Článek
Zasedací pořádek jako rentgen
Na státnických večeřích se někdy nejvíc neřekne v projevu, ale v tom, kdo sedí komu na dosah sklenice. Ankara nabídla přesně takový obraz. Podle iROZHLASu mluvil Andrej Babiš u večeře s Volodymyrem Zelenským, zatímco Petr Pavel debatoval mimo jiné s dánskou premiérkou Mette Frederiksenovou.
Na první pohled dobrá zpráva. Český premiér měl na dosah ukrajinského prezidenta, tedy politika, kolem něhož se bezpečnostní debata Evropy točí už několik let. Český prezident zase využil prostor pro vlastní kontakty. Každý z nich dostal stůl, který mohl naplnit obsahem.
Jenže česká groteska začíná právě zde. Dva stoly nevypadaly jako promyšlené rozdělení práce. Působily jako elegantně prostřená verze domácího míjení. Ve stejném paláci, v témže večeru, pod jednou alianční střechou vznikly dva české příběhy. Jeden prezidentský, druhý premiérský. Společný český příběh se někde cestou z hotelu ztratil.
Večeře není jídelní lístek
NATO zařadilo společenské přijetí a večeři hlav států a vlád s partnery na úterní večer v prezidentském komplexu Beştepe; oficiální program summitu ji uváděl před středečním přivítáním lídrů, společnou fotografií a jednáním Severoatlantické rady. Večeře tedy nebyla dezertní přívěsek, ale předsálí politického dne.
Babiš má sklon popisovat podobné chvíle jako prostor osobních kontaktů, lehkých rozhovorů a přímého dojmu. To samo o sobě dává smysl. Diplomacie se často rodí z nenápadné věty mezi chody. Jenže pokud je večeře důležitá tímto způsobem, pak byla důležitá i pro Pavla. A pokud důležitá nebyla, celý předchozí zápas o českou přítomnost u večerního dění vypadal jako hádka o židli v restauraci, kde stejně nikdo nechce jíst.
Tady se premiérovi vrací jeho vlastní režie. Z jedné strany hlídal, kdo má být vidět jako hlavní český hlas. Z druhé strany sama realita summitu ukázala, že jeden hlas nestačí. Babiš měl na dosah Ukrajinu. Pavel si našel jiné partnery. Dohromady to mohlo být silné české rozložení sil. Místo toho to vypadalo jako rozvodové řízení provedené formou banketu.
Dvě kolony, jeden stát
ČT24 popsala, že Babiš a Pavel odjeli na večeři ze stejného hotelu oddělenými kolonami, seděli u jiných stolů a celý ankarský den se delegace premiéra a prezidenta spíše míjely. Oba přitom turečtí hostitelé přijali slavnostně a s vojenskou poctou.
To je skoro dokonalá metafora. Turecko vidělo dva české představitele. Česká politika v nich viděla dva tábory. Hostitelé rozehráli protokol, Praha si přivezla psychodrama. V zahraničí pak stačí málo: oddělená kolona, opačné okraje fotografie, krátké podání ruky bez další věty. Malé detaily najednou mluví hlasitěji než tisková konference.
Můj dojem je, že Ankara neukázala sílu premiéra ani tvrdohlavost prezidenta. Ukázala neochotu obou táborů přiznat, že stát může fungovat jen tehdy, když se jeho vrcholní lidé dokážou alespoň prakticky potkat. Nemusejí se mít rádi. Nemusejí spolu sdílet vtipy ani menu. Stačí, aby v zahraničí nevypadali jako dva zástupci různých republik.
Český problém seděl mezi stoly
Summit řeší obranné investice, zbrojní výrobu a podporu Ukrajiny; NATO ve vlastním přehledu uvádí právě tato témata jako klíčovou agendu Ankary. Právě proto je škoda, že český příběh ovládla choreografie odstupu.
Babiš u Zelenského mohl poslat silný signál. Pavel u dalších evropských lídrů také. Jenže signál se drolí, když ho doma okamžitě překryje otázka, kdo koho minul, kdo komu podal ruku a kdo seděl u lepšího stolu. Ankara nic nevymyslela. Jen prostřela stůl tak, aby český spor dostal porcelán, příbory a mezinárodní osvětlení.
A možná právě v tom je její nejužitečnější lekce. Stát se nepozná podle toho, zda jeho politici dostanou dobré místo u večeře. Pozná se podle toho, jestli po návratu dokážou vysvětlit, co u toho stolu získali. Jestli z Ankary zůstane jen domácí debata o dvou stolech, pak česká diplomacie nepřišla o židli. Přišla o pointu.
