Článek
Lídra opozice jmenoval předseda vlády
Petr Pavel v červenci vetoval novelu rozpočtových zákonů. Využil běžnou prezidentskou pravomoc a svůj krok zdůvodnil obavou, že změny umožní vládě snáze zvyšovat zadlužení. Andrej Babiš reagoval prohlášením, že jde o nezodpovědné a aktivistické rozhodnutí, kterým se prezident potvrdil jako lídr opozice.
Bylo to pozoruhodné povýšení. Kupka, Rakušan ani Hřib nehlasovali. Neproběhl sjezd, nebyly potřeba nominace a členské příspěvky zůstaly nedotčeny. Předseda vlády jednoduše oznámil, kdo vede jeho protivníky.
Nevzniklo to ovšem jedním vetem. Vláda už předtím vyřadila Pavla z delegace na summit NATO a prezident se obrátil na Ústavní soud. Ten předběžným opatřením nařídil, aby kabinet jeho účast umožnil. Konečný výklad kompetencí teprve přijde, politická role už však byla rozdána: Babiš vládne, Pavel mu prý překáží.
Premiérova konstrukce začíná fungovat i mimo jeho tiskové konference. V nedávném průzkumu lidé nejčastěji označovali za nejvýraznějšího opozičního politika právě Pavla. Ještě absurdnější bylo druhé místo: skončil na něm sám Babiš. Česká politika tak objevila kabinet, jehož premiér je zároveň druhým nejsilnějším kritikem vlastní vlády.
Prezident je pro Babiše téměř ideální protivník
Babiš si Pavla nevybral náhodou. Prezident je známější než všichni předsedové opozičních stran, má přímý mandát a dokáže jedním podpisem či projevem získat více pozornosti než tři opoziční tiskové konference se čtyřmi flipcharty.
Zároveň však nemůže předložit vlastní státní rozpočet, řídit ministerstva ani nabídnout ucelený vládní program. Může zákon vrátit, kritizovat kabinet a domáhat se svých pravomocí. Nemůže ovšem každý týden dokazovat, že by zemi spravoval lépe. Pro Babiše je to výhodné: dostatečně výrazný protivník pro mobilizaci voličů, ale bez aparátu, který by mohl skutečně převzít vládu.
Navíc je v tom stará osobní účtenka. V roce 2023 právě Pavel porazil Babiše ve druhém kole prezidentských voleb. Premiér dnes další kandidaturu odmítá a tvrdí, že proti Pavlovi znovu nepůjde. Politický odvetný zápas však může vést i bez volebních lístků. Stačí každou prezidentovu výhradu překládat jako pokračování kampaně a každé veto jako útok opoziční centrály s lepším výhledem na Prahu.
Pavel se navíc hodí do Babišova oblíbeného příběhu o elitách, které brání vládě pracovat. Hrad je pro takovou roli dokonalejší kulisa než nenápadná stranická kancelář. Premiér pak nemusí vysvětlovat pouze obsah sporného zákona. Může vyprávět, že zvolená vláda chce stavět, léčit a bránit zemi, zatímco prezident jí z bezpečné výšky všechno kazí.
Opozice nechala svou židli prázdnou
Babišova strategie by nefungovala, kdyby parlamentní opozice nabídla výraznou osobnost a srozumitelný program. Ve Sněmovně přitom sedí pět opozičních stran a 92 jejich poslanců. Jenže jejich lídři soupeří také mezi sebou a volí různé způsoby, jak se vůči vládě vymezovat.
ODS stále hledá život po Petru Fialovi. STAN chce být současně zkušenou stranou moci i čerstvým protestním zbožím. Piráti se snaží hlídat vládu i ostatní opozičníky a občas vypadají, že největší nebezpečí pro jejich budoucnost představuje jiná opoziční strana. Lidovci a TOP 09 bojují také s otázkou, zda je veřejnost ještě dokáže rozeznat bez loga bývalé koalice.
Do tohoto prázdna vstupuje Pavel. Nemusí zakládat hnutí ani psát hospodářský program. Stačí, aby řekl, že vláda hazarduje s rozpočtem, podceňuje obranu nebo narušuje institucionální pravidla. Opozice mu zatleská, Babiš ho označí za jejího šéfa a skuteční předsedové mohou pokračovat v soutěži o nejlepší reakci na sociálních sítích.
Je to pohodlné pro všechny kromě voliče. Opoziční strany dostávají autoritu, za kterou se mohou schovat. Prezident získává prostor. Babiš dostává protivníka, kterého zná a umí proti němu mobilizovat. Jen alternativní vláda stále nikde.
Pavel může na povýšení doplatit
Prezident by měl být vůči vnucené roli opatrný. Krátkodobě mu střety s kabinetem prospívají. Vypadá rozhodně, brání své pravomoci a soustřeďuje kolem sebe nespokojené voliče. Čím více ho vláda napadá, tím snadněji může působit jako její kultivovanější protiváha.
Pokud si však začne roli neformálního opozičního vůdce užívat, pomůže Babišovi. Každý další komentář k běžné stranické politice usnadní vládě tvrdit, že Hrad není rozhodčí, nýbrž další účastník zápasu. Prezident pak může ztratit část autority potřebné právě ve chvílích, kdy bude hájit skutečně důležité ústavní hranice.
Pavel proto nemusí mlčet. Musí jen pečlivě rozlišovat mezi obranou institucí a nahrazováním opozice. Kabinet má kontrolovat Sněmovna, senátoři, média a veřejnost. Jestli tuto práci přenechají prezidentovi, Babiš získá přesně to, co potřebuje: jeden známý obličej, na který lze soustředit veškerý odpor.
Premiér si tedy nevybral Pavla proto, že by prezident skutečně vedl opozici. Vybral si ho proto, že místo jejího vůdce zůstalo volné. A Andrej Babiš je příliš zkušený obchodník na to, aby nechal neobsazenou tak cennou politickou adresu.
