Článek
S ohledem na více než dvacetileté působení ve světě filmů a projekcí jsem se podobnou problematikou zabýval hned několikrát. Vynést soud není vždy jednoduché. Co se filmů týče, existují různá nařízení, zájmy a mnohdy i snaha nalákat diváka do kina (nebo na prosté shlédnutí) jakýmkoli způsobem. Nejen trailery, které sestříhány z těch nejzajímavějších pasáží vypadají atraktivně, ačkoliv film se pak táhne jako medová stopa, ale i atraktivním titulem, aby potenciální filmový fanoušek zavětřil a řekl si: „Tohle musím vidět!“
Vazba s knihami
Pravda, dnes existuje neuvěřitelné množství webu a stránek, kde se o filmu dozvíte prakticky všechno a mnohdy i před jeho zveřejněním. Takže se podobné snahy mohou jevit jako podružné. Leč děje se tak. A těch důvodů je více. Zejména u vazeb na knižní předlohy, kdy si distributor může vybírat. Proto se autor předchozího článku pozastavuje nad filmem The Bourne Identity a nechápe český titul Agent beze minulosti. Jenže první díl osudů bývalého agenta pocházející z pera spisovatele Roberta Ludluma byl pod tímto názvem vydán knižně v témže roce jako film, proto lze pochopit snahu distributora ztotožnit jej s publikací, kterou mnozí měli ve své knihovně. V pozdějších vydáních se pak přešlo na Bournovu totožnost.
Existuje i případ, že původní název je vetknut do záhlaví díla právě kvůli popularitě. V roce 1953 natočil režisér Henri-Georges Clouzot podle knihy Georgese Arnauda film Mzda strachu. O 24 let později se téhož námětu chopil William Friedkin, ale protože nechtěl vytvořit jednoznačný remake, nazval svůj film Sorcerer (Čaroděj). Do hry však vstoupila distribuční firma CIC a změnila titul na populárnější Mzda strachu. Takže v kinech běžel snímek pod tímto jménem, později na televizních kanálech a streamech jako Čaroděj. A nebyl to v žádném případě jen český goulage.
Svou roli mohou hrát i autorská práva, kdy jejich vlastníci odmítnou povolit původní název. Proto se někdy kráčí cestou křivolakou a diváci mohou být uvedeni v omyl.
Ach ten překlad
Problém je v tom, že jak naznačili diskutující, kolikrát se otrocky přeloží název - a správně - aniž by ten, kdo tak učiní, věděl souvislosti. Takovým typickým snímkem je parodie Spaceballs, jejíž názvy vypadají jako přehled olympijských pokusů: Kosmíči, Vesmírná tělesa a dokonce Války hvězd naruby. Asi nejlepší by bylo nechat Spaceballs tak jak je, ostatně i režisér a scénárista Mel Brooks dospěl k názvu díky hrnku kávy spadlému i s tekutinou do jeho klína. Ovšem ve filmu se to hemží některými obraty, které jsou sice korektně přeloženy, ale bez souvislostí - českému divákovi většinou neznámým - nedávají smysl, takže byly „přeloženy“ v hrubém rozporu se skutečností.
Půvabné to je i se Smrtonosnou pastí. Český název samozřejmě s původním Die Hard nemá nic společného, ovšem s obsahem filmu si troufnu tvrdit celkem koresponduje. Pořád je to lepší než odborná kritika jednoho recenzenta, jenž se pozastavil na originálním názvem, s ohledem na hlavní postavy vtipně složeném z německého Die a anglického Hard. To snad raději tu Smrtonosnou past. Také nelze pominout fakt, že dnes už některá slova ve sdělovacích prostředcích nelze uvést, takže překlad Chcípni tvrdě (velmi volně) by tak jako tak neprošel.
Už tu padla zmínka o snaze zatraktivnit titul, aby se sál kina zaplnil. John Willard napsal dramatickou divadelní hru Cat and Canary (Kočka a kanárek) a ta se ve dvou verzích z let 1927 a 1978 objevila i v kinech. U nás poprvé jako Příšerná chvíle, podruhé a známější jako Smrt podle poslední vůle. Dá se předpokládat, že oba tituly diváky přesvědčí, oč půjde, aniž by podle originálu šli sledovat přírodopisný film.
Chceme být konkrétnější
Když se na plátně objevil charismatický Steve McQueen jako detektiv Bullit, bylo pro jistotu vysvětleno, že bude pátrat a hledat, i proto Bullitův případ. V případě Sedmi statečných režiséra Johna Sturgese máme jasno, že půjde o odhodlanou sedmičku, zatímco originál The Magnificient Seven hovoří poněkud nejednoznačně.
A co takové Skleněné peklo? Původně se začala točit konkurenční studia podle dvou předloh - The Tower (kniha od R. M. Sterna) a The Glass Inferno (dvojice Scortia-Robinson). Došlo ale ke vzácnému pochopení a vznikl jeden velkolepý velkofilm, mající v originále slepený název The Towering Inferno - asi aby to nebylo jednomu nebo druhému dílu. I tady se Ústřední půjčovna filmů nejspíš rozhodla vsadit na titul blízký knize, aby každému bylo zřejmé, že půjde o apokalyptické drama hořící výškové budovy.
Mnozí si pak vzpomenou na úsměvnou komedii věnované poněkud zfušovanému přepadení banky. Kdyby se objevil titulek Za 100 cihel nic nedostanete… (Pour 100 briques t'as plus rien…), očekávali byste nejspíš nějaký veselý příběh ze stavebního prostředí. Ovšem Prachy v prachu už jsou mnohem konkrétnější. To samé může platit i pro komedii s vynikajícím Christianem Clavierem - ovšem tady je to česká distribuce, kdo neprozrazuje, protože její Dejte mi pokoj! na rozdíl od francouzského originálnu Une heure de tranquillité! nenaznačuje, že hlavní postava potřebuje právě onen nezbytný čas ke splnění svého velkého snu.
Jsou to jen další střípky do tématu, který by si zasloužil bezesporu celodenní debatní sál, protože ve chvíli, kdy tento článek uzavřu, napadne mě deset až osmdesát dalších příkladů. Chci tím jen říci, že je potřeba nejen poukazovat na nesmysly a šmahem zavrhnout, ale také hledat důvody a příčiny. Určitě to spíš prospěje než uškodí.
