Článek
V životě se nám dějí nepříjemnosti na denní bázi. Někdy malé, někdy větší, vždycky to má ale dopad na naše celkové štěstí. Jako obranný mechanismus ega náš mozek vymyslel strategii, která může tyto nepříjemnosti snižovat. Bohužel za tuto animální schopnost platíme krutou daň – strategie funguje většinou jen krátkodobě a často se nám nevyplatí z dlouhodobého hlediska. Tím obranným mechanismem je ohýbat skutečnost tak, aby nám vyhovovala. Problémem samozřejmě je, že si ji ohýbáme jen ve vlastním subjektivním světě, nedokážeme se tak pořádně připravit na to, až se s ní setkáme v realitě, která už podle našich představ nebude. Tomuto jevu se říká racionalizace.
Racionalizace v čase
Pojem racionalizace začal poprvé aktivně používat zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, a od té doby se jeho význam příliš nezměnil. I přes tento fakt jsme se v rámci tohoto fenoménu posunuli výrazně kupředu, a to především díky výzkumu a postupnému odhalování toho, co za ním stojí a proč je pro lidi tak přirozený. Nejdůležitější je nakonec ale otázka: Dokážeme racionalizaci využít k lepším zítřkům, nebo se jí naopak pro stejné účely potřebujeme a dokážeme zbavit?
S objevem podvědomí se začaly horentně objevovat a definovat nové fenomény, které člověka přirozeně (i nepřirozeně) nutí vnímat realitu jinak, než jaká by měla být. Racionalizace, jako jeden z těchto fenoménů, v nich hraje důležitou roli. Po Sigmundu Freudovi se fenoménu začala ve větší míře věnovat jeho dcera Anna Freudová. Podle ní je racionalizace jedním z mechanismů obrany ega, kterým se snažíme chránit před bolestnými myšlenkami. Ty mohou vznikat jak ze vzpomínek, tak z informací v přítomnosti. Pokud se setkáme s něčím, co narušuje naši představu o sobě samých nebo o světě, snažíme se najít racionální vysvětlení, které nám umožní udržet si svou pozici a zamezit pocitu ohrožení. Pokud ho nedokážeme najít, vymyslíme si ho a vírou přesvědčíme sami sebe. Posuňme se v čase do současnosti, k práci Daniela Gilberta a dalších vědců, kteří dokázali svými výzkumy lépe definovat, jak a proč tento jev vzniká, a co především, uvědomit si a získat poznání, které zlepší naše fungování s touto respektovanou stránkou v nás. Racionalizace je totiž dobrý sluha, ale zlý pán.
Uvědomme si, že na tom nejsme tak zle
Co by se stalo s vaším životem, kdybyste přišli o bydlení? Kdyby vám nečekaně zahynul někdo blízký? Kdybyste skončili na vozíku? A co teprve, kdybych řekl, že jako sportovec přijdete o nohy nebo jako člověk, který skládá hudbu, ztratíte sluch? To je ještě umocněné. Možná vás napadlo, že byste ztratili smysl života, že byste se už z toho nikdy nedostali. Podle výzkumů byste nebyli zdaleka sami. Takto přemýšlí téměř všichni. Stejně jako máme averzi ke ztrátě, máme tendenci přehánět skutečný vliv našich zážitků, a to jak do pozitivna, tak do negativna. Negativní události nás sice ovlivňují, ale zdaleka ne tolik, jak si myslíme. Podle mnoha výzkumů máme schopnost brzo se dostat do stejného stavu, v jakém jsme byli před katastrofou. Uveďme si to na pár příkladech:
- Podle výzkumu lidé uvedli až 83 nemocí, které jsou pro ně horší než smrt, přesto si lidé s těmito nemocemi jen málokdy berou život.
- Po katastrofických událostech se jen málokomu vyvine chronický posttraumatický šok či deprese, většinou se po určitém čase člověk zotaví a dostane se do stejného stavu spokojenosti, v jakém byl před událostí. Naopak syndrom absence smutku (absent grief) se zdá být docela častý, přestože je ve společnosti stále tabuizovaný.
- Zdraví lidé by byli ochotni zaplatit mnohem větší prostředky za to, aby se z nich nestali handicapovaní, oproti tomu, kolik by byli ochotni zaplatit handicapovaní za to, aby byli opět zdravými. Zdraví lidé podceňují štěstí nemocných.
- Chronicky nemocní a handicapovaní hodnotí svůj život mnohem výše než hypoteticky nemocní, kteří si stejný stav jen představují.
Co z toho plyne? Lidé jsou mnohem adaptabilnější na podmínky, do kterých se dostanou, ale neuvědomují si to. A ta adaptabilita neznamená jen schopnost zvyknout si na špatné, ale i zvyknout si na dobré a ztratit prvotní sílu potěšení (jevu adaptability se říká habituace). Náš mozek ale neumí předpovídat, vždy je ovlivněný tím, v jakém je aktuálně stavu a čemu věří.
Nejednoznačnost všude kolem nás
Svět okolo nás je složité místo a ač se to možná nezdá, často tak o něm smýšlíme. Každý jev nám nabízí nespočetně interpretací a my si jen vybíráme, ať dobrovolně či nedobrovolně, z jakého úhlu pohledu se na něj budeme dívat. Jisté ale je, že si nějaký úhel pohledu vybereme, a přestože se můžeme zamyslet i nad jinými postoji, většinou je necháme ležet ladem. Všechny bychom stejně nepobrali. Jaký úhel pohledu je správný? Většinou to netušíme, rozhodně pro nás ale není pravdivý úhel pohledu vždy ten nejlepší. Podívejte se na tento obrázek:
Necker krychle (necker cube) a optické schody
Pokud se na krychli (tzv. necker cube) budete dívat déle, jste schopni ji vidět z dvou úhlů pohledu. Pak už záleží jen na vaší interpretaci, jak kostku chcete vnímat. Stejně tak je to se schody vedle. Na začátku možná uvidíte jen jednu možnost, časem uvidíte dvě. Chvíli si asi s nejednoznačností vašeho přijímače reality budete hrát a jako ve filmu Počátek si budete přepínat jednu verzi schodů (vnímanou z vrchu, tedy jako byste po nich mohli jít nahoru) a hned potom druhou (jako byste stáli pod schody), nakonec si pravděpodobně jednu verzi vyberete a s tou se sžijete. Podobně je to se všemi jevy okolo nás, akorát těch možností interpretace je nespočetněkrát víc. Vesmír je komplikované, zašmodrchané místo a náš pohled na něj se skládá jen z informací poskytnutých našimi smysly a nervovou soustavou.
Růžové brýle s ochrannou proti duševnímu záření
Teď se dostáváme k tomu podstatnému:
Člověk funguje tak, aby viděl realitu vždy z pohledu, který mu dělá podle jeho mínění co nejlépe. Pokud se tak neděje, většinou člověk upadá do depresivních stavů, a když takový stav přetrvává déle nebo se objevuje častěji, bereme to jako anomálii a psychickou poruchu. Nemusí to tak být ale vždy. Racionalizace je obranný mechanismus naší psychiky, pokud ho dokážeme nahradit jiným mechanismem, třeba i celkově účinnějším, leda tím získáme. Jestliže se nám například vyplatí vnímat realitu z jiného úhlu pohledu a díky své logice jsme schopni přirozenou tendenci racionalizace ignorovat, jsme schopni řešit problémy a bránit své ego napřímo, bez pomoci nerealistických iluzí. To se ale děje většinou jen příležitostně nebo, jak si řekneme níže, se na takové schopnosti musí pracovat. Právě fakt, že vidíme světlo ve tmě, je základním kamenem racionalizace. Že je pro nás tak přirozené vidět sebe a vše, co se nás týká, v lepším světle, dokázalo mnoho experimentů, které se tomuto tématu věnovaly:
- V experimentu provedeném Davidem Dunningem a jeho týmem rozdělili dobrovolníky na dvě skupiny. Jednu skupinu nechali definovat pojem talent. Následně je poprosili, aby se v rámci této vlastní definice ohodnotili. Druhé skupině podali definice vytvořené první skupinou a poprosili je, aby se v rámci ní také ohodnotili. Ve srovnání se pak lidé z první skupiny viděli jako více talentovaní než lidé z druhé skupiny. Bylo to tím, že si talent definovali tak, aby jim seděl do představ jejich schopností. Chtěli se, minimálně podvědomě, vidět jako talentovaní, a proto definovali pojmy talentu po svém.
