Nezměníš názor, vraždíš a jsi slepý vůči realitě. Doménová podmíněnost v nás

Jak těžké je pro lidi vnímat realitu střízlivýma očima… Ne, začněme jinak: Jak nemožné je vnímat realitu objektivním pohledem. Fakt, který nás celý život svazuje a kterému nikdy neunikneme. Jakožto každý z nás je jedinec se specifickým výběrem informací, které vnímá a pamatuje si a jakožto jako takový jedinci nejsme schopni pojmout ani malé zrnko písku v celém vesmíru informací, jsme nuceni pracovat pouze s tím, co máme. Doteď je to v pořádku. Problém nastane ve chvíli, kdy se začneme zabývat realitou. K jejímu vyhodnocení většinou totiž potřebujeme značně víc informací, než kolik máme k dispozici. Pokud se na nějaký problém díváme ze svého zorného úhlu pohledu, většinou realitu deformujeme. Tomuto jevu se říká doménová podmíněnost a jak v rámci jednotlivců, tak v rámci komunikace ve společnosti jde o velké téma a velký problém. Pojďme si o doménové podmíněnosti říct víc a prakticky se zamyslet, jak s ní nakládat.

Pojem „doménová podmíněnost“ (anglicky „domain specificity“) se používá v různých oborech, jako například v kognitivní psychologii, v neurovědě nebo evoluční biologii. V kognitivní psychologii se pojem „doménová podmíněnost“ objevil v souvislosti s teorií mentálních modulů, kterou navrhl Jerry Fodor v 80. letech 20. století. Fodor argumentoval, že lidská mysl je rozdělena na mentální moduly specializované na zpracování informací z určitých oblastí, jako jsou například vizuální percepce, jazyk, prostorová orientace atd. Každý modul je specifický pro určitou oblast a je oddělený od ostatních modulů. Tento základní koncept esencialismu se stal základem teorie doménové podmíněnosti.

Doménovou podmíněnost můžeme nazvat „problémem subjektivního vnímání reality“. Právě kvůli ní a našemu zaujetí k vlastním názorům nedokážeme být objektivní i tam, kde bychom mohli alespoň do určité míry být a vyplatilo by se nám to. Právě díky tomuto jevu si často věci přizpůsobujeme a racionalizujeme. ­­Z výzkumů, které se na toto téma dělaly, vyplynulo mnoho faktů o lidské povaze. Díky některým z nich můžeme s přesvědčením říct, že si doménovou podmíněností výrazně škodíme. Pár z nich si popišme blíže:

Pokud jsou lidé vystaveni informacím, které jsou v rozporu s jejich předchozími názory, mají tendenci tuto informaci ignorovat nebo ji přijmout pouze velmi nepatrně. Tento jev se nazývá selektivní přijímání informací a je příkladem toho, jak může být naše rozhodování ovlivněno naší předchozí znalostí a zkušenostmi v dané oblasti. Ne vždy je náš úhel pohledu správný, naopak máme tendenci plést naše znalosti i tam, kde jsou irelevantní nebo mají jen nepatrnou hodnotu. Tuto oblast zkoumali například vědci Daniel Kahnemann a Amos Tversky.

Díky jevu doménové podmíněnosti mají lidé tendenci podporovat politické názory a strany, které jsou v souladu s jejich vlastními hodnotami a zájmy. Tento konkrétní jev, selektivní vnímání politických zpráv, je příkladem toho, jak může být naše rozhodování ovlivněno našimi předchozími politickými názory a zkušenostmi. Racionalizujeme si chyby stran, které volíme a všímáme si jen informací, které podporují jejich názory. Výzkum na toto téma prováděli političtí vědci Shanto Iyengar a James Kuklinski.

Doménová podmíněnost je součástí i známého Standfordského experimentu Philipa Zimbarda, který se zabýval tím, jak prostředí mění chování a uvažování lidí. Z tohoto úhlu pohledu se ohrozila pozice morálky jednotlivce: Z jeho výzkumu je patrné, že je chování vždy závislé na okolí a jednotlivec za něj není zodpovědný. Podobným příkladem je i davové šílenství, kdy se mění nálada lidí pod vlivem velkého množství stejně zaujatých lidí. Jeden podporuje druhého na limbické úrovni bez uvažování nad následky.

Co s tím můžeme dělat? Zásadní je nebýt zabedněný s postojem „Já ne, to druzí“. Tento efekt funguje na všechny bez rozdílu, jde často o podvědomý reflex. Rozpoznat, že nás něco nesprávného ovlivňuje není vždycky jednoduché. Ovlivnění často probíhá v homogenní skupině lidí, ke které se identifikujeme. Podle polského sociologa Henriho Tajfela se jednotlivec identifikuje k mnoha skupinám, s každou sdílí jinou identitu. V rámci ní se pak může chovat velmi odlišně. Tajfelova teorie sociální identity tak navazuje a podporuje Zimbardovi myšlenky, kterým je v běžné společnosti pořád kladena nedostatečná pozornost: Objev o „čistém srdci“ nemorálních lidí by změnila celosvětovou morálku. Ale to může být hudbou budoucnosti. Ještě čerstvá historie z Abu Ghraib, kde američtí vojáci společně mučili vězně a potom se vrátili domů za rodinami, s morálkou běžného občana, s tím, že nemohli uvěřit, čeho byli schopni, mluví za vše. A stejně tak je to s vraždami na Ukrajině. A kdekoliv jinde v nelidských podmínkách. Člověk není uzpůsoben bránit se těmto mechanismům, ale je uzpůsoben tyto domnělé stvůry odsuzovat.

