sama řešit palčivou otázku, kdo bude udržovat jejich stávající vysokou životní úroveň, operovat je v nemocnicích, učit jejich děti ve školách a vydělávat na platy jejich medvědářů.
