Článek
Autor Jan Vodrážka velmi příjemně provedl čtenáře dlouhou kariérou a málokoho by napadlo, že bratři de Angelisové už urazili tak úctyhodný kus cesty. Je pravda, že jsme jejich jména vídali v titulcích mnoha filmů, a to ještě v době prosté internetu nebylo zcela jasné, zda za některými termíny jsou opravdu oni. Docela by mě zajímalo, zda si jedno ze svých nejznámějších pseudonymů vybrali opravdu podle britského autora krátkých příběhů George Olivera Onionse (1873-1961).
Upřímně jsem nebyl velkým příznivcem česky otextovaných verzí a verze „Haničky písničky“ s refrénově upraveným „když se naštvu tak, když se naštvu tak budu zlá“ mi přišla spíš jako snaha přihřát se na úspěchu filmu, který ač v sérii počinů dua Carlo Pedersoli-Mario Girotti (nebo umělecky Bud Spencer-Terence Hill) nebyl první, určitě u nás sklízel největší úspěchy. Jeho motoristická povaha a nesmiřitelný boj o rudou Dune buggy ale měl jedno pokračování, které si dovolím doplnit.
V roce 1978 byl uveden do kin jeden z nejlepších dokumentů o F1 Formula Uno: La febbre della velocità (v předkladu něco ve smyslu Horečka rychlosti), u nás distribuovaný jako Formule 1. Základem byly atraktivní záběry z F1 sezóny 1977, ale došlo i na dragstery, rallye, IndyCars či rychlostní pokusy na jezeře Bonneville. Průvodci byli herečka Sydney Rome a Niki Lauda. Jedněmi z nejpůsobivějších pasáží však byla místa, podmalovaná jedinečnou skladbou Guida a Maurizia, nazvanou I Don't Mind About Tomorrow - tehdy opravdu piloti nemuseli příliš zvažovat, co bude zítra, ostatně obětí havárií ve filmu je poměrně dost. Oliver Onions tehdy vytvořili i italskou verzi s prakticky shodným názvem Non m'importa di domani. Je určitě malou raritou, že singl s touto písní měl stejnou skladbu na obou stranách, na jedné v angličtině, na druhé zněla italsky.
Když se rok po natočení filmu objevil v závodech Grand Prix teprve jedenadvacetiletý Říman Elio de Angelis (1958-1986), záhy se vyrojily spekulace, zda s bratrskou dvojicí nemá něco společného. Nešlo jenom o jméno, Elio byl totiž výborným klavíristou a hudbu měl zkrátka v genech. Ale s největší pravděpodobností opravdu šlo jen o shodu jmen, i když de Angelis byl během své rostoucí kariéry několikrát dotazován, jak to s ním a Guidem s Mauriziem je. Většinou se trochu záhadně usmál a řekl, že jsou to takoví hodní strýčkové…
