Článek
Pokud se začteme do rozhodnutí Ústavního soudu (ÚS) a jsme ochotni vnímat jeho věcný obsah, mělo by nás mile překvapit, že nedává odpověď pouze na právní stránku věci, ale srozumitelně vysvětluje i její věcnou podstatu a dává vhled do širších společenských souvislostí. Pozornému čtenáři také neujde, že zde ÚS uvádí na pravou míru i několik všeobecně přijímaných omylů.
V čem tedy ÚS vidí věcnou podstatou sporu o výši mimořádné valorizace důchodů? Citujme z jeho rozhodnutí:
„Důvodem snížení valorizace bylo, že pokud by stát nezasáhl, vedlo by to ke zhoršení finanční situace státu, konkrétně ke zvýšení deficitu důchodového účtu a potažmo ke zvýšení schodku státního rozpočtu, z něhož musí být daný deficit financován. Záměr zákonodárce konsolidovat veřejné finance a postupně snižovat zadlužení je cílem primárně politickým. Má-li zákonodárce za to, že je ve veřejném zájmu snižovat zadlužení státu a dosáhnout vyrovnaného důchodového účtu, je to z hlediska ústavnosti zcela legitimní.“
Zde je užitečné si připomenout, že jsou dnes ekonomicky aktivní takzvané Husákovy děti, populačně vysoce nadprůměrné ročníky narozené mezi roky 1970 a 1980. Díky tomu je aktuální poměr plátců do důchodového systému vůči příjemcům důchodů výrazně vyšší, než kdyby tyto ročníky byly početně průměrné. Důchodový systém by tedy měl být finančně stabilní.
Bohužel ani za této příznivé situace důchodový systém stabilní není, když je v posledních mnoha letech neustále nutno dotovat ho z jiných zdrojů, v podstatě na dluh. Důvodem tohoto stavu je, že si předešlé vlády příliš nelámaly hlavu s tím, zda bude na důchody i pro budoucí důchodce, o čemž svědčí i nechvalně známé motto čelného představitele jedné z nich „zdroje jsou“ (zde).
Ve skutečnosti ale není otázka zadlužování státu pouze na volném uvážení politiků, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale, jak dále říká ÚS, dbát o dlouhodobě stabilní a udržitelné veřejné rozpočty, tedy o rozpočty, které nejsou nepřiměřeně zadlužené, je zákonná povinnost vlády:
„Stabilita a vyrovnanost státního rozpočtu a veřejných financí nejsou ale jen cílem politickým, nýbrž jedná se o právní povinnost, plynoucí ze zákona o rozpočtové odpovědnosti. Podle tohoto zákona totiž stát a územní samosprávné celky dbají o zdravé a udržitelné veřejné finance, přičemž vhodně podporují hospodářský a společenský rozvoj, zaměstnanost a mezigenerační soudržnost. Stát a další veřejné instituce dbají o takový vývoj dluhu, který nenarušuje dlouhodobě udržitelný stav veřejných financí. Tuto právní povinnost především vlády vnímá Ústavní soud tak, že konsolidované veřejné finance jsou v zájmu především sociálně slabších a zranitelných osob, právě ty jsou totiž do značné míry závislé na pomoci ze státního rozpočtu.“
Není asi pochyb o tom, že mezi sociálně slabší a zranitelné osoby patří důchodci. Bytostný zájem na dlouhodobě udržitelných veřejných financích by tedy měly mít především důchodci současní. Ale nejen oni, jak se od ÚS dále dovídáme:
„Prohlubující se deficit na důchodovém účtu, a především nezbytnost zásadní důchodové reformy, jak plyne z prognóz demografického vývoje a navazujících ekonomických analýz, jsou skutečnosti známé této i předchozím vládám, jakož i široké veřejnosti již několik desetiletí, a přesto na tyto velmi varovné údaje politické reprezentace odpovídajícím způsobem nereagují. Dlouhodobá ignorace demografického vývoje a s tím související prohlubující se deficit důchodového účtu přitom negativně dopadne na budoucí generace a na jejich právo na podporu státu a důstojný život v důchodovém věku.“
ÚS odkazuje na dlouhodobě známý fakt, že až budou početné ročníky Husákových dětí odcházet za 20 let do důchodu, dojde k prudkému poklesu počtu plátců vůči počtu příjemců a důchodový systém se tak dostane do prakticky neřešitelné finanční situace, pokud nebudou přijata účinná opatření, ke kterým ÚS opakovaně vyzývá (zde).
ÚS jasně říká, že právo na Ústavou zaručené přiměřené hmotné zabezpečení v důchodu nemají jen současní důchodci, ale i ti budoucí. I ti mají legitimní očekávání, že se o ně stát v důchodu postará stejně, jako se stará o ty současné.
Vláda proto snížením valorizace neudělala nic jiného, než že splnila jak svoji povinnost přiměřeně zabezpečit současné důchodce, tak svoji povinnost bojovat za udržitelné veřejné rozpočty, a tedy za legitimní očekávání důchodců budoucích.
ÚS také uvádí na pravou míru všeobecně rozšířený omyl, že se důchody musí vždy zvyšovat alespoň o inflaci:
„Neexistuje základní právo na trvalý růst důchodů v důsledku růstu inflace. Podstatou základního práva podle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je záruka důstojného života ve stáří, což mimo jiné znamená spravedlivý a přiměřený důchod, nikoliv jeho automatické zvyšování. To je výsledkem konkrétní politiky a předmětem úpravy zákonodárcem.“
Způsob valorizace důchodů je tedy plně v kompetenci politiků. A je nutné počítat s tím, že ho budou muset odpovědní politici s ohledem na měnící se společenskou a ekonomickou situaci měnit.
Zažitou představu, že mezigenerační solidarita je pouze solidarita mladých se starými, ÚS zcela odmítá, když říká:
„Je třeba brát v úvahu i mezigenerační solidaritu, tedy solidaritu současných příjemců důchodů s dalšími generacemi, z jejichž odvodů se důchodový systém nyní financuje. I oni nahlížejí s důvěrou v právo a v ústavní instituce určující jeho parametry, že tento systém bude fungující i v době, kdy se z plátců pojistného stanou příjemci důchodů. Je proto dán společný zájem na tom, aby systém důchodového pojištění jako celek byl vyvážený, spravedlivý a udržitelný nejen aktuálně, ale i v budoucnosti. Jeho jinak jistě žádoucí právní a institucionální stabilita nesmí ovšem odůvodňovat nečinnost odpovědných orgánů, které by ignorovaly nepříznivý demografický, ekonomický a sociální stav a vývoj společnosti na tomto poli a rezignovaly na provedení potřebných systémových změn.“
ÚS tedy srozumitelně vysvětluje, že záměr vlády snížit valorizaci důchodů s cílem přispět tím ke snížení zadlužování státu je v bytostném zájmu jak současných, tak budoucích důchodců a všech potřebných. Současně ale nabádá politiky k tomu, aby provedli zásadní systémové změny důchodového systému s cílem zajistit jeho dlouhodobou udržitelnost, rozumnou stabilitu a předvídatelnost, což dosud podle názoru ÚS učiněno nebylo. Jak to jde udělat se můžete dočíst zde a zde.
Anketa
Použité podklady
- Nález ústavního soudu valorizace TZ 8/2024
- Web MPSV
- Autor návrhu: matematický model důchodového systému
