Proč máme vždycky pravdu aneb jak se vyhnout konfirmačnímu zkreslení

Devizou vědy je to, že přistupuje k problémům na základě kritiky vyřčeného. Vědec klade hypotézy a následně se je snaží vyvrátit. Tak by to alespoň mělo být. Bohužel, tímto postupem se už neřídí lidé při svých názorech a postojích. A to většinou ani vědci mimo práci. Raději hledají argumenty, které jejich názory potvrzují. Tomuto jevu, tendenci upřednostňovat svůj pohled na věc, se říká konfirmační zkreslení. Konfirmace patří mezi naše základní vlastnosti, kvůli kterým se často přeme s druhými, i když bychom měli dávno uznat pravdu, a co především, často si kvůli ní vybíráme a věříme špatným informacím, jen aby seděly do našeho konceptu reality. Děláme tak špatná rozhodnutí a zhoršujeme si život. Jak konfirmační zkreslení funguje a jak proti němu bojovat?

Než začneme, mám pro vás jeden úkol (který můžete klidně přeskočit). Představte si čtyři kartičky rozdělené pro názornost do čtyř boxů. Na jedné straně kartičky najdete vždy číslo, na druhé straně vždy písmeno. Vaším úkolem je říct, které kartičky je potřeba otočit, abyste zjistili, jestli je následující pravidlo pravdivé, či není: Jestliže je na jedné straně písmeno A, na druhé je číslice 4. Otočte jen tolik karet, které potřebujete k zjištění pravdivosti tvrzení.

Vyberte jednu z možností:

a) Otočíte jen box 3

b) Otočíte všechny 4 boxy

c) Otočíte boxy 3 a 4

d) Otočíte boxy 1,3 a 4

e) Otočíte boxy 1 a 3

Tento úkol je známý test konfirmačního zkreslení vymyšlený Richardem E. Nisbettem. Pokud jste jako většina lidí, zatrhli jste poslední možnost e. Pokud je to tak (nebo jste zvolili jinou špatnou možnost), ovlivnilo vás konfirmační zkreslení. Soustředili jste se na boxy, které pravidlo potvrzují. Správná odpověď je ale za c. Jak to? Důležité je soustředit se i na boxy, které by mohly pravidlo vyvrátit. Box 1 může mít jakákoliv písmena a pravilo neporuší. Box 2 je irelevantní už od podstaty. Box 3 otočit musíme, pokud by na druhé straně nebyla čtyřka, potvrdili bychom nepravdivost pravidla. Nejzapeklitější je ale box 4. Většina lidí se nesoustředí na vyvrácení tvrzení, na které se soustředí a tím se dopouští chyby. Pokud by pod číslem 7 bylo písmeno A, jednalo by se o další důkaz nepravdivosti pravidla. Jakožto číslo je zdánlivě nesouvisející se zadaným pravidlem a slouží jen k jeho vyvrácení, nevšímáme si ho. Pokud jste odpověděli dobře, gratuluji, jste pravděpodobně odolnější než většina z nás. Pokud jste odpověděli špatně, čtěte o to pozorněji.

Jako první provedl experiment ohledně konfirmačního zkreslení Pether Cathcart Wason v roce 1960. Testovaným osobám zadal posloupnost číslic 2, 4, 6, s tím, že mají přijít na pravidlo, které tato posloupnost reprezentuje. Aby toho účastníci dosáhli, mohli se ptát zadávajícího jen tak, že sami řekli následující tři čísla dané posloupnosti a zadávající jim na to mohl odpovědět pouze jestli čísla do posloupnosti sedí, či nesedí. Výsledné pravidlo bylo velmi jednoduché, každé předešlé číslo bylo vyšší než to předchozí. Jak měli účastníci pocit, že na pravidlo přišli, mohli sami říct, jaká posloupnost byla zvolena. Ukázalo se, že si na začátku účastníci vždy rychle zvolili určité pravidlo posloupnosti a pak už se jen snažili za každou cenu potvrdit správnost své teorie. Nezkoušeli tedy vyvrátit svoji domněnku, ale naopak se ji snažili potvrdit. Přitom stačilo zkusit zadat jen pro test správnosti číslice, kde se řada snižuje. Dobrovolníci tak nakonec vyslovovali své hypotézy, aniž by od zadávajícího slyšeli negaci – řada nesedí. To jim stačilo jako uspokojující argument k pronesení závěru. Tento experiment, za kterým následovala řada dalších, byl milníkem vnímání konfirmačního zkreslení. Na něj potom navázala řada další vědců jako například Leon Festinger, Thomas Gilovich, Lee Ross nebo Daniel Gilbert.

