Pečeť krve: Knižní novinka, kde není nikdo v bezpečí!

Článek může obsahovat spoilery

Autorka knihy: Ivana Gašparíková

Autor obálky: Jiří Dvorský

Ilustrace: Milan Klapka

Vydavatelství: VELES; 152 stran; r. 2025

V ospalém českém městečku se už po několik let dějí záhadné a děsivé věci, které však zůstávají skryty široké veřejnosti. Satanismus, mizející lidé a les, který každému v okolí nahání strach. Když je ale právě v tomto lese brutálně zavražděna dívka a její kamarádka následkem toho zešílí, je jen otázkou času, než se v tom někdo začne šťourat.

Mladý a poněkud líný Tomáš sbalí partu „záhadologů“ v naději, že objevil skutečnou senzaci, vedoucí k vytoužené slávě. Během pátrání však naráží na neustálé komplikace ze strany místních obyvatel i vlastních přátel.

V průběhu děje se setkáváme také s lovcem monster jménem Otta, čarodějnicí Walerií, mrzutým kapitánem Třískou, potrhlou učitelkou Slámovou a mnoha dalšími.

Všechny postavy mají společnou jednu věc. Každá skrývá vlastní tajemství a jedná v osobním zájmu. A právě vlastní činy je nakonec všechny dovedou k neodvratitelnému osudu.

Jelikož je v knize postav poměrně hodně, zmíním jen nejdůležitější z jednotlivých dějových linek.

Kniha se asi nejvíce zaobírá postavou Tomáše, který je jakýmsi podivným vůdcem influencerů s honosným názvem Lovci duchů. Namísto, aby si hledal hodnotné zaměstnání, raději se honí za vidinou slávy.

Další je pak Otta, který je, na rozdíl od Tomáše, skutečným lovcem. Drsná výchova a dlouholetá izolovanost - to obojí jej pronásleduje jako stín. Touží jen po troše normálního a trochu šťastného života.

Kapitánu Třískovi, místnímu detektivovi, se ani za mák nelíbí partička, jež se sem došourala ve staré dodávce, aby profitovala na neštěstí nebohých obětí. Místní tohoto drsného muže obdivují za to, že dnem i nocí dbá o jejich bezpečnost i přes velké ztráty, které vinou toho v minulosti utrpěl.

A nakonec tu máme Walerii. Krásnou ženu, vlastnící krámek s magickými kameny a nasušenými bylinami. Zdánlivě běžná podivínka však začne po poslední děsivé vraždě cítit něco, co jí nutí vzpomínat na dávnou minulost.

Způsob psaní je tu trochu jak na horské dráze. Chvíli se řítíte střemhlav z prudkého svahu a vřeštíte radostí, když vás v největším návalu adrenalinu prudce přibrzdí pohled na úplně školáckou chybu (v gramatice, ale i grafice). Jako by si korektor dal na některých stránkách pauzičku a už se k nim pak neobtěžoval vrátit. To jinak slušně nabitý obsah dost znehodnocuje a nakladatelství VELES by se mělo v tomto ohledu pořádně chytit za nos!

Jasná charakteristika postav. U každého máme přesně dáno, jaký je a z větší či menší míry nastíněno i proč takový je. Každý je sám o sobě tak typický (dalo by se říci až stereotypní), že zde zkrátka není prostor pro záměnu. Tragický Otta, bohatá dcerka Zuzana, uštěpačná Šárka, drsný detektiv…, každý z nich má svoji osobitou barvu a tvar, který v celkovém konceptu utváří pestrobarevnou mozaiku drsného hororu.

Propracovanost. Zcela jistě se dá vychválit zdánlivá nespojitost mezi protagonisty, a to ve chvíli, kdy se všechny osudy navzdory prvotnímu předpokladu začnou slučovat a zapadat na to správné místo. To svědčí o opravdové promyšlenosti a nádechu detektivní inspirace.

Popis prostředí a akcí. Určitě jedno obrovské plus! Gašparíková obojí zvládá a sugestivně nás svým umem vtáhne do míst, kde se příběh zrovna odehrává. Události nepostrádají napětí a vzbuzují potřebu přemýšlet o tom, jak bychom sami zkusili z takové prekérní situace vybruslit.

Konečný zvrat. Člověk má po celý čas pocit, že v jisté míře ví, co přesně se děje a jak se bude vyprávění dále vyvíjet. Zápletka je ale poněkud spletitější, než se na první pohled zdá. Nečekané odhalení je něco, oč se snaží skoro každý spisovatel. Nu, tady se to skutečně podařilo. O tom svědčí i fakt, že samotný název „Pečeť krve“ vlastně pochopíme až na samotném, krvavém konci.

Více myšlení, méně odporností. Ačkoliv je na začátku článku kniha označena jako „slasher“, je v ní o poznání méně krve, než by se mohlo na první pohled zdát. Někdo to možná bude považovat spíše za mínus, ale já oceňuji, že se autorka nezaměřila pouze na účelovou snahu šokovat čtenáře explicitním násilím, kterýchžto děl se v dnešní době objevuje (alespoň na můj vkus) až příliš mnoho.

