Článek
Ale přesně to se mi stalo minulý týden, když mi zavolala třídní učitelka Tereza s pozváním na „důležitý rozhovor ohledně Elišky“. Hned mě napadlo, že má dcera něco provedla. Možná se poprala, možná neudělala domácí úkol. Ale móda? To mě opravdu nenapadlo.
Eliška je v osmé třídě, v tom věku, kdy se děti zoufale snaží najít svůj vlastní styl a zapadnout mezi vrstevníky. Poslední dobou se jí líbily kratší topy, které občas odhalují kousek břicha. Nic vyzývavého, nic, co by její vrstevnice nenosily běžně venku nebo na Instagramu. Jenže to, co je normální na ulici, zřejmě není normální ve škole, alespoň podle učitelky Kláry, která si na Elišku počíhala během přestávky.
„Paní Procházková, jsem ráda, že jste mohla přijít,“ přivítala mě třídní učitelka, když jsem následující den dorazila do školy. Seděla tam spolu s ředitelkou, což mi připadalo jako přehnaný postup pro řešení odívání žákyně. „Jde o způsob oblékání vaší dcery. Několikrát jsem ji napomínala, že její oblečení není vhodné do školního prostředí.“
Nechápavě jsem na ni zírala. „Můžete mi prosím upřesnit, co přesně není vhodné?“ zeptala jsem se, i když jsem tušila, kam tím míří.
„Eliška nosí příliš krátká trička, která odhalují břicho. Je to nevhodné, rozptyluje to ostatní žáky a nesplňuje to standardy našeho školního řádu,“ odpověděla ředitelka pevným hlasem, jako by četla z nějakého oficiálního dokumentu.
V tu chvíli jsem cítila, jak mi stoupá tlak. Školní řád jsem četla, když Eliška nastupovala do první třídy, a pak znovu, když přecházela na druhý stupeň. Nikde tam nestálo nic konkrétního o délce triček nebo odhaleném břiše. Jen obecná formulace o „vhodném a slušném oblečení“. A co je to vlastně vhodné a slušné oblečení v roce 2025?
„Zajímalo by mě, jestli máte stejně přísná pravidla i pro chlapce? Pokud si sundají tričko při tělocviku nebo když je horko, mluvíte s nimi také o nevhodném odívání?“ zeptala jsem se, možná trochu ostřeji, než jsem původně zamýšlela.
Učitelka vypadala zaskočeně. „To je přece něco jiného. Jde nám hlavně o to, že takové oblečení může odvádět pozornost spolužáků a…“
Nedokončila větu, protože jsem ji přerušila. „Takže vlastně říkáte, že moje dcera je zodpovědná za to, jak na její tělo reagují ostatní? Není tohle přesně ten typ uvažování, proti kterému bychom měli jako společnost bojovat?“
Nastalo ticho. Ředitelka si odkašlala a pokusila se najít diplomatičtější tón. „Paní Nováková, chápeme váš pohled, ale škola má určitá pravidla. Nejde jen o rozptylování, ale také o profesionalitu prostředí. Přece jen, škola je místem vzdělávání, ne módní přehlídkou.“
Chvíli jsem přemýšlela, jak odpovědět. „Víte, rozumím vaší starostlivosti. Ale nezdá se vám, že řešíme Eliščino břicho víc než její studijní výsledky? Má samé jedničky a dvojky, nikdy neměla kázeňský problém. Místo abychom oceňovali, jak skvěle se učí, řešíme dva centimetry látky na jejím tričku.“
Další ticho. Cítila jsem, že jsem se možná dotkla nějakého citlivého bodu. Ředitelka si povzdechla. „Podívejte, nechceme z toho dělat velkou kauzu. Mysleli jsme si jen, že byste o tom měla vědět a možná s Eliškou promluvit.“
Cestou domů jsem přemýšlela, jak celou situaci vysvětlit Elišce. Nakonec jsem se rozhodla pro upřímnost. Řekla jsem jí o schůzce a o tom, co si učitelé myslí. Nechala jsem ji, aby si sama utvořila názor.
„Takže já mám nosit mikinu i v červnu, abych náhodou nerozptylovala kluky, kteří si stejně můžou sundat tričko, když je jim horko?“ zeptala se pohoršeně. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak absurdní celá situace je.
Eliška se nakonec rozhodla, že ve škole bude nosit o něco delší topy, ale ne proto, že by souhlasila s názorem učitelů. „Nechci, aby na mě pořád někdo pokřikoval a upozorňoval mě. Ale až budu venku, budu nosit, co chci,“ řekla rozhodně.
Přemýšlím, jestli jsme jako společnost opravdu tak daleko, jak si myslíme. Pořád učíme dívky, že jejich těla jsou něco, co musí skrývat, zatímco chlapcům dáváme volnost. A pořád přenášíme zodpovědnost za „rozptylování“ na ty, kdo jsou rozptylováni, místo abychom učili respekt a sebekontrolu.
Možná by se školy měly víc soustředit na to, co mají děti v hlavá