Jednou z otázek tedy je, jak se sami za sebe dokážeme bránit před negativním vlivem společnosti a také před všemi informacemi v ní, které nás přesvědčují o jednostranném úhlu pohledu na věc?

Pokud dokážeme doménovou podmíněnost přijmout jako součást naší reality a vytvoříme si správné mechanismy obrany, jsme schopni negativní vlivy minimalizovat. Tím zlepšíme naši schopnost dívat se objektivněji na svět a potažmo se správněji rozhodovat. Co to v praxi znamená? Víme, že naše názory jsou deformované, o to víc musíme být obezřetní. Klademe důraz na racionální stránku věcí, ale i zde jsme pokorní k pravdě. Naučíme se nesoudit veřejně lidi, protože nemáme recept na pravdu a příběhy lidí jsou někdy neuvěřitelné. Jsme celkově pokornější. Doménová podmíněnost z nás musí udělat větší skeptiky (ale rozhodně ne cyniky).

Další možností, jak bojovat proti doménové podmíněnosti je uvažovat nad věcmi od obecných informací, ke kterým máme přístup, postupně až po konkrétní. Obecné informace by měly být plošně platné a měly by zahrnovat všechny úhly pohledu. To je logické pravidlo, které není neprůstřelné, ale máme šanci díky němu předejít určitým problémům.

Selektivní vnímání reality je důležité (o tom někdy příště) a určitě ne vždy špatné, rozhodně ale ne slepé selektivní vnímání jen z pohodlnosti. Zkrátka někdy je potřeba přijmout zlou pravdu nebo uznat porážku (změnit politický názor je téměř duševní zkouška). Většinou se to vyplácí.

Zásadní úvaha je v přijmutí sebe sama jako svébytné osoby, která je nadsystémová. Většina lidí funguje nejprve systémově, potom sama za sebe. Všechna morálka, vštěpené hodnoty z dětství, co máme a nemáme dělat, vše je dáno pravidly společnosti, nad kterými už většinou ani nepřemýšlíme a řídíme se jimi. Pokud v tomto paradigmatu zůstaneme, budeme vždy podléhat vlivu okolí a o to víc i doménové podmíněnosti. Pro naše celkové štěstí je potřeba otočit rovnici: První dělejme to, co nám dává smysl, uvažujme vždy nad logikou toho, co děláme a nikdy se nesmiřme s argumentem: Dělá to většina, tak se to prostě má dělat. Většinou půjde vaše osobní morálka a vaše osobní hodnoty ruku v ruce s těmi společenskými, ale každý z nás má mnoho prvků, které jsou pro blaho společnosti neškodné a rádo by je dělalo „jak se nemá“. Vaše odpověď by v tu chvíli měla být jenom jedna: „Mně je to jedno, budu si to dělat po svém.“ Tento mindset, kdy si řídíte svůj život sami, je zásadní pro osobní štěstí a efektivitu práce. Navíc nejen pro vaše štěstí, ale potažmo pro blaho celé společnosti (za předpokladu správného morálního nastavení).

Efektů, zkreslení, biologických lifehacků, ale i behaviorálních, logických a jinak praktických pravidel, které nás ovlivňují či jsou základy efektivního uvažování je nespočetně. Stále máme jako věda co dělat, abychom je nacházeli a dokázali aplikovat. To především, aplikovat. Mým cílem je třídit tyto praktické poučky podle efektivity a v rámci systému Mindsetu+ (ke kterému píši knihu) je překládat tak, abychom je zprocesovali do sebe, lépe se pak rozhodovali a zlepšili svůj život.

Dalším psychologickým efektem, který má smysl znát a zprocesovat je tzv. haló efekt.

Zdroje:

Kahneman, D., Slovic, P., & Tversky, A. (Eds.) . (1982). Judgment under uncertainty: Heuristics and biases. New York : Cambridge University Press.

James H. Kuklinski, Paul J. Quirk, Jennifer Jerit, David Schwieder and Robert F. Rich. (2000). Misinformation and the Currency of Democratic Citizenship. The Journal of Politics, Vol. 62, No. 3 (Aug., 2000), pp. 790-816

Tajfel, H., Turner, J. C., Austin, W. G., & Worchel, S. (1979). An integrative theory of intergroup conflict. Organizational identity: A reader, 56-65.

Zimbardo, P. G. (1971). The power and pathology of imprisonment. Congressional Record. (Serial No. 15, October 25, 1971). Hearings before Subcommittee No. 3, of the Committee on the Judiciary, House of Representatives, Ninety-Second Congress, First Session on Corrections, Part II, Prisons, Prison Reform and Prisoner’s Rights: California. Washington, DC: U.S. Government Printing Office.