Podle Daniela Gilberta je základem lidského vnímání prvotní důvěra v informaci, kterou teprve potom dokáže člověk racionálním uvažováním vyvrátit. To dokázal experimentem, při kterém zaměstnal jednu skupinu dobrovolníků tak, aby se nemohla plně soustředit na následující úkol, v němž šlo právě o určení toho, jestli jsou informace pravdivé či ne. V experimentu se ukázalo, že lidé, kteří jsou myšlenkově zaneprázdnění, mají mnohem větší tendenci věřit lžím. V tomto ohledu funguje geniálně lidská asociativní paměť a fantazie. Pokud řeknete jakýkoliv nesmysl (člověk s krychlí místo hlavy, létající krávy), první věc, kterou uděláte, je, že dáte této informaci význam, a to v podobě představy (a nemusí jít jen o vizuální stimul). Teprve pak hledáte argument, proč je tato představa pochybná. Pokud je vaše mysl zaměstnána něčím jiným a nemůžete využít svůj prefrontální kortex pro nalezení nelogičnosti v daném významu, máte větší šanci informaci uvěřit. Stejně jako funguje asociativní mysl v rámci informací, které se nás ani našich názorů netýkají, stejně tak funguje na naše přesvědčení, názory a pohledy na svět. Zkrátka prvním informacím věříme. Zde nastává zádrhel. Když něčemu věříme, nemáme tendenci to měnit. Jak by taky? Většina vjemů, které zpracováváme, je pravdivá. Kdyby měl náš mozek všechny informace zpochybňovat, nedělal by nic jiného – bylo by to pro něj značně neefektivní (ověřme si prvně, jestli tu ten šavlozubý tygr před námi doopravdy je, než se začneme bránit). Právě kvůli tomuhle ale nejsme připraveni zpochybňovat ani to, co bychom už měli. Naopak, realita toho, v co věříme, se nám začne zamlouvat, hlavně když je pozitivní a taková, která vytváří koherenci. Koherence. To je důležité slovo. Člověk nesnáší neznámo a nechce žít v chaosu. Pokud něco nedává smysl, nějaký si vytvoří a uvěří mu. Potřebuje znát odpovědi. Podívejte se na náboženství.

Podle Casse Sunsteina je konfirmační zkreslení jedním z hlavních důsledků polarizace společnosti. A dává to smysl. Základním prvkem konfirmace je totiž vyhledávání informací, které potvrzují vlastní stanoviska. Každá z odlišných, vůči sobě nepřátelských, stran tak nebude hledat nezaujaté či co nejvíce objektivní informace, ale naopak ty, které potvrzují jejich postoje. Tím se ještě prohloubí sociální a myšlenková propast mezi dvěma odlišně smýšlejícími tábory. Vše začíná od touhy mít pravdu. Od příjemného pocitu, který vytváří centrum odměny, dopamin a další hormony, které se následně podílejí na plnění cílů. Protože pokud se ukáže svět konzistentní s vaší představou, pokud vám někdo řekne, že jste měli pravdu, cítíte se jako vítěz, jako někdo, kdo dosáhl svého. Konzistence a koherence. Dva dary i prokletí našeho rozumu. Nedokážeme bez nich žít. S nimi se pojí i tendence hledat příčinu všeho a vytvářet příběh. Znalost motivací, kauzality, uvádění všeho do konzistentních rámců, to vše je víc než potřebné, nesmí to jít ale navzdory realitě a relevantním informacím. Jak uvádí Nassim Nicholas Taleb, zajetí Sadama Husajna způsobil rychlý výkyv na burze, který komentovaly noviny Bloomberg News půl hodiny po sobě z dočista opozitních úhlů pohledu a využily naprosto odlišné argumentace (prvně, jaké má dopadení Sadama Husajna vliv na stoupající akcie a následně to stejné na jejich pokles). Oba argumenty byly vymyšlené, noviny potřebovaly vytvořit ale nějaký koherentní příběh. A když se podmínky za půl hodiny změnily, změnil se i příběh. Jako by se nic nestalo. Stejným způsobem spojujeme asociace a vytváříme logické příčiny často jen z dojmů, daleko od ověřitelnosti. Pracujeme s tím, co máme a vše, co nevidíme a hraje roli, opomíjíme. Všímáme si pouze toho, co známe.