Obálka a ilustrace. Už při pohledu na obálku může člověk symbolicky pozvednout lebku a otázat se: „Číst či nečíst?“ Svou výraznou rudou barvou a děsivým stylem v jediném propracovaném obraze jasně sděluje to, co by měl každý vědět před tím, než se pustí do listování.

Ilustrace, které jsou na konci téměř každé kapitoly, vždy odkazují na některý z prvků, který se v knize odehrál či brzy odehraje. Černobílá vyobrazení jsou přímočará a krásně podtrhují fantazii bez zbytečného rozptylování, které by odvádělo pozornost od čtení.

Náznaky, které nikam nevedou. V knize se setkáme s několika situacemi, které zřejmě měly mít nějaký význam, ale pak od nich bylo upuštěno či se na ně prostě zapomnělo. Osobně tyto (zde naštěstí ojedinělé) vsuvky nesnáším, pokud ale text v rychlosti přelouskáte, nejspíš jejich přítomnost ani nezaznamenáte.

Nerovnoměrný styl. Kromě již zmiňovaných chyb v textu jsem měla (především ze začátku) pocit, jako by se spisovatelka nemohla rozhodnout, jakým způsobem bude psát. V první kapitole si až přehnaně pohrává se slovní zásobou, což na jednu stranu působí impozantně a profesionálně, ale není to příliš v souladu s představou oddechového čtení, které u takového díla člověk očekává. Později ale začne přecházet do jednoduché přímočaré formy, která po přelouskání první kapitoly působí zase jako pěst na oko. Postupem času se to naštěstí vyváží přijetím toho nejlepšího z obou stylů.

Mnoho povyku v malém obsahu. Největší problém je asi v samotném rozpětí. Sto padesát dva stran je v kombinaci s tolika postavami zkrátka málo. Některé charaktery se pak zdají plytké a jednosměrně zaměřené, což ubírá pocitu uvěřitelnosti. V knize se kvůli několika dějovým linkám skáče z jedné situace do druhé, avšak jednotlivě nemají dostatek prostoru pro větší hloubku. To by sice ubíralo na dynamice, ale dalo by nám to alespoň více prostoru pro vžití se do pocitů všech protagonistů a jistě i lepší pochopení příběhu jako takového. Některé věci nám totiž autorka podává v lehce zmatených náznacích, čemuž by mohla předejít právě při širším rozepsání. A také nám tím věnovat více prostoru pro jinak poutavé čtení.

Pečeť krve jsem brala do ruky s jasnou představou toho, jakým směrem se bude ubírat. Po přečtení už to ale nebylo tak jednoznačné, mj. i díky několika promyšleným zvratům, včetně toho závěrečného. Zároveň si ale autorka na nic nehraje a snaží se dostát tomu, co slibuje už samotná obálka. Osobně doufám, že při příští knize se dočkáme něčeho obsáhlejšího a snad i korekturu vezme do ruky někdo více odpovědný. Můj celkový dojem je, že se jedná o příjemné, rychle ubíhající čtivo, kde máme možnost se příležitostně zamyslet a sem tam i pousmát . Bohužel jej narušují zmíněné chyby a nevyužitý potenciál pro obsáhlejší příběh.

Hodnocení pro mě bylo trochu oříškem, nakonec jsem se ale ustálila na 7/10.

Pokud máte rádi nadpřirozeno, mystiku, krvavé masakry lehce zabalené do příležitostných erotických prvků, okořeněné nepatrnou špetkou humoru a menší hrstí drsné kriminálky, jste jasná cílová skupina.

Naopak pokud jste jemnější povahy se zaměřením na romantiku či lehký humor, obejděte toto dílo velkým obloukem. Toho se tady skutečně nedočkáte.

Pokud jste dočetli až sem, velice vám děkuji. Doufám, že vás recenze alespoň trochu zaujala. Pokud ano, můžete níže kliknout na paleček nahoru, případně dát v horní části článku odběr. Pod textem pak máte odkazy na články s podobnou tematikou. Samozřejmě budu ráda za návrhy k novým článkům (recenzí nevyjímaje). V anketě mi také můžete dát vědět, jak na vás Pečeť krve zapůsobila.

Ještě jednou díky a páček slimáček.

Články s podobnou tematikou:

Král hororů: Sedm smrtelných hříchů v podání Kingových postav

Krvavý baron: Hra spojující gamebook a únikovku v jednom celistvém balení

Český South Park? Seriál Pertoltice Paranormal si skutečně servítky nebere!

Hrůzná ztělesnění Drákuly: Když je skutečnost horší než fantazie

Quentin Tarantino: 7 smrtelných hříchů podle postav „magora z videopůjčovny“

Zdroj informací:

Pečeť krve - Ivana Gašparíková; nakl. Veles; r. 2025