Článek
Seifert čmárá na ubrousek
Existuje asi pět variant vzniku uměleckého jména Toyen. Ve své autobiografii Všecky krásy světa se k jeho autorství přihlásil Jaroslav Seifert. Marie, kterou všichni přátelé familiárně oslovovali Manko, se totiž stala součástí levicové skupiny umělců Devětsil. Hlavními osobnostmi v ní byli literární kritik Teige, básníci Nezval, Biebl a také právě Seifert. Jednoho dne prý básník s Mankou popíjel v pražské Národní kavárně. Výtvarnice právě chystala svou výstavu, ale nechtěla na ní vystupovat pod svým občanským jménem. Seifert prý na ubrousek načmáral slovo Toyen a malířce se tak zalíbilo, že ho ihned přijala a celý život používala.
To je on
Podle Karla Teigeho malířce vyhovovalo, že se výraz Toyen neskloňuje. Stejně jako nechtěla „ohýbat“ své jméno, nechtěla ani různě slovně vykládat a interpretovat své dílo, které mělo vypovídat samo za sebe. Další možnost vychází z faktu, že Toyen často nosila „pánské“ oblečení, měla nakrátko střižené vlasy a mluvila o sobě v mužském rodě. Nakladatel Jan Fromek prohlašoval, že když ji přátelé viděli v této „mužské“ podobě přicházet do kavárny, tak z nich vypadla věta: „To je on.“ Z této věty pak mělo vzniknout libozvučné Toyen.
Citoyen, nebo „to já jen tak“?
Andrea Sedláčková ve své knize o malířce popisuje také ještě jinou nepříliš známou verzi: V době politického uvolnění v 60. letech přijela za Toyen do Paříže skupina mladých českých surrealistických umělců. Toyen jim tvrdila, že pseudonym vytvořila odstraněním první slabiky francouzského slova citoyen, což znamená občan. Mladí hosté jí zase vyprávěli historku, kterou znali od předválečných českých surrealistů. Manka prý často své proslovy zakončovala slovy: „To já jen tak.“ Protože měla celkem ledabylou výslovnost, mohlo to znít jako „toajen tak“. Malířka prý nejprve tuto historku rezolutně popřela, ale po několika skleničkách bílého rumu připustila, že by vlastně mohla být pravdivá.
Andrea Sedláčková napsala biografii
Scenáristka, režisérka a nyní také spisovatelka Andrea Sedláčková si s knihou o Toyen dala až neuvěřitelnou práci. Údajně pročetla tisíce stran archivních dokumentů, deníků, dopisů a nevydaných autobiografických rukopisů. Mluvila s lidmi, kteří Manku osobně znali, případně s jejich potomky. Navštívila řadu sběratelů a majitelů malířčiných obrazů. Prošla různé dobové noviny a časopisy i všechny dosavadní monografie o Toyen. Výsledkem je více než pět set stran dlouhá kniha, která přináší řadu dosud neobjevených nebo nepublikovaných faktů o životě a díle této umělkyně. Čtenář si tak může udělat poměrně dobrou představu o její osobnosti i o dobovém politickém, sociálním a kulturním prostředí Prahy a Paříže, ve kterém se Toyen v různých obdobích svého života pohybovala.
Andrea Sedláčková se svou knihou o Toyen
Rebelka a milenka
Jaká tedy Toyen vlastně byla? V mládí poměrně divoká a nespoutaná rebelka. Účastnila se schůzí komunistických a anarchistických spolků. Pohrdala „měsťáckou“ morálkou a manželstvím. Často prohlašovala, že se jí líbí krásné ženy, ale spíše to byla určitá póza a snaha mlžit o svém soukromí. Ve skutečnosti vystřídala mnoho milenců. Někteří z nich (malíř Jan Slavíček, psychoanalytik Brouk) byli i bohatí a spolu s nimi také hodně cestovala (Dalmácie, Itálie, Francie, Rakousko). Toyen vůbec o svém soukromém osobním životě ani před přáteli nemluvila a to jen prohlubovalo tajemnost, kterou kolem sebe šířila.
Životní traumata
V dětství či mládí Toyen zřejmě prošla nějakým traumatickým zážitkem, který mohl mít i podobu sexuálního zneužití. Ozvěny takové události někteří nacházejí i v jejích obrazech. Tvrdila, že žádnou rodinu nemá, což ale nebyla pravda. Nějakou dobu bydlela u sestry Zdeny a zřejmě byla i v určitém kontaktu s rodiči. Ve stáří žila spíše samotářsky a uzavřeně. Prožila osobní ztrátu několika velmi blízkých osob, kteří zemřeli v mladém věku (Jindřichové Štyrský a Heisler, sestra Zdena) a těžce nesla i smrt svých francouzských surrealistických přátel Pereta a Bretona.
Vždy neuchopitelná a tajemná
Toyen byla ovšem také velmi praktická a dokázala si prodejem svých obrazů vydělat relativně slušné peníze. Zároveň ale v určitých životních etapách žila téměř v chudobě. Byla obětavá, když pečovala o nemocného malíře Štyrského, přestože s ním už nežila. Byla statečná, když skrývala židovského básníka Heislera během nacistické okupace. Na vnější pozorovatele působila většinou chladně, odměřeně a nedostupně. Měla v sobě určitou vznešenost a ne náhodou jí proto francouzští přátelé nazývali baronkou. Přestože leccos z jejího života vyšlo najevo, Toyen vždy zůstane neuchopitelnou a tajemnou bytostí.
Literatura:
Andrea Sedláčková, Toyen: první dáma surrealismu, Praha: Prostor 2023.
Karel Srp, Toyen, Praha: Argo 2020.
Pěkné články o malířce najdete také zde:
