Článek
Perspektiva.
Asi i tak by se dala vnímat závěrečná scéna z filmu MIB2, ve které nejprve agent J najde ve své šatní skříňce přestěhovaný svět mikroobyvatel, aby byl vzápětí konfrontován agentem K s faktem, že i oni sami, a jejich celý svět, jsou jen mikroobyvateli jiné, podstatně větší, šatní skříňky.
Vzhledem k tomu, že je každý jeden z nás na elementární úrovni pouze energetická síť, s kapkou božské jiskry, zdá se být celkem jasné, proč vlastně naše „já“ ve skutečnosti vůbec neexistuje.
Ale podívejme se na to popořádku. Nejprve naše fyzické já (o božské jiskře a duši si povíme příště).
Z pohledu kvantové fyziky je lidské tělo tvořeno kvarky a dalšími elementárními částicemi, které neustále „tančí“ v kvantovém poli. Vezme-li v potaz, že průměrný člověk váží asi 70-80 kg, tak odhadnout počet kvarků v těle je jako počítat konfety na gigantické oslavě. Čísla jdou do kvadrilionů! Realistický odhad je někde kolem 1029. Neuvěřitelné, že!
Každý náš kvark má v našem těle své místo. Náš život je vlastně díky kvarkům jedna velká kvantová party. A přestože jich je tolik, ani jeden se nikdy nezastaví na pokec. Uličníci! Ale to je týmová spolupráce na subatomární úrovni.
Jak jednou někdo řekl: Nejsem „já“, jsem „my“, a kdybych měl fyzické ego, bylo by také z kvarků a planckových vzdáleností. V mnoha filozofiích se přece říká, že ego je jen iluze.
Z pohledu teorie multivesmíru navíc existuje nekonečně mnoho verzí vesmírů, a tím pádem i nekonečně mnoho verzí „nás.“ Naše rozhodnutí a činy v takovém případě také možná vytvářejí alternativní reality, ve kterých žijí jiné „já.“ Faktem potom tedy asi bude, že ať už jsme v kterémkoli multivesmíru, pořád se asi snažíme zjistit, co je vlastně v lednici, protože bílý sex je bílý sex!“
A protože kvantová fyzika naznačuje, že částice v našem těle jsou „propojené“ s částicemi kdekoliv jinde ve vesmíru, tak ani na této úrovni nikdy nejsme sami.
Každý z nás je ovšem fantasticky jedinečný, i když zároveň existujeme v nekonečných variacích. To nás všechny spojuje nejen s celým vesmírem, ale také jednoho s druhým.
Možná, že až příště neumyjeme nádobí, bylo by dobré popřemýšlet, jaký chaos tím asi způsobíme v paralelním vesmíru. Pokud totiž existuje nekonečno verzí „mě,“ pak musí existovat i nekonečno verzí „nás všech.“ Tím pádem každé naše rozhodnutí zřejmě ovlivňuje nejen nás, ale i všechny ostatní verze. Což nás může vést k uvědomění, že každá naše akce může mít mnohem větší dopad.
David Wells ve své knize Kabala (pro každého) mluví o tom, že když se rozčilujeme, protože vidíme někoho poškozovat věci kolem nás, nebo se chovat neuctivě, tak nás ve skutečnosti nerozčiluje jeho neúcta k planetě Zemi a jejím zdrojům, ale neúcta ke všemu božskému, co nás všechny tvoří. Neúcta k nám samotným.
Tím se také posouváme na pole obecné fyziky a chemie, protože všechny naše kvarky tvoří základ našich atomů. Bez nich bychom doslova nemohli existovat. Přibližný počet atomů v lidském těle je totiž kolem 1 oktiliónu. Z toho je asi 99 % hmotnosti lidského těla tvořeno atomy vodíku, kyslíku, uhlíku, dusíku a dalších lehkých prvků.
Všechna energie v lidském těle pochází díky fotosyntéze ze Slunce. Naše tělo neustále přeměňuje chemickou energii na pohyb, myšlení a teplo. Jsme vlastně jen taková baterka na sluneční pohon, ve které každý atom žije svůj vlastní dynamický život. Něco jako perpetum mobile.
Zákony termodynamiky totiž říkají, že energie nemůže vznikat ani zanikat. Její množství je konstantní. Naše existence je tedy vlastně jen přeměna energie, která už tu byla miliardy let. No a vzhledem k tomu, že vesmír recykluje úplně vše, tedy i nás, z miliard starých atomů, nejsme po fyzické stránce nic jiného než jen recykláty, které zapadají do ekosystému.
Tím se dostáváme na rovinu chemicko-medicínskou.
Náš organismus je doslova mikrokosmos vesmíru. Z kvantového pohledu mají kvarky v našem těle podobnou strukturu a dynamiku jako galaxie ve vesmíru. Takže můžeme říct, že každý z nás nosí vesmír uvnitř sám sebe. Toto propojení mezi mikrokosmem (naše tělo) a makrokosmem (vesmír) krásně ukazuje, že jsme nedílnou součástí všeho.
Naše buňky nesou v každé z nich mitochondriální DNA, která je vlastně relikvií symbiózy s prastarými bakteriemi. Mitochondrie, které jsou součástí nás všech, jsou jako malé elektrárny v našich buňkách. Jsou to symbioti, kteří s námi spolupracují už miliardy let. Bez nich bychom byli bez energie. V podstatě si můžeme představit, že sdílíme byt (tedy naše tělo) s někým, kdo vaří, uklízí, a ještě nám platí za elektřinu.
Navíc, vzhledem k tomu, že je v našem těle více bakterií než lidských buněk, je náš střevní mikrobiom takový miniaturní New York uprostřed našeho těla, kde každý mikrob má opět svůj vlastní úkol. Tedy přes 100 bilionů spolubydlících.
Jen si přeju, aby alespoň jeden z nich třeba umyl okna před Vánoci!
Jak vidno, každá částice našeho fyzického těla pochází z hvězd, které vybuchly před miliardami let. Až se tedy příště podíváte na své ruce nebo pocítíte tlukot svého srdce, nezapomeňte, že jste mnohem víc než jen nepatrné nedůležité ‚já‘. Jste kvarky, atomy, buňky, mikrobiom, a hvězdný prach. (A taky duše, ale o té až příště.) Všechny tyto části nás tvoří společně. Buďme tedy dobrým správcem tohoto našeho malého, ale nesmírně složitého a důležitého vesmíru, kterému říkáme naše tělo. Protože když se staráme o sebe, staráme se o celý svět kolem.
Možná že jsme jen nepatrný kousek hardwaru v ohromném kosmu, ale i ta nejmenší aplikace může změnit celý svět.
S láskou a pozitivní energií do vašeho dne.
Mara
