Článek
Ačkoliv v době vyplutí Titanicu byly lodě větší, třebaže teprve ve výstavbě (německé Imperator a Vaterland), spolehlivější (Mauretania a Lusitania konkurenčního rejdařství Cunard Line) a možná i luxusnější (takzvaná „císařská flotila“ německého rejdařství HAPAG-Lloyd), smutný osud lodi, která vlastně nikam nikdy nedoplula bude stále přitahovat nejen tisk, ale i svět filmu stejně jako konspirátory. Počínaje záhadným výbuchem kotlů ve strojovně a požár, přes nekvalitní nýty a z toho důvodu uvolněné pláty na trupu až po promyšlený monstrózní pojišťovací podvod (o něm v případě zájmu čtenářů můžu také napsat).
Svědectví v klidu domova versus výpověď
V článku Petra Muchy se dozvídáme o knize Good As Goldod paní Louise Patten. Podle ní Charles Lightoller, druhý důstojník na Titanicu, vědomě lhal vyšetřovací komisi, aby uchránil své kolegy a rejdařství. Onen kormidelník, jenž měl podle zažitých příkazů zatočit na druhou stranu, byl zkušený námořník Robert Hitchens a na rozdíl od Lightollera popsal přesně, co se stalo. Okamžitě splnil rozkaz, který mu dal první důstojník William McMaster Murdoch - vychýlil ovládacím kolem kormidlo zcela vpravo. Jenže si musíme uvědomit, že u kolosu jako Titanic nedojde k jeho přestavení okamžitě. Hitchens vypověděl, že na pohyb zareagovalo až po 24-30 vteřinách, a za tu dobu rozjetý parník o výtlaku 46 329 BRT urazil vzdálenost 430 - 460 metrů, takže příď se začala od ledovce odchylovat až těsně před ním. Pokyn „plnou parou vzad“ byl zcela planou snahou, protože za tak krátkou dobu lodní šrouby významněji nezpomalily, natož aby se zastavily a stačily rozběhnout do protipohybu - lodní kolos zkrátka není auto, kde zabrzdíte, zařadíte zpátečku a je hotovo. Taktéž tvrzení, že spousta námořníků přišla na palubu zaoceánský parníků z plachetnic je snadno zpochybnitelné, protože paroplavba začala naplno přebírat otěže na konci 19. století. Titanic měl být výkvět rejdařství White Star Line, ovládaného Morganovým trustem, a to už mělo na svém kontě několik zaoceánských plavidel, takže posádka byla pečlivě vybrána - i proto několik jejích členů při poslední zastávce na britských ostrovech v přístavu Queensland (dnešní Cork) z lodi dezertovalo, protože ji za osmý div světa rozhodně nepovažovalo a obávali se katastrofy.
Čeho se Lightoller bál?
Nelze samozřejmě přehlédnout, že autorka knihy, která mimochodem přes snahu bombasticky odhalit tajemství Titanicu sklidila poměrně značnou kritiku, počkala s vydáním do chvíle, kdy oba hlavní aktéři, její děd Lightoller a Hitchens, budou slovy Járy (da) Cimrmana „spolehlivě mrtví“ a nikdo nebude moci konfrontovat jejich výpověď s obsahem knihy. Hitchens zemřel v roce 1940, Lightoller o dvanáct let později. Že kniha vyšla takříkajíc v předvečer stého výročí katastrofy také leccos napovídá.
Faktem ale je, že to byl Charles Herbert Lightoller, jenž dost možná způsobil katastrofu Titanicu. Pomiňme teď fakt, že byl poslední, kdo měřil čtyři hodiny polohu lodi a dle některých vyšetřovacích závěrů tak neučinil zcela přesně. Důležité je, že měl na starost vydání dalekohledů hlídce v takzvaném „vraním hnízdě“ na stožáru lodi, odkud měli námořníci sledovat případné překážky v plavební dráze. A dvojice Frederic Fleet a Reginald Lee je od něj toho osudného večera nedostali. Podle jedné verze zapomněl předat klíče od skříňky, kde byly uzamčeny, při střídání služby, druhá tvrdí, že Fleetovi vysvětlil, že je potřebuje pro důležitější použití. Buď, jak buď, s dalekohledem mohla dvojice zaregistrovat ledovec podstatně dříve a parník by tak získal rozhodující čas pro úhybný manévr.
Komu tedy věřit?
Je poněkud podivné, že by Lightoller nikdy neřekl, jak se věci mají - brát ohled na zaměstnavatele nemusel, protože White Star Line v důsledku velké hospodářské krize spojila své síly s odvěkým konkurentem a po vzájemné fúzi vzniklo rejdařství Cunard-White Star Limited. Nemohl uškodit ani Hitchensovi za jeho údajný omyl, protože ten zemřel během II. světové války. Přesto jenom tak závažné sdělení pošeptal své vnučce a ta s ním čekala téměř šedesát let. Proti tomu stojí svědecky doložená a pod přísahou učiněná výpověď Roberta Hitchense. Mohli bychom říci - věřit se dá čemukoli, ale vždy s mírou. Kniha vydaná přes půl století po smrti druhého důstojníka (mimochodem byl to nositel nejvyšší hodnosti, který přežil katastrofu) odvolávající se na nijak nedoložené tvrzení má - bohužel - asi stejnou hodnotu, jako bezprecedentní chyba ve slavném Cameronově velkofilmu z roku 1997 - v něm se totiž první důstojník Williams Murdoch po přijetí úplatku zastřelí, což je v hrubém rozporu se skutečnostní. Murdoch se až do posledních chvil podílel na záchraně cestujících a neopustil své místo ani když šla loď ke dnu. Režisér se za svůj „přešlap“ dokonce musel oficiálně omluvit.
Zdroje: publikace Osudy plovoucích paláců, kniha Titanic (M. Hubáček - Panorama 1989), Titanic 1912 (Ken Rossignol - Aberley Publishing 2013)
