Článek
V Ankaře se nehrálo jen o protokol
Summit NATO spojuje hlavy států a vlád ve chvíli, kdy Aliance řeší výdaje na obranu, výrobu zbraní i další podporu Ukrajiny. Oficiální program NATO z těchto dnů nedělá společenskou návštěvu, ale pracovní dílnu pro lidi, kteří nesou politickou odpovědnost za bezpečnost Evropy.
Česká strana do ní přivezla ještě vlastní domácí model: premiér chce řídit tón, prezident hájí samostatnou roli a každý pohyb se okamžitě překládá jako pokus přetlačit toho druhého. Věcný základ sporu existuje. Reuters připomněl rozdílné postoje vlády a Hradu k obranným výdajům i k pomoci Ukrajině. Jenže mezi legitimním nesouhlasem a veřejným soubojem o autoritu leží celá politická propast.
Babišovi se vyplatilo udělat z Pavlovy účasti test postavení. Dohoda by vyžadovala podělit se o prostor, domluvit role a připustit, že stát může před spojenci mluvit více než jedním tónem. Souboj naopak vyrábí přehlednou scénu: premiér vede, prezident žádá, vláda povoluje. Takový obraz se dobře prodává. A z hlediska moci funguje lépe než nenápadně vyřešený problém.
Pavel je v cizím scénáři příliš samostatný
Petr Pavel nevstoupil do ankarského příběhu jako dekorace. Už v dubnovém dopise premiérovi mluvil o obranných výdajích a naplňování závazků přijatých na předchozím summitu. Bezpečnostní témata proto přirozeně vytvářejí prostor, v němž prezident stojí vedle premiéra jako samostatný hráč.
Můj dojem z celé přestřelky zní jednoduše: Babišovi vadí hlavně rovnocennost. Pavel dokáže vedle premiéra existovat jako samostatný zdroj autority, bez žádosti o schválení každé věty. V domácí debatě je to nepohodlné. V zahraničí ještě víc. Vedle člověka s vlastním mandátem a vlastním publikem se hůř buduje dojem, že vláda drží výhradní nájemní smlouvu na český státní zájem.
Tak vzniká podivná představa ideálního prezidenta. Má reprezentovat, ale pouze v mezích vlády. Má být vidět, ale nesmí vytvořit vlastní světlo. Má dodat váhu státním ceremoniím, ovšem bez práva proměnit ji v politický vliv. Takového prezidenta lze pohodlně zařadit do programu. Petr Pavel se do této role nevejde.
Po Ankaře začne druhá směna
Nuda po summitu nejspíš nepřijde. Ústavní soud zatím vyřešil pouze časovou tíseň kolem účasti v Ankaře; o samotném kompetenčním sporu bude rozhodovat později, jak soud uvedl ve svém procesním rozhodnutí. Ankara tak nekončí tečkou. Slouží spíš jako ukázkový díl seriálu, pro který se už hledá další kulisa.
Příští střet může přijít u evropského summitu, zahraniční cesty, personálního návrhu nebo tématu, které dnes ještě leží v nějakém vládním šanonu. Materiál vznikne rychle, protože základní spor už má pevný tvar. Babiš chce vládu, která určuje směr. Pavel chce prezidentství, které se nespokojí s funkcí ozdobného razítka. Oba si zvolili role, jež se vedle sebe odírají.
Ankara tím pádem ukázala víc než spor dvou mužů. Ukázala vládu, která považuje každou samostatnou instituci za partnera jen do chvíle, než si troufne jednat samostatně. A ukázala prezidenta, který z každého omezení udělá důkaz, proč se nesmí spokojit s okrajem stolu.
Dohra proto přijde. Možná nebude mít letištní kulisu ani seznam cestujících. Přinese však stejnou otázku: chce Babiš vedle sebe prezidenta, s nímž se dá žít, nebo prezidenta, který se má především přizpůsobit? Ankara naznačila odpověď dost hlasitě.
