Článek
Somebody save me, me from myself (zachraňte mě někdo přede mnou samotným)
I've spent so long living in Hell (strávil jsem už příliš dlouho v pekle)
They say my lifestyle is bad for my health (říkají, že můj životní styl škodí mému zdraví)
It's the only thing that seems to help (ale zdá se, že je to jediná věc, která mi pomáhá) zpívá Jelly Roll.
Platí všeobecný názor, že když je někdo usměvavý optimista, tak prochází životem s růžovými brýlemi na očích. Všechno se mu daří, vše je „perfektní“. Život je pro něj jen procházka růžovým sadem. Jeho jediným úkolem je být šťastný a užívat si. Navíc, pokud je snad náš optimista empatický, tak by měl fungovat i jako dobíjecí baterie pro zbytek lidské populace. Tuším, že to byl bavič Petr Novotný, kdo tyto lidi nazval „nabíječi“.
Může být. Ovšem i optimisté jsou jen lidé a i oni si zhusta procházejí temnými obdobími.
Velice často se totiž pod povrchem i toho „nejoptimistějšího“ všedního života ukrývají tzv. gravitační problémy. Tedy problémy, které nelze jednoduše vyřešit, ale kterým se musíme naučit vyhýbat, obejít je nebo se s nimi naučit žít. Pro každého z nás mají úplně jinou podobu, ale stejně jako gravitace jsou všudypřítomné.
Španělský mystik a básník St. John of the Cross přišel už v 16. století s pojmem „Temná noc duše“ (La noche oscura del alma). Zjednodušeně se dá říci, že jde o složitou a mnohdy i velice bolestivou fázi lidského života. V průběhu tohoto období je člověk konfrontován se zásadním gravitačním problémem (nebo i vícero naráz) v důsledku čehož ztrácí víru (v sebe, v lidstvo, v budoucnost). Jako by jej prostě něco odpojilo od primárního zdroje nebo mechanické orgánové podpory. Navzdory faktu, že srdce dál tepe. Okolní svět se zdánlivě hroutí a „duše“, prožívající temnou noc, se utápí v existencionální kocovině.
Tuto fázi bez nadsázky prožívá každý z nás. Někteří jen jednou, jiní opakovaně. Nicméně právě v tom, jak se s touto „temnou nocí“ vypořádáme, se odlišuje náš individuální přístup.
V případě optimistů lze očekávat, že se jim v tomto životním bodě začnou doma hromadit knihy o seberozvoji stejně tak jako nedojedené zavařeniny na horní polici lednice (a neříkejte mi, že je tam nemáte). Bohužel navzdory slibům, že po jejich přečtení se zase zpět proměníte v maják pozitivity a produktivity, svépomocné knihy své grandiózní sliby velice často nenaplní. Stejně tak jako je nesplnitelný novoroční slib čokoholika „už nikdy nebudu jíst čokoládu“ nemůže pouhá „vizualizace očekávaného úspěchu“ magicky zajistit zvýšení platu či odstranit konflikt.
Proč?
Protože v cestě stojí naše osobní paradigmata. Gravitační paradigmata!
Že nevíte, o co jde?
Paradigma je v podstatě „software“ nahraný do našeho podvědomí naším okolím dříve, než jsme začali „myslet“ sami. V případě osobního paradigmatu se nejedná o obecně přijímané schéma myšlení či univerzální pravdu, ale o převzaté vzorce myšlení a náhledu na věci dané rodinou a výchovou.
Většina z nás si vůbec neuvědomuje, že z velké části jsou naše myšlenkové a behaviorální vzorce přímým důsledkem těchto výchovných gravitačních paradigmat. Pro jejich překonání a případnou změnu je vždy nutné sáhnout velice hluboko do operační paměti vlastního mozku a zásadním způsobem jej debordelizovat.
Gravitační problémy způsobené těmito gravitačními paradigmaty mají u každého z nás jinou podobu: bezvýchodná práce, toxický vztah, rodinné konflikty, chronický stres, strach z budoucnosti, nejistota v oblasti financí, dluhová past… Tisíce lidí – tisíce různých variant gravitačních problémů.
Nicméně nejde o to tyto problémy okamžitě eliminovat; to vlastně totiž ani není možné.
Prvním krokem je naučit se je rozpoznat, pojmenovat a pochopit. Teprve pak můžeme začít hledat způsoby, jak se jim vyhnout nebo se s nimi naučit žít a nenechat se jimi stáhnout ke dnu.
Říká se, že přední okno v autě je větší než zadní ze zásadního důvodu. To, co je před námi je mnohonásobně důležitější než to, co je už za námi. A neplatí to jen za volantem.
Důležitá je podstata okamžiku, nikoliv minulost. Zásadní je tedy nenechat se semlít gravitačními problémy tvořenými osobními paradigmaty. Minulost je jako ty staré zavařeniny v lednici, nikdo je nechceme znovu otevírat natož dojídat. Tady a teď má mnohem větší sílu než jakékoli nahlížení do zpětného zrcátka.
Temná noc duše není žádnou známkou slabosti. Je to zkušenost, kterou si v životě projde asi každý člověk, bez ohledu na to, jak úspěšně nebo vesele působí navenek.
To, co je před námi, je čisté plátno, které čeká na naše tahy štětcem. Nicméně i kdyby snad přece jen bylo už úplně pomalované, pořád je tu možnost inspirovat se starými mistry: prostě počkat až uschne a namalovat další vrstvu přes tu původní. Nebo také proměnit odpadky na mýdlo jako strýc František ve své „továrně na katastrofy“ v nesmrtelném Saturninovi.
Temná noc duše naštěstí tedy nemusí skončit voláním o pomoc, ale naopak se může stát pozváním k tanci ve tmě, k nalezení radosti v chaosu a možná, jen možná, k proměně oné temnoty v nový zážitek. Stejně jako jízda na horské dráze.
S láskou a pozitivní energií do vašeho dne
Mara