Jednoduché řešení neexistuje. Určitě jsou tu ale způsoby, které mohou konfirmaci omezit nebo dokonce úplně odstranit. Konfirmační zkreslení není u všech lidí stejné. Například šachisté dokážou tomuto zkreslení obstojně odolávat. Je to tím, že jsou naučeni dívat se na svět vědeckýma očima, tedy hledají prvotně chyby ve svých myšlenkách a strategiích, oproti běžnému člověku, který se je snaží prvotně potvrdit. Podle sociálního psychologa Richard E. Nisbetta jsou obecně ke konfirmaci méně náchylní také lidé, kteří vyrůstali v prostředí, kde se tolerovaly odlišné postoje, nebo lidé z kultur, které podporovaly kritické myšlení. Protože základním faktorem konfirmačního zkreslení je nechuť člověka konfrontovat realitu, je jasné, že kdokoliv, kdo respektuje koncept pravdy a snaží se i v takto pravděpodobnostním světě najít co nejobjektivnější realitu, musí být odolnější k jakémukoliv zkreslení, které je na subjektivním vnímání postavené. Jaké jsou tedy možné obrany?

Jak jsme si několikrát zopakovali, správný je opačný, šachový postup. Tímto stylem předejdete konfirmačnímu zkreslení v celku. Naučit se vnímat svět takto odděleně od svých představ je celkově velká výzva.

Tam, kde stavíte postoje na misky vah, uvážlivě jednejte, ale neopírejte se o stranu, která se vám víc zamlouvá. Hledání co nejobjektivnějších informací je pořád tím nejdůležitějším.

Pokud o zkreslení budete vědět, jen tak si na vás nepřijde. Určitě se o to ale pokusí, rozhodně v podvědomí a mnohdy v situaci, kdy nebudete v kůži, v které jste se naučili konfirmaci bránit. Holt doménová podmíněnost ovlivňuje i naučené procesy.

Ego je tím, co se raduje, když má pravdu, když je svět takový, jaký si myslí, že je, a to v rámci svých prvotních asociací, v rámci koherence se subjektivním světem. S tím souvisí i nechuť ke změnám. Je to další přirozená vlastnost člověka, která brání střízlivému pohledu na svět. Konfirmace udržuje starou vidinu světa, dívání se na svět očima reality je pak na první pohled mnohem bolestivější, přestože z dlouhodobého hlediska přínosnější. Pokud ubereme z ega, máme napůl vyhráno.

Opačným pohledem téže mince je vztah k realitě. Pokud se naučíme mít radost z odhalení pravdy (a ne z vítězství ega), či přesněji větší pravděpodobnosti pravdy, budeme mít tendenci dívat se na svět objektivněji. Být zvídavý a nezkreslovat údaje. Respektovat pravdu znamená respektovat koncept pravdy, tedy uvědomění si její fatálnosti a důležitosti. Zároveň je to úcta k dokonalosti, ke které se můžeme leda přiblížit (zvýšit pravděpodobnost), ale nikdy jí plně nedosáhneme.

Na závěr bych citoval větu Nassima Nicholase Taleba z jeho knihy Černá Labuť:

Efektů, zkreslení, biologických lifehacků, ale i behaviorálních, logických a jinak praktických pravidel, které nás ovlivňují, či jsou základy efektivního uvažování, je nespočetně. Stále máme jako věda co dělat, abychom je nacházeli a dokázali aplikovat. To především, aplikovat. Mým cílem je třídit tyto praktické poučky podle efektivity a v rámci systému Mindsetu+ (ke kterému píši knihu) je překládat tak, abychom je zprocesovali do sebe, lépe se pak rozhodovali a zlepšili svůj život.

Dalším psychologickým efektem, který má smysl znát a zprocesovat, je tzv. haló efekt.

Zdroje:

Wason, Peter. On The Failure to Eliminate Hypotheses in a Conceptual Task. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 1960, 12 (3): 129–140.

Kahneman, Daniel. Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux, 2011.

Taleb, Nassim Nicholas. The Black Swan. Harlow, England: Penguin Books, 2008.

Nisbett, Richard E. Mindware: Tools for Smart Thinking. New York: Farrar, Straus and Giroux, 2015.

Sunstein, Cass R.. Conformity : the power of social influences. New York: New York University Press, 2019.

Yagoda, Ben. The Cognitive Biases Tricking Your Brain. The Atlantic, 2018, 9.