Článek
O tom, že je naše fyzické tělo tvořeno z kvadrilionů nepatrných částí, jsme si už povídali minule. Ale co duše? Co ta božská jiskra, která nás prý odděluje nejen od primátů, ale všech ostatních „nižších“ forem života a činí nás tak jedinečnými (alespoň v našich vlastních očích).
Ach ta metafyzika!
Od dob upálení Giordana Bruna žijí všichni v panické hrůze z propojení fyzického a metafyzického (spirituálního) světa. Co kdyby nás zase chtěli postavit ke kůlu a upálit přede všemi.
Giordano, jako pomyslný klín, byl zatlučen mezi vědeckou a náboženskou obec hodně hluboko. A jako nevytažená tříska pod nehtem nám tam stále setrvává a hnisá. Ale Giordano Bruno se obětoval za myšlenku nekonečného vesmíru, za propojení duše a hmoty. Věděl, cítil, že je to ta jediná správná cesta, kterou se má lidstvo vydat.
Základní vědeckou tezí je, že „nic nelze potvrdit, ale pouze vyvrátit“, zatímco náboženství a filosofie jsou toho pravým opakem „věřte, nic nelze vyvrátit“. Bývaly doby (za Platona a Sokrata a dalších), kdy šly věda a filosofie ruku v ruce. Giordanova smrt ovšem předznamenala bolestivý rozchod mezi těmito dvěma přístupy. Nicméně on věřil v jednotu vesmíru a nekonečnost, což už dnes věda zkoumá a dokonce potvrzuje skrze kosmologii. Současná doba konečně nabízí příležitost tyto dva směry znovu spojit.
Věda nám říká „zkoumej, pochybuj, ověřuj“, ale její úspěchy (třeba teorie relativity, kvantová fyzika nebo evoluce) nás nezbytně přibližují k filozofickým otázkám o smyslu a propojení.
Na celou věc se ale také může pohlížet jako na onoho „mamuta“, který se má sníst.
Jak dokážeme sníst mamuta? Snadno. Po kouscích.
A přesně to lidstvo v průběhu historie udělalo. Rozkouskovalo mamuta „všeho bytí a vědění“ na mikro kousky. Vlastně bylo v kouskování tak úspěšné, že jsme už zapomněli, že jednotlivé chlupy, které zkoumáme, vlastně patří jednomu jedinému velkému zvířeti. Nicméně možná je konečně čas začít zase ony rozkouskované dílky skládat dohromady a podívat se na obrázek světa v jeho celistvosti.
Tady se mi do hlavy neodbytně vrací nesmrtelná myšlenka na vlastní počátky vzdělávání v našem školském systému. Kdysi jsem totiž jako vzorná školačka zvedla ve třídě ruku a zeptala se paní učitelky:
„Paní učitelko, ty prvky z Mendělejevovy tabulky prvků jsou ty samé v chemii i ve fyzice?“
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat:
„Nikoliv. To jsou chemické prvky a ty druhé jsou fyzikální!“
Věda nás učí „jak věci fungují“, filozofie nás zase nutí ptát se „proč vůbec věci existují“ a náboženství či spiritualita po nás chtějí, „abychom věci akceptovali takové, jaké jsou“. A ono jedno bez druhého nemůže existovat!
Ne nadarmo geniální Albert Einstein řekl: „Věda bez náboženství je chromá, náboženství bez vědy je slepé.“ A zatímco Max Planck hledal „základní jednotu“ vesmíru, kterou bychom klidně mohli nazvat duchovní, jeho „kolega“ Erwin Schrödinger, i se svojí kočkou, se zase zajímal o otázky vědomí a jednoty všeho živého.
Výzkum úrovní lidského vědomí a emocí amerického lékaře, psychiatra, Sira Davida R. Hawkinse, M.D., Ph.D. nás nutí učinit zcela logický posun od fyziky k filozofii. Koneckonců je to vlastně cesta na vyšší úrovně vědomí. Od zkoumání hmoty k pochopení, že všechno má hlubší smysl. Vždyť už Platonova koncepce dobra jako vyššího principu a jeho pohled na svět složený z „atomů“ už tehdy naznačovaly onu zjevnou jednotu ducha a hmoty.
Koneckonců Platonova alegorie o jeskyni nám může posloužit i jako metafora pro cestu z Hawkinsových nižších úrovní vědomí a emocí (jako je stud nebo strach) k těm vyšším. Tam, kde vidíme pravdu a propojení všech věcí, na těch nejnižších úrovních, jsou lidé uvěznění ve tmě jeskyně a jen sledují stíny zatímco mají jen omezené vnímání reality. Pociťují zejména strach a stud. V jeskyni jsou totiž k vidění jen odrazy skutečné reality, což symbolizuje náš rozdělený přístup. Každý vnímá jen tu svou miniaturní část obrazu, aniž by viděl celek. Ten, kdo se nakonec odváží vyjít z jeskyně ven, musí překonat nejen temnotu, lidskou slepotu ale i bolest ze zjištění, že realita je složitější, než se zdá. Přesahuje lidský rozum a bez duše nedovolí se posunout dál.
Možná ale konečně nastal čas, abychom viděli život nejen skrze „vědecké pravdy“, které lze dokázat, ale i skrze otázky, které nás nutí hledat skutečný smysl. Posun od fyziky k filozofii není jen o vědě. Je to osobní cesta každého z nás. I když možná si řeknete, že kdo by dnes potřeboval osvícení, když má chytrý telefon, že? Možná však stačí vyměnit světlo displeje za světlo pravdy.
Naše duše, nebo jak ji Platon nazýval božská jiskra, má k dispozici tělo, které je jejím chrámem. Sixtinská kaple to vystihuje: dotek stvoření je o propojení těla a ducha.
Když někdo o nás přece jen prohlásí, že snad máme chaos v hlavě, berme to jako kompliment. Vždyť i vesmír začal Velkým třeskem!
Takže ať už jste dnes ve svém ‚já‘, nebo cítíte, že jste součástí ‚my‘, nezapomeňte, společně dokážeme tvořit zázraky.“
S láskou a pozitivní energií do vašeho dne.
Mara