- Podle výzkumu Daniela Gilberta lidé hodnotí jídla vždy z pohledu jejich nejlepší stránky, tedy pokud jí zdravé, ale ne příliš chutné jídlo, vnímají jídlo z pohledu zdraví a opomíjí pohled chuti. Naopak pokud jedí chutné jídlo, ale nezdravé, dívají se na něj z pohledu chuti a opomíjejí zdravotní stránku. V experimentu byly dvě skupiny dobrovolníků, první měla jíst potravinu typu nedobré – zdravé, druhá pak dobré – nezdravé. Obě pak měli srovnat třetí potravinu s těmito dvěma. Ukázalo se, že vždy zvolili opozitní potravinu, a to z důvodu, že není ta třetí potravina tak kvalitní v dominantní vlastnosti jejich potraviny. Zaměřovali se pouze na tuto oblast.
Realitu vnímáme z pohledu té nejlepší stránky věci, která se nás týká
- Stejně jako si můžeme vybrat u iluze se schody nebo s krychlí, jak je uvidíme, můžeme si vybrat u ostatních věcí a charakteristik, jak je budeme hodnotit a jestli se nám budou líbit nebo ne. Rádi si racionalizujeme věci ve svůj prospěch. Podle studií hodnotíme pozitivněji předměty potom, co si je koupíme než ve chvíli, kdy se ještě o koupi rozhodujeme, stejně jako lépe hodnotíme novou práci, když už jsme ji přijali než ve chvíli, kdy ještě přijati nejsme.
Pozitiva, negativa a jak je rozlišit
Racionalizace je pro nás v určitém ohledu nesmírně důležitá a prospěšná, to už jsme si vysvětlili. Na druhou stranu je tu ale i jedno velké negativum, především ve vztahu k rozhodování, a tedy celkovému pokroku a ke štěstí. Holt vše si bere svou daň. Čím více si racionalizujeme věci ve svůj prospěch, tím dále jsme od reality samotné. Kdekoliv pak potřebujeme znát skutečný stav věci a adekvátně na něj reagovat, máme problém. Pokud kvůli racionalizaci neohodnocujeme realitu, jaká je, nejsme schopni dělat správná rozhodnutí, což vede k našemu pozdějšímu utrpení a ztrátám. Naučit se rozlišovat, kde je třeba vykřičníku v hlavě a vědomého zaměření, abychom si určité jevy neracionalizovali, pak může být pro naše celkové štěstí určující. Kde si tedy dát obzvlášť pozor?
- Všude tam, kde byste raději znali pravdu, než žili v útěšné lži. Někdy je prostě lepší pravdu neznat. Nepotřebujete to. Informace, se kterými jste doposud žili, byly uspokojující. Pokud se dozvíte negativní pravdu, se kterou nic nenaděláte, tak jste si jen uškodili. Pokud ale víte, že je velká pravděpodobnost, že vás negativní pravda může do budoucnosti zasáhnout a vy ji můžete ještě ovlivnit, je potřeba se racionalizace zbavit. Obecně, čím větší má daný racionalizovaný úhel pohledu vliv, a to napříč prostorem i časem, tím víc se vyplatí racionalizace zbavit.
