Článek
Kandidovat nebude. Tentokrát znovu
Andrej Babiš v lednu oznámil, že už na prezidenta kandidovat nebude. Chce prý měnit zemi, a to se dělá ve vládě a ve Sněmovně. Logika to není špatná. Premiér má rozpočet, zákony, ministry a většinu. Prezident má projevy, ceremonie a občas možnost způsobit vládě dlouhou bolest hlavy.
Jenže Babišovo „nikdy“ je politický výrobek s trvanlivostí čerstvého pečiva. Už v roce 2014 ujišťoval veřejnost, že o Hrad nikdy usilovat nebude, protože ho ta práce neláká a nemá pro ni předpoklady. O devět let později kandidoval. Nevyhrál, ale vlastní zákaz porušil se stejnou lehkostí, s jakou se odlepuje cenovka z akčního zboží.
Úvaha o prezidentu Babišovi proto není fantazie z politické sci-fi. Je to docela užitečný test: jak dlouho vydrží principy Andreje Babiše, když se Andrej Babiš přesune na druhou stranu sporu?
Prezident Babiš čeká před dveřmi
Jako premiér prosadil, aby prezident Petr Pavel nebyl členem vládní delegace na summit NATO v Ankaře. Kabinet má podle Babiše odpovědnost za zahraniční politiku a musí obhajovat své postoje k obranným výdajům. Oficiálním vysvětlením byly praktické důvody. Praktické ovšem bývá v politice často to, co se právě hodí držiteli razítka.
Představme si tedy rok 2029. Na Hradě sedí Babiš a ve Strakově akademii jeho odpůrce. Blíží se summit NATO a vláda oznámí, že prezident nikam nepojede. Zahraniční politiku přece řídí kabinet, obranný rozpočet sestavuje kabinet a hlava státu může zatím doma přestřihnout pásku u opravené kašny.
Přijal by prezident Babiš toto zdůvodnění? Pochválil by premiéra za důslednost a otevřel si v Lánech minerálku? Sotva. Náhle bychom patrně slyšeli o silném mandátu z přímé volby, povinnosti reprezentovat republiku a respektu k hlavě státu. Na letišti by byl dřív než vládní kolona a jeho video o pošlapávání demokracie by možná vzniklo ještě před bezpečnostní kontrolou.
Ústava nemá měnit velikost podle svého nájemníka
Babišův argument přitom není úplně nesmyslný. Zahraniční politiku skutečně určuje vláda, zatímco prezident zastupuje stát navenek. Tyto role se překrývají a bez dohody vzniká z české delegace drahý zájezd dvou znepřátelených kanceláří. Odpovědnost za tento stav nenese pouze premiér. Také Petr Pavel mohl být při vyjednávání méně urputný.
Kabinet ovšem zašel tak daleko, že mu Ústavní soud předběžným opatřením uložil, aby prezidentovu účast zajistil. Nebylo to konečné rozhodnutí o kompetenčním sporu, ale jednorázové opatření pro ankarský summit. Důležitá nuance: soud tehdy neurčil, že prezident musí vést každou delegaci. Řekl, že vláda mu v cestě nesmí bránit.
Babiš později připustil, že proti Pavlovu vedení příští delegace nic nemá. Současně však prohlásil, že už nikdy nechce být v delegaci společně s prezidentem. To obvinění z pokrytectví prozatím oslabuje, ale problém neodstraňuje. Státní reprezentace se nemá sestavovat podle toho, s kým je premiérovi příjemné sedět v letadle.
Pokrytectví není změna názoru. Člověk může zjistit, že se mýlil. Začíná ve chvíli, kdy se pravidlo mění podle jména napsaného na dveřích kanceláře.
Zemanův kompliment, který připomíná zákaz vjezdu
Miloš Zeman nyní prohlásil, že Babiš na Hrad znovu kandidovat nemá. Už jednou prohrál a podle bývalého prezidenta je především exekutivní a manažerský typ; byla by prý škoda přijít o schopného premiéra. Zeman by raději viděl kandidovat Radka Vondráčka.
Je to pochvala zabalená jako varování. Babiš umí soustředit moc, vydávat příkazy a určovat tempo. Prezidentská funkce však vyžaduje také snášet hranice vlastní moci a respektovat vládu, která nemusí být poslušná. Právě tam by jeho manažerský instinkt mohl začít drhnout.
Prezident Babiš by nakonec možná nebyl největším problémem pro budoucího premiéra. Největším problémem by mu byl premiér Babiš z roku 2026. Seděl by v archivech a před každým summitem by mu připomínal pravidla, která kdysi vymyslel pro někoho jiného.
