Článek
Víte, čemu se ve vědě říká „zásadní chyba“, popřípadě „počáteční chyba“ teze?
Jistě si dokážete představit, co taková počáteční zásadní chyba dokáže napáchat za paseku.
A teď si představte, že na počátku civilizace k takovéto počáteční zásadní chybě došlo. Chybě, která pak cirkulovala všemi filozofiemi i náboženstvími a jen se dále multiplikovala.
Ale vraťme se nejprve o více než desítku miliard let zpět v čase…
Kdysi dávno, před miliardami let, nebylo nic než TO. Opuštěné, osamocené, jediné a jedinečné TO se vznášelo v prázdnotě. TO bylo vševědoucí, vševidoucí, všemocné. Nemělo vůbec žádná omezení a mohlo cokoliv si usmyslelo.
Nicméně TO mělo jeden zásadní problém. V celé té prázdnotě bylo jen ono samo. Nikde ani živáčka. Jen prázdný, pustý – vlastně ani ne prostor. Prostě nicota.
TO se příšerně nudilo.
Představte si, že můžete všechno, víte všechno, vidíte všechno, slyšíte všechno a jste úplně sami. Sami, jediní v nekonečné nicotě.
A protože TO bylo i vševědoucí, dostalo báječný nápad: „Když se rozdělím, budu si moci hrát! Tvořit! Objevovat! Nuda zmizí a s ní i ten „pocit prázdnoty“, která přestane prázdnotou a nudou být.
I stalo se a TO se rozdělilo. Na dvě… a pak na všechno.
A protože se TO stalo vším, tak všechno bylo TO.
Jednoho dne se TO, které se stalo i lidmi, začalo zamýšlet. I rozhodlo se, že nechce být nazýváno jen tak obyčejně TO. Dostalo tedy různá jména od různých lidí, kteří se svou vizi TO snažili předkládat, vysvětlovat a uložit jako kánon těm ostatním. Někteří jej tedy začali nazývat TAO, jiní Bůh, další Manitou, vesmír či singularita… Každá část TO, která chtěla vyjádřit, čím je, se pojmenovala jinak.
Ale pořád to všechno bylo TO. A TO bylo vším.
Ti z vás, kteří jste obeznámeni s principem neduality, víte, že TO (Tao, Bůh, vesmír, všemohoucí, Unity… říkejme tomu každý, jak jen chceme) není jen kolem nás. Je hlavně v nás samotných. Protože „TO jsme my a my jsme TO.“
A TO v nás se dnes a denně ptá:
Kdo jsem? Co jsem? Proč jsem? Proč tu jsem? Proč mě TO stvořilo? Proč se rozdělilo na každého jednoho z nás a proč se rozdělilo na vše, co nás obklopuje?
- Aby se nenudilo.
- Aby se něco dozvědělo.
- Aby experimentovalo.
- Aby zažilo.
- Aby byla zábava.
Zábava! Když lidé umírají?!
Ale co je to vlastně umírání? Možná jej musíme začít vnímat z pohledu TO.
Nicméně tento příběh nemá být vůbec o umírání, které je jen jednou z nedílných součástí všech „částí“ TO. Tedy i lidí.
TO se nudilo. A tak vznikl vesmír, život, lidé, psychedelické houby, jointy, pivo a pondělky. Jenže… co když to všechno nebylo jen tak? Co když i TO od nás celou dobu něco očekává a třeba i nutně potřebuje? Prozatím však bohužel marně. Protože ti, co byli před námi, se na TO z pohledu jeho možných potřeb nikdy nepodívali.
Tento dnešní příběh má být o reciprocitě, o jiném pohledu na známý fakt, o dluhu, který my všichni možná máme!
Spousta z nás se dnes a denně různými způsoby obrací na TO s žádostí o… něco. Někdo tomu říká modlitba, někdo meditace, někdo samomluva, pro někoho je to manifestace jeho „požadavků“. Miliardy lidí, miliardy způsobů, jak žádat TO o cokoliv.
Nicméně pokud skutečně na samém počátku bylo jen a jen TO, které se rozdělilo kvůli vlastní touze poznat a zažít něco více, není možná od věci si uvědomit, že TO se rozdělilo z nějakého důvodu. TO něco chtělo, po něčem toužilo!
Takže zatímco se všichni dnes a denně obracíme na TO, s miliardami dotazů a požadavků, co pro nás může udělat, kolikrát jste se zamysleli nad tím, co vy sami můžete udělat pro TO?!
Ten vztah mezi námi všemi a TO totiž není jednosměrná ulice. Je to obousměrka….
Možná je totiž na čase se přestat ptát, co může TO udělat pro nás. Možná je čas začít se ptát: „Co já můžu udělat pro TO?“
Co se zkusit zastavit a třeba se podívat do očí druhému člověku. Třeba v nich uvidíte sami sebe. Možná právě v tom pohledu zahlédneme i TO, které se na nás celou tu dobu dívá zpět. A čeká. A doufá. Protože kdysi dávno tu bylo jen TO. Všechno, co bylo, je a bude, bylo ono. I my. TO se rozdělilo, abychom se mohli sblížit. Ne abychom se minuli.
Dnes se k němu všichni obracíme s otázkou: „Co pro mě uděláš?“ Co když se TO mezitím ptá: „Kdy se ty konečně zamyslíš nad tím, co potřebuji JÁ a kdy už konečně něco uděláš pro mne?“
Protože TO jsme my. A my jsme TO.
S láskou a pozitivní energií do vašeho dne,
Mara
