Článek
Pavel není politik, kterého lze přeložit do obchodní řeči
Babišův politický instinkt je zjevně transakční. V jeho světě se spory neřeší tím, že vedle sebe obstojí dva samostatné mandáty. Řeší se tak, že se vyjedná cena, jeden ustoupí a druhý pak může prohlásit, že situaci zvládl. Tirana má v této logice být cenou za Ankaru: prezident dostane budoucí termín, premiér dostane klid dnes.
Jenže Petr Pavel není typ protivníka, který se dá uklidit do kolonky „vyřešeno“. Nemá poslanecký klub, který by mu Babiš rozebral, nemá státní zakázku, o niž by se s vládou přel, a nepotřebuje ani premiérův souhlas k tomu, aby byl vidět. V tom je pro Babiše zvláštně nepříjemný. Pavel není konkurent v jeho hřišti. Je to autorita z jiného hřiště, na které se nedá vyhrát rychlým obchodem.
Porážka, která se nevyvěsí na zeď
Netvrdím, že Babiš vede tento spor jako opožděnou pomstu za prezidentskou volbu. To by byla laciná psychologizace. Rok 2023 však z politiky nevymažete gumou: Pavel tehdy ve druhém kole získal 3 359 301 hlasů, Babiš 2 399 898, jak potvrzuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Každé jejich veřejné setkání proto nese i stopu souboje, v němž Babiš proti Pavlovi neprohrál uvnitř ANO, ale před celou zemí.
To neznamená, že premiér nespí kvůli jedné staré porážce. Znamená to něco praktičtějšího: Pavel má mandát, který mu Babiš nemůže dát ani vzít. A lidé s takovým mandátem bývají pro politiku postavenou na kontrole nepohodlní. Ne proto, že by byli lepší, ale proto, že se nedají vtáhnout do účetnictví laskavostí.
Babišovi nejspíš vadí člověk, který se nehodí do kulisy
Premiér tvrdí, že Pavel svým jednáním Česko poškozuje a že by je poškodil i cestou na summit. Přitom současně říká, že příští rok by prezidentovu účast v Tiraně schválil, jak zachytila ČTK. To není vysvětlení rizika. To je charakteristika vztahu: problémem není prezidentova přítomnost jako taková, nýbrž prezidentova přítomnost v okamžiku, kdy ji nelze řídit.
Pavel je navíc člověk, který se v bezpečnostním prostředí nepohybuje jako turista s propagační brožurou. Byl předsedou Vojenského výboru NATO, připomíná jeho oficiální životopis. To z něj nedělá neomylného mudrce ani automatického mluvčího Česka. Jen mu to dává schopnost být v místnosti sám sebou, nikoli kulisou vedle premiéra.
A právě kulisy Babiš obvykle potřebuje pevné. Má rád jasně označené role: kdo vede, kdo přikyvuje, kdo dostane zásluhu a kdo účet. Pavel do této sestavy nezapadá. Nehodlá Babiše dekorovat, ale ani se nespokojí s rolí dekorace. Jejich střet proto nepůsobí jako filozofická debata o protokolu. Působí jako konflikt dvou povah: jeden potřebuje mít stůl pod kontrolou, druhý odmítá stát za židlí.
Tirana není pozvánka, ale zkouška
Albánská nabídka má být velkorysá. Ve skutečnosti se v ní skrývá věta: prezident může být užitečný, až bude premiér vědět, kam si ho zařadit. Jenže funkce hlavy státu není odměna za bezproblémovost ani káva, kterou si kabinet objedná podle chuti.
Možná tedy Babišovi nejvíc vadí prostá věc. Pavel ho nenutí sdílet apartmán, vařit mu ráno kávu ani uzavírat přátelství. Nutí ho snést vedle sebe člověka, který má vlastní váhu, vlastní publikum a nulovou povinnost děkovat za každé otevřené dveře. Pro premiéra, který politiku chápe hlavně jako řízení vztahů a jejich cen, je to nejméně pohodlný typ partnera. A Ankara je jen místo, kde je to příliš dobře vidět.
