Článek
Jízdenka s pohyblivým datem
Programové prohlášení Babišovy vlády je v otázce jízdného stručné a sebevědomé: studentům a seniorům vrátí slevu ve výši 75 procent. Žádné možná, budeme analyzovat nebo pokud to dovolí rozpočet. Prostě vrátí.
Termín v dokumentu chybí. Ministr dopravy Ivan Bednárik jej ovšem ochotně doplnil ústně. V únoru mluvil o podzimu, nejpozději o konci letošního roku. Následně se plán přesunul na leden 2027. Nyní už zvýšení slevy podle ministra není prioritou. Přednost dostaly dálnice a modernizace železnic.
Slib tak nezmizel. Jen se postupně vzdaluje, což je ve vládním slovníku velmi praktický stav. Politik může tvrdit, že jej stále hodlá splnit, zatímco cestující dál platí současnou polovinu jízdného. Příslib sedí v čekárně a každých několik měsíců dostane nové pořadové číslo.
Veto, které se náramně hodí
Bednárik spojil ústup s prezidentovým vetem novely rozpočtových pravidel. Petr Pavel v červenci vrátil zákon Sněmovně, protože podle něj příliš rozvolňoval hospodaření státu a ohrožoval dlouhodobou udržitelnost veřejných financí.
Veto může vládě rozpočtovou situaci zkomplikovat. Nemůže však přepsat historii. Když ANO, SPD a Motoristé slevu slibovali, museli vědět, že bude stát miliardy a že stát nemá tajný sklep plný nepoužitých bankovek. Prezident také neurčuje, zda peníze dostanou silnice, železnice, důchodci nebo studenti. Priority vybírá kabinet.
Navíc veto není pohřeb zákona. Koalice ho může ve Sněmovně přehlasovat a už oznámila, že se o to pokusí. Hrad tedy Bednárikovi slevu nezakázal. Pouze odmítl vládě rozšířit prostor pro utrácení. Jestliže se sociální slib vejde do rozpočtu jen po uvolnění dluhových pravidel, bylo by poctivé už v kampani nabízet „levnější jízdenku placenou budoucím daňovým poplatníkem“.
To samozřejmě na billboardu nevypadá tak něžně.
Levnější cesta, dražší účet
Samotné odložení nemusí být špatným rozhodnutím. Stát během letošního prvního pololetí vydal na současné padesátiprocentní slevy přibližně dvě a půl miliardy korun. Už při oznámení lednového termínu se připomínalo, že roční kompenzace dopravcům přesahují pět miliard. Zvýšení podpory by účet dál zvedlo.
Plošná sleva je navíc poměrně tupý sociální nástroj. Stejnou výhodu dostane student z rodiny počítající každou stokorunu i jeho spolužák, jehož rozpočet by unesl cestu první třídou. Totéž platí pro seniory s minimálním důchodem a dobře zajištěné penzisty. Rozhoduje datum narození, nikoli potřeba.
Na druhou stranu levnější veřejná doprava pomáhá lidem z menších měst, studentům dojíždějícím do škol i starším lidem bez auta. Může udržovat obsazenost spojů a zmenšovat dopravní izolaci regionů. Debata o slevách tedy není soubojem dobroty se škudlením. Je to otázka, zda dvě či více miliard přinesou větší užitek v cenách jízdenek, nebo v opravených tratích a spolehlivějších spojích.
Bednárik může zcela rozumně upřednostnit infrastrukturu. Měl by však dodat, že vláda slíbila obojí a teprve po volbách objevila, že koruna utracená jednou se podruhé utratit nedá.
Rozpočet přišel až po volbách
Největší problém není, že vláda svůj plán přehodnocuje. Odpovědná vláda má špatný nebo příliš drahý slib změnit. Problém je způsob: nejprve jistota, potom pohyblivý termín, nakonec prezident jako příruční viník.
Poctivé vysvětlení by znělo prostě: slíbili jsme více, než nyní chceme zaplatit, a dáváme přednost jiným výdajům. Volič by s tím mohl nesouhlasit, ale alespoň by věděl, kdo rozhodl.
Senioři a studenti zatím zůstávají u současné slevy. K ní dostali ještě jednu bezplatnou lekci: politické jízdné bývá nejlevnější před volbami. U pokladny se k němu vždy připočítává realita.
