Článek
Úcta dorazila s půlročním zpožděním
Andrej Babiš na setkání s občany ve Frýdku-Místku prohlásil, že prezident je instituce, k níž je třeba chovat úctu. Rozpory kolem summitu NATO v Ankaře považuje za uzavřené a s Petrem Pavlem už nechce válčit.
Pro Českou republiku je to dobrá zpráva. Když se prezident s premiérem přetahují o každou zahraniční cestu, stát nepůsobí sebevědomě, ale jako kancelář, v níž se dva ředitelé zamkli každý ve své zasedačce a odmítají si půjčit projektor.
Jenže Babišova věta o úctě přichází po měsících, během nichž jeho vláda dělala pravý opak. Spor začal u nejmenování Filipa Turka ministrem. Ministr zahraničí Petr Macinka poté posílal prezidentovu poradci zprávy, které Pavel označil za pokus o politické vydírání, zatímco Macinka za běžné vyjednávání. Babiš sice připustil, že by takto nekomunikoval, ale ministra podržel a jejich spolupráci označil za výbornou.
Policie nakonec věc pravomocně odložila, takže z Macinkových zpráv nelze dělat trestný čin. Právní dohru neměly. Politická kultura se ovšem neměří pouze trestním zákoníkem. Mezi státnickým jednáním a jednáním, za které člověka neodvede policie, stále zůstává docela široká louka.
Macinka útočil, Babiš mu držel otevřené dveře
Bylo by příliš jednoduché tvrdit, že válku rozpoutal jedinou zprávou Petr Macinka a Andrej Babiš stál opodál s hasicím přístrojem. Premiér sice opakovaně vystupoval jako prostředník, současně však politické důsledky Macinkova tažení přebíral za své.
V červnu vláda na Babišův návrh vyřadila prezidenta z delegace na summit NATO. Nešlo už o prudká slova koaličního partnera, nýbrž o formální rozhodnutí kabinetu. Až předběžné opatření Ústavního soudu vládě uložilo, aby Pavlovu účast umožnila. Konečné rozhodnutí o obecném rozdělení kompetencí teprve přijde, pro Ankaru však bylo jasno: kabinet prezidentovi nesměl bránit.
Babiš poté Pavlovu přítomnost označoval za ostudu a součást kampaně za znovuzvolení. Po návratu z Turecka vyvodil pozoruhodné ponaučení: nikoli že je třeba příště cestu lépe koordinovat, ale že už nikdy nechce být s prezidentem v jedné delegaci.
O několik týdnů později už premiér káže úctu. V Babišově podání má smíření zvláštní konstrukci. Nejprve umožní spojencům zvýšit hlas, potom jejich konflikt přenese do vládních rozhodnutí a nakonec přijde jako člověk, který všechny žádá o klid. Agresi lze zadat koaličnímu partnerovi, státnickou polohu si pak premiér ponechá pro sebe.
Pavel spor také nenechal za zavřenými dveřmi
Petr Pavel není v celé věci bezchybnou obětí. Odmítnutím Turka otevřel ústavně spornou otázku, na niž dosud neexistuje jednoznačná soudní odpověď. Macinkovy zprávy zveřejnil, konflikt přenesl před Ústavní soud a výkon vlády pravidelně veřejně komentuje. Pro část společnosti proto snadno působí jako protiváha kabinetu, nikoli pouze nestranická hlava státu.
Prezident mohl v některých okamžicích volit méně okázalý postup. Také jeho označení českého vystoupení v Ankaře za diplomatický výprask k uklidnění atmosféry nepřispělo. Kdo si stěžuje na osobní přestřelky, neměl by následně kontrolovat, zda jeho vlastní náboje zasáhly titulek.
Rozdíl však spočívá v pořadí a intenzitě. Pavel vytvořil spor svým rozhodnutím o ministrovi. Vláda z něj udělala válku ve chvíli, kdy personální konflikt proměnila v trestání prezidenta v zahraniční politice. Babiš přitom nebyl bezmocným pozorovatelem. Jako premiér mohl Macinkův postup zastavit, odmítnout odvetu přes summit a prosadit dohodu. Neudělal to.
Mír bez změny chování je jen přestávka
Babišův nový tón může mít čistě praktický důvod. Neustálými útoky vláda z Pavla vyráběla hlavní tvář odporu proti kabinetu a poskytovala mu bezplatnou prezidentskou kampaň. Čím častěji premiér tvrdil, že prezident vede opozici, tím více ho do této role sám usazoval.
Zklidnění vztahů proto může být rozumnou taktikou. Babiš potřebuje Pavla připravit o aureolu napadeného státníka a vrátit politický souboj mezi strany, kde má ANO mnohem silnější postavení. Smír tak nemusí být projevem velkorysosti. Může to být pouze výhodnější způsob boje.
Skutečné usmíření by přitom vypadalo až nudně: pravidelné schůzky, předem dohodnuté zahraniční cesty, ministři bez výhrůžných zpráv a premiér, který každé prezidentovo veto automaticky neprohlásí za sabotáž opozice. Pavel by na oplátku musel přijmout, že zahraniční politiku určuje vláda a že Hrad nemá paralelní kabinet.
Babiš nemusí před Pavlem pronášet omluvný projev. Měl by však přiznat, že konflikt nebyl přírodní pohromou, která se jednoho rána objevila nad Prahou. Jeho vláda ho pomáhala živit a on sám jej několikrát přiostřil. Dokud neřekne, co bude dělat jinak, nejde o mír. Premiér zatím pouze vypnul mikrofon mezi dvěma koly stejné hádky.
