Článek
Na počátku všeho je vždy žena.
Pánové mi tu prominou. V žádném případě jim nechci upírat zásluhy otcovství. Naopak. Spousta z nich odvádí setsakramentsky dobrou práci jako tátové, od nočního vstávání a přebalování až po řešení nekonečných absencí ve škole, protože puberta je náročná a ranní vstávání puberťáků je oblast zralá pro samostatný vědecký obor.
Nicméně vraťme se zpět k oné ženě na samém počátku. Mluvím zde o tom, že „někdo“ 9 měsíců obývá vaše tělo. „Někdo další“ než jen vy. Ženy, které jsou vnímavé ke svému tělu by tuto zkušenost asi přirovnaly ke zkušenosti Saoirse Ronan ve filmu Hostitel. I když ono asi není divu. Vždyť původní námět koneckonců napsala žena – Stephanie Meyer.
Výše zmíněná první žena na počátku, stejně jako biblická Eva, ovlivňuje muže (a samozřejmě i ženy / dcery) prakticky ve všem. Včetně jeho chuťových buněk.
Ovšem později do života většiny mužů vstoupí žena č. 2. (není to biblická Lilith – i když ta vlastně byla první, před Evou), ale žena, kterou si (předpokládám) muž sám vybral. Něčí dcera.
A zde nám narazí kosa na kámen. Tedy spíše nůžky na pupeční šňůru!
Některé matky totiž mají s odstřiháváním pupeční šňůry dost zásadní problém. Zatímco v mládí byly děti u babiček, dědečků, na táboře, ve školce, ve škole, v různých družinách, klubech a kroužcích – s matkou trávily tedy jen minimum času, tak v dospělosti dojde k zajímavé situaci. Matka, nevěda, že je čas pupeční šňůru přestřihnouti, a neučiniv tak v době zralé, počne sama sobě tuto časovou ztrátu nahrazovati. A čile se vrhne na pomoc již dospělému synovi. Od úklidu (ta mladá to přece neumí), přes výchovu dětí (já už jsem tam byla a vím to nejlépe) až po vaření (ty blafy té mladé se fakt prostě nedají jíst).
Předvedeme si to na modelové situaci.
Žena č.2, říkejme jí třeba Lenka, vaří svému muži oběd. Vaří dobře. Něco se naučila od své matky, něco si sama nastudovala a určitě vaří s láskou. Možná se dokonce snaží, aby její manžel žil déle a zdráv, takže krmi svou nejen chuťovým buňkám muže svého ulahodí, nýbrž i ingredience zdravému životnímu stylu přizpůsobí. Na scénu nám ovšem vstupuje žena č. 1, říkejme jí matka Eva. Eva nám zvedá telefon a čile vytáčí telefonní číslo svého drahého syna (to v lepším případě) nebo osedlá zdatného oře, ať už veřejného či vlastního, a vybavena kastrůlky pospíchá vynahradit synovi všechny ty obědy, kdy ho svěřila do péče školky, školy, družiny, jídelny, tábora atd. Musí přece mít v životě nějakou náplň. Životní cíl. Naše matka Eva dorazí s kastrůlky, ovšem na sporáku už nám klokotá oběd naší Lenky. Co teď? Muž stojí před dilematem. Kterou odmítnu, protože žaludek mám jen jeden! Starší mají přednost. Lenka to zvládne. Co s obědem ženy č. 2? Zaleží na tom, jestli má Lenka a Evin syn velký mrazák. Lenkoběd tedy buď skončí v mrazáku (se všemi těmi předchozími) nebo ho Lenka ještě týden dojídá, popřípadě ho, vědoma si své linie, prostě vyhodí.
A tak to jde týden za týdnem. Nakonec to Lenka vzdá a obědy už nevaří. Čímž potvrdí matce Evě, že je ta mladá fakt neschopná a ani neuvaří.
V roce 1999 publikovali Sarah Toynbee a Charlie Hurt zábavnou útlounkou knížečku nazvanou „Delectable Dilemas“. Jejich záměrem bylo dle jejich vlastních slov pobavit a oživit každou párty (i tu firemní vánoční).
Jedním z dilemat, které svým čtenářům předkládají je i, dovolte mi volný překlad, následující:
„Na veslici uprostřed moře se nachází muž se svojí manželkou a svojí matkou. Loďka se zničehonic převrhne a obě ženy se začnou topit. Obě dvě jsou od manžela ve stejné vzdálenosti, nicméně na opačných stranách. Zachránit může jen jednu z nich. Kterou si vybere?“
Soudě dle obědů (a protože starší mají přece přednost) by synek hbitě plaval pro svoji maminku. Však „žena má“ se o sebe postará, plíce má ještě dobré.
Inu, co naděláme. Snad jen doufat, že budeme v roli matky. Popřípadě trénovat plavání místo kurzů vaření. Stejně to nikdo nebude jíst.
Nicméně ať tak či tak. Řešením může být návštěva restaurace.
S láskou a pozitivní energií do vašeho dne.
Mara
