Článek
Zavítejme na hranice Západopomořanského a Velkopolského vojvodství mezi města Sypniewo a Nadarzyce. Tam někoho možná překvapí existence města, z hlediska historie vlastně velmi mladého. Jakkoli to zní podivně až neuvěřitelně, nikdy tu de facto nebydleli obvyklí obyvatelé.
V době, kdy provincie Pomořansko tvořila součást německé Třetí říše, začala se tu stavět vojenská základna a výcvikový prostor pro wehrmacht. Nově budované město Westfalenhof jasně naznačovalo budoucí militantní snahy Německa, kromě početné posádky tu sídlila také pobočka německého Úřadu práce. Podle polských historických pramenů mělo ve zdech města v té době pobývat až 60 000 osob. Po obsazení Polska hitlerovci sem byli v listopadu 1939 sváženi první polští zajatci: asi 6 000 vojáků a 2 300 civilistů. V červnu 1940 se podoba Westfalenhofu změnila: stal se z něj zajatecký tábor Oflag II D Gross-Born. Jeho „obyvateli“ se stali francouzští důstojníci, uvěznění po německém obsazení jejich vlasti; Podle jednoho z odhadů tu v nedobrovolném azylu přežívalo 3 731 jedinců. Později už sem směřovalo stále více Poláků, proto byli Francouzi odesíláni do jiných táborů. Nezanedbatelná byla i deportace 26.000 vojáků Rudé armády, s nimiž bylo zacházeno natolik špatně, že většina z nich zemřela hladem.
Oflag II D Gross-Born byl osvobozen v lednu 1945 a po skončení II. světové války bylo město v sovětském okupačním pásmu převzato Rudou armádou. Na půl stovky objektů bylo asanováno a takto získaný materiál byl použit pro stavbu Paláce vědy a kultury ve zničené Varšavě. Do zbylých budov se nastěhoval 82. gardový motostřelecký pluk. Pro pohodlí sovětských vojáků s rodinami tu byly postupně zbudovány obchody, školy, nemocnice, kino, pekárna – město v té době přejmenované na Gródek (Гродек) mělo zajištěno vlastní zásobování. Důstojníci navštěvovali svůj klub, v objektu byla i cvičná střelnice. Různí se odhady týkající se počtu obyvatel: nejčastěji se mluví o pěti až šesti tisících osob. Jak ale u podobných satelitů bývalo zvykem, bylo město obehnáno plotem pod vysokým napětím, navíc bylo střeženo hlídkami. Polskému obyvatelstvu byl přístup do Gródku striktně zapovězen. Město de facto v Polsku neexistovalo – nebylo zaneseno na mapách s výjimkou sovětských vojenských, v podstatě se jednalo o satelit SSSR uvnitř polského státu.
Tyto „polské Milovice“ fungovaly do roku 1992. Pak v rámci dohody o stažení sovětských vojsk po rozpadu SSSR začali město opouštět jeho obyvatelé a po roce bylo kompletně vyklizeno. Poté nastal problém, jak s objektem nově pojmenovaným Kłomino naložit. Do konce roku 1993 bylo střeženo polskou armádou, poté následoval administrativní přesun do majetku civilních orgánů. Ty začaly řešit zásadní otázku, co s vyklizeným prostorem udělat. Velice záhy byl nabídnut k prodeji zhruba za 2 000 000 €, což na tehdejší dobu nebyla malá suma. Připomeňme si znění nabídky k odkoupení: „Kompletní exsovětský vojenský prostor s kapacitou pro zhruba tisíc rodin, o rozloze 82,78 hektarů, s vlastním jezírkem a 11 budovami různého provedení, včetně vlastní střelnice a kantýny. Nejbližší město je vzdáleno 4 kilometry.“ Bylo jasné, že bude třeba případný projekt pečlivě zvážit, protože od něj se mohly odvíjet i eventuelní dotace pocházející z fondů Evropské unie. Jedním z největších problémů byla špatná dostupnost: nevedla sem železnice, chybělo dořešení otázky zásobování a neudržované příjezdové komunikace nebyly v nejlepším stavu.
Mezitím se objevovaly další nápady a myšlenky, jejichž záměr nebyl vždy úplně nesmyslný: zotavovací centrum pro drogově závislé, vězení, zájem projevili i členové polských příznivců motocyklové značky Harley-Davison. Každý ale vyžadoval ještě další investice, takže není divu, že ani jeden ze sféry projektů nepřekročil přípravnou linii. Zvažováno bylo samozřejmě i klasické osídlení; to ovšem zhatil příliš malý počet zájemců, takže by renovace celého objektu byla zbytečná. Tady do děje vstupuje zmíněný Borne Sulinowo, jehož poloha byla o poznání atraktivnější, proto dostal před Kłominem přednost. Z bývalého Gródku se ještě během roku 1993 odstěhovali i úředníci; neudržovaný a nehlídaný soubor budov postupně začal chátrat. Záhy se tu objevila spousta „zlatokopů“, kteří odnesli vše, co ještě mělo nějakou cenu. Rozbíjel se i beton, aby se „těžaři“ dostali k armaturám, ukradeny byly i kryty kanálů, kvůli čemuž došlo k několika zraněním po pádu do neoznačených jam, proto byly v okolí objektu instalovány velké žluté cedule varující jeho případné návštěvníky před tímto nebezpečím.
Živelné rabování mělo za následek sesuv některých budov, další postupně zarůstají neudržovanou vegetací a jsou na nich patrné následky povětrnostních podmínek. Jako smutné memento nevyužité šance působí trosky kina, v němž je ještě možné rozpoznat tradiční znaky sovětské propagandy. Oficiálně je ve městě pět stálých obyvatel. Na konci první dvacetiletky nového milénia tu zůstaly čtyři budovy kasáren, tři obytné domy, zdravotní středisko, jídelna a skrytá obří podzemní nádrž na vodu – vše značně zdevastované. Většina objektů je přístupných, ovšem s krajní opatrností, protože chybí dveře, okna, střechy jsou propadlé a většina schodišť rovněž podlehla zubu času – stabilní pochopitelně nejsou ani podlahy, u nichž nelze vyloučit proboření nebo propad.
Na místo zavítalo postupem času i několik odborníků a celkem pochopitelně došli k názoru, že devastace Kłomina dostoupila do takového stádia, že případná revitalizace je prakticky vyloučená. Případný zájemce by kromě opravy budov musel počítat i s vybudováním infrastruktury a zajistit zásobování případných obyvatel – to by náklady na záchranu někdejšího vojenského městečka vyhnalo do skutečně těžko akceptovatelných výšin. Jak situace vypadá, chybí rovněž prostředky na kompletní sanaci, takže nejspíš dojde na řešení „přírodní“ – kompletní zánik kdysi pulsujícího Gródku si vezme na starost ubíhající čas…
Zdroje: Kniha 20 měst duchů (autorská publikace), polský tisk (Gazeta Wyborcza), wikipedie
