Babiš nejvíce na fotbale obdivuje nejspíš rozhodčí. Zůnovi utnul jeho prodloužení na tiskovce

Bilanční tisková konference měla být výkladní skříní prvního půlroku kabinetu. Podle oficiálního shrnutí vlády se ministři sešli v Kramářově vile, aby představili výsledky a další plány. Jenže nejsilnější obraz nevytvořily statistiky ani sliby. Vytvořila ho premiérova stopka.

Když ministr obrany Jaromír Zůna překročil domluvené dvě minuty, Babiš mu připomněl, že je „přesčas“, a odvolal se i na doporučení šéfa NATO Marka Rutteho k délce projevů. Průběh zachytilo Aktuálně.cz. Zůna se zasmál, uznal porážku a poslušně dohrál větu.

Byla to drobnost. Právě proto byla tak výmluvná. Babiš se v ní neukázal jako trenér, který svým lidem pomáhá hrát, ale jako rozhodčí, jenž chce mít pod kontrolou každou sekundu zápasu. Ministři nejsou spoluautoři vládní politiky. Jsou vystupující v přesně rozměřeném programu.

U ministra obrany působí tahle disciplína zvlášť pikantně. Obrana není resort na dvouminutové hlášení o splněných úkolech. Zahrnuje nákupy za desítky miliard, dlouhodobé plánování, alianční závazky i rozhodnutí, jejichž následky přežijí několik vlád.

Přitom právě Zůna krátce před tiskovkou přiznal, že před odletem na summit NATO nevěděl o uskutečněném přesunu českých peněz do iniciativy na nákup amerických zbraní pro Ukrajinu. Podle iROZHLASu se o kroku dozvěděl až při odjezdu. Ministr tedy může mluvit příliš dlouho, ale o některých krocích ve své vlastní agendě se dozvídá příliš pozdě.

To je podstatnější než komická výměna před mikrofony. Stopky totiž řeší délku projevu, nikoli šíři pravomocí. Premiér může ministrovi ukončit větu. Nemůže tím zakrýt otázku, zda má ministr obrany skutečně prostor řídit svůj resort, nebo jen dodatečně vysvětluje rozhodnutí, která vznikla jinde.

Babišova politická metoda miluje tabulku, číslo a jednoduchý verdikt. Vláda po půl roce oznámila stovky rozpracovaných či splněných úkolů a sama sebe popsala jako výkonný tým. Jenže politika není výsledková tabule, na níž stačí po devadesáti minutách ukázat skóre.

U obrany je rozdíl mezi prezentací a řízením obzvlášť nebezpečný. Bezpečnostní rada státu ještě v červnu nedokončila debatu o nové koncepci armády a prezident Petr Pavel upozorňoval, že vojsko potřebuje dlouhodobé zadání i finanční rámec, jak popsala ČT24. To se do dvou minut vejde jen tak, že se vynechá to podstatné.

Premiér samozřejmě smí tiskovou konferenci řídit. Dlouhé ministerské monology bývají trestem pro novináře i publikum. Jenže Babišova stopka nebyla jen organizační služba. Byla malou demonstrací hierarchie: já určím čas, já vyložím výsledek, já odpískám konec.

Babiš nejspíš opravdu obdivuje rozhodčí. Mohou přerušit hru, udělit napomenutí a jediným gestem ukázat, kdo právě překročil pravidla. Jenže vláda se nedá vést pouze píšťalkou.

Fungující kabinet potřebuje, aby ministři znali rozhodnutí dřív než veřejnost, aby koaliční partneři rozuměli společnému směru a aby zásadní resorty měly víc než přidělený čas na pódiu. Jinak vznikne vláda dokonale sestříhaná pro kamery, ale uvnitř plná nedohraných akcí.

Zůna svůj přesčas ukončil. Horší by bylo, kdyby česká obranná politika dál hrála prodloužení bez jasného plánu a premiér si myslel, že stačí zapískat.