- Všude, kde má pravda svoji váhu. Někdy je i negativní pravda, například objevení slepé cesty, důležitá informace sama o sobě. Možná s ní nic nenaděláte, ale minimálně díky ní nebudete plýtvat časem a místo toho se budete věnovat něčemu, co dává smysl. Vědec, který celý život zkoumal teorii, která se nakonec ukázala jako chybná, nevyplýtval život zbytečně, bez objevování slepých uliček společnost nemůže fungovat a vyvíjet se. I tak byl tedy společnosti užitečný.
- Pozor na své názory. Chuť obhajovat to, jak vidíme svět, nás vede k tomu využívat argumenty, které vyhovují právě naší představě o něm. Jde o součást tzv. doménové podmíněnosti.
Jak se bránit před negativním vlivem
- Hledejte objektivní informace. Na tomto zdánlivě jednoduchém bodě začíná každá rada, jak porazit kognitivní zkreslení, které deformují vidění reality. Nacházet nezkreslené objektivní informace je náročné, základním principem je nepovolovat uzdu emocím a dát čistě na logiku. Emoce by měly přijít jako výsledek správného rozhodnutí a informační hodnota pro budoucnost. Začínejte s obecnými informacemi a postupujte ke konkrétním. Dejte vždy pozor na úhel pohledu informace, bez ohledu na to, jestli jde od vás nebo od jiného subjektu. Pokud jde od vás, ověřujte si správnost pohledem z jiného úhlu pohledu (pokud začnete obecným ověřením, měl by být váš úhel pohledu v pořádku).
- Nesnažte se za každou cenu vyhrát, ego musí jít stranou. Racionalizace je ochranný mechanismus ega, a tak ho hají, seč může. Pokud ego vypnete, nemá racionalizace co hájit a rozplyne se.
- Uvědomte si, že vám kolem hlavy bez ustání létá víla racionalizace a něco vám našeptává. Pokud si to uvědomíte, jste schopnější ji neposlouchat. Na uvědomění si racionalizace je potřeba vědomě pracovat, chce to sžit se s existencí tohoto fenoménu, přijmout ho do vlastní reality. A to chvíli trvá. Jde o memorování a strukturalizaci myšlenky jako jakékoliv jiné, kterou si chcete zapamatovat.
Efektů, zkreslení, biologických lifehacků, ale i behaviorálních, logických a jinak praktických pravidel, které nás ovlivňují či jsou základy efektivního uvažování, je nespočetně. Stále máme jako věda co dělat, abychom je nacházeli a dokázali aplikovat. To především, aplikovat. Mým cílem je třídit tyto praktické poučky podle efektivity a v rámci systému Mindsetu+ (ke kterému píši knihu) je předkládat tak, abychom je zprocesovali do sebe, lépe se pak rozhodovali a zlepšili svůj život.
Dalším psychologickým efektem, který má smysl znát a zprocesovat, je tzv. haló efekt.
Zdroje:
Gilbert, Daniel Todd. Stumbling On Happiness. New York, A.A. Knopf, 2006.
Freud, Anna. The ego and the mechanisms of defence. London : Hogarth Press and the Institute of Psycho-analysis. 1937.
Dunning, D., Meyerowitz, J. A., & Holzberg, A. D. (1989). Ambiguity and self-evaluation: The role of idiosyncratic trait definitions in self-serving assessments of ability. Journal of Personality and Social Psychology, 57(6), 1082–1090.
S. E. Taylor. Adjustment to Threatrning Events: A Theory of Cognitive Adaptation. American Psychologist 38: 1161-73, 1938.
D L Sackett, G W Torrance. The Utility of Different Health States as Perceived by the General Public, Journal of Chronic disease 31: 697 – 704, 1978.
P. Menzela et al., The Role of Adaptation to Disability and Disease in Health State Valuation: A Preliminary Normative Analysis, Social Science and Medicine 55: 2149-58, 2002.
