Článek
10. dubna roku 1912 z britského Southamptonu vyplula tehdy největší a nejluxusnější loď na světě. Měla namířeno přes severní Atlantik do New Yorku, kam ale nikdy nedorazila. Již 15. dubna 1912 brzy ráno se nad Titanikem poblíž kanadského ostrova Newfoundland zavřela hladina. Spolu s Titanikem zmizelo v ledových vodách přibližně 1500 pasažérů a členů posádky.
Známá fakta
Že Titanik plul zbytečně rychle a kapitán Smith ignoroval varování před ledovci z okolních lodí je notoricky známá věc, stejně jako to, že na palubě nejluxusnější lodi světa nebylo dost záchranných člunů. Bylo jich 20 a měly kapacitu jen 1178 lidí, jenže na Titaniku se nacházelo více než 2200 osob. Toto pochybení bylo asi tím nejtrestuhodnějším vůbec. Najevo ale postupně vycházely informace, že katastrofě šlo zabránit.
Svědectví Charlese Lightollera
Charles Lightoller byl na Titaniku druhým důstojníkem a jedním z mála přeživších. Svůj příběh svěřil pouze své ženě Sylvii, která se o Lightollerovo tajemství podělila se svojí vnučkou, Louise Pattenovou. Ta s velkým časovým odstupem prozradila, že její dědeček po tragédii vyšetřovacím orgánům lhal. Udělal to prý proto, aby chránil svého zaměstnavatele a své kolegy. V té době docházelo v lodní dopravě k razantním změnám. Námořníci přecházeli z plachetnic na velké parníky. Bohužel se velké změny nevyhnuly ani tehdejší námořnické hantýrce, pomocí které důstojníci dávali posádce rozkazy. Nezřídkakdy inovované příkazy znamenaly opak toho co doposud. A tak když první důstojník William Murdoch vydal příkaz: „Hard starboard,“ tak kormidelník, zvyklý na zažité příkazy, ve vypjaté situaci pochybil a na několik málo sekund zatočil s Titanikem přesně na opačnou stranu. Těchto několik sekund, než si chybu uvědomil, možná mohlo dle Lightollera katastrofu odvrátit, kdo ví. O 37 sekund později už se Titanik střetnul s obrovskou ledovou krou.
Z leva: Harold Lowe, Charles Lightoller, Joseph Boxhall. Sedící: Herbert Pitman. Přeživší důstojníci z Titaniku
Nepřiměřená rychlost ukradla trosečníkům čas
Na palubě Titaniku se tehdy plavil i ředitel společnosti White Star Line, která jej vlastnila, pan Joseph Bruce Ismay. Po srážce lodi s ledovcem, který v boku udělal díru o délce asi 90 metrů, se loď měla okamžitě zastavit, ale pan Ismay měl jiný názor. Srážku považoval za banální a trval na pokračování plavby plnou rychlostí. Což mělo za následek to, že Titanik nabíral vodu výrazně rychleji, než kdyby okamžitě zastavil. Nebýt chybného úsudku pana Ismaye a kapitána Smithe, který jej poslechl, možná by Titanik byl ještě nad hladinou v době, kdy na pomoc přispěchal parník Carpathia. Můžeme se jen domnívat, jak to vlastně bylo.
Loď na blízku nereagovala na volání o pomoc
V osudový moment, kdy Titanic narazil do ledovce, se ve vzdálenosti asi 8 kilometrů nacházel parník Californian. Byla to jedna z lodí, která jen pár hodin před katastrofou upozorňovala na výskyt ledovců v oblasti. Na volání o pomoc z Titaniku však nereagoval, neboť radista zřejmě tou dobou zrovna spal. Obě lodě se navzájem pokoušely komunikovat pomocí lamp Morseovou abecedou, ale bohužel také bez úspěchu. Kapitán lodi Californian usoudil, že se o plavidlo v nesnázích nejedná, a na pomoc nepřiplul. Posádce Titaniku tedy nezbylo nic jiného, než čekat asi 4 hodiny, než na pomoc připluje jediné plavidlo, které odpovědělo na volání. Byl to asi 98 kilometrů vzdálený parník Carpathia, který nakonec zachránil celkem 711 lidí.
Parník Carpathia zachránil z Titaniku 711 cestujících před jistou smrtí v ledové vodě
Zprávy v britském tisku
Počátkem dvacátého století byla komunikace mezi kontinenty oproti té dnešní značně náročnější. Proto došlo například k tomu, že 15. dubna 1912 se lidé v New York Times dočetli o přibližně 1200 obětech tragické nehody Titaniku. Naproti tomu lidem v Anglii tamní Daily Mail naservíroval skvělou zprávu, že potopení Titaniku se obešlo bez ztrát na životech.
Titanik byl opravdu nadčasový projekt. Projekt takových rozměrů, ale zřejmě vyžadoval více pokory na více místech. Množstvím záchranných člunů počínaje, racionálním náhledem konče. I nejluxusnější parník na světě nekompromisně podléhá fyzikálním zákonům. Tento fakt zřejmě některým, velikostí lodi zaslepeným lidem, bohužel uniknul. A co všechno předcházelo osudové chybě, už se zřejmě nikdy nedovíme. Jestli pan Lightoller své ženě řekl vše nebo ne, to věděl jen on sám. Nikdo další už podobná svědectví podat nemohl, neboť Charles Lightoller je jediný přeživší vysoko postavený důstojník, který měl o situaci na potápějícím se Titaniku veškeré informace.
Zdroje:
