Juchelkova sociální kobra syčí na dávky. U dotací za 17 miliard zůstala podezřele tichá

Ministr práce vysvětluje plánovanou sociální kobru povinností státu hlídat peníze daňových poplatníků. V debatě Českého rozhlasu řekl, že kontroly mají lépe propojit data s terénní prací a zaměřit se na rizikové příjemce. Současně připustil, že prokazatelně neoprávněné žádosti tvoří asi jedno procento a finanční rozsah takzvaného „legálního zneužívání“ resort vyčíslený nemá. Celý rozhovor přinesl Český rozhlas Plus.

V květnu Aleš Juchelka informoval o vytvoření této jednotky na síti X (název „sociální kobra“ přijal v průběhu času, ale nemělo by jít o oficiální označení):

Přesto už máme zvučný název, obraz zásahové jednotky a podezřelou domácnost téměř pod lampou. Sociální politika dostala policejní soundtrack. Člověk pobírající podporu má cítit, že stát vidí přes záclony, společný kartáček i druhý hrnek v kuchyni.

Pak se kobra vyšplhá do ministerských pater a náhle zkrotne. Tam se nežádá dávka na bydlení. Tam se rozdělují dotace v miliardách, nosí se poradenské vizitky a riziko střetu zájmů už nevypadá jako stopa k následování, ale jako obtížná společenská situace.

Alexandra Semancová vlastnila firmu pomáhající klientům získávat evropské dotace a zároveň jako Juchelkova poradkyně působila v agendě dotačních programů za 17 miliard korun. Podle zjištění Seznam Zpráv měla přístup k internímu systému a vliv na práci úředníků, zatímco její firma dál spravovala žádosti klientů. Jde o popsané podezření na střet zájmů, nikoli o pravomocný závěr, že někdo dotace odcizil.

Juchelka poradkyni nejprve veřejně hájil jako odbornici a „člověka na svém místě“. Když později skončila, ministr ve Sněmovně pronesl pozoruhodnou větu: „Není práce ministra hlídat střety zájmů.“ Jeho vyjádření zaznamenala ČT24.

To je úžasně úsporná definice politické odpovědnosti. Ministr nemusí kontrolovat člověka, kterého přesunul do vlastního kabinetu, ale stát má detailněji zkoumat, zda dvě osoby náhodou netvoří jednu domácnost. U slabších se předpokládá vynalézavost. U vlastního aparátu dobrá víra.

Případ mezitím dostal cenu. Ministerstvo podle nových zjištění Seznam Zpráv nebude Bruselu vykazovat čtyři dotčené projekty v objemu 63,8 milionu korun, aby neriskovalo ohrožení širšího programu. Stále není veřejně jasné, odkud resort peníze vezme a kdo konečný účet ponese.

Když se na to novináři ptali, Juchelka tvrdil, že informace nemá, a doporučil čekat. Jeho sociální kobra by takovou odpověď nejspíš neuznala. Žadateli o dávku by sotva dovolila zmizet na oběd s vysvětlením, že o vlastní domácnosti nic neví a potřebné doklady možná někdy zjistí.

Částka 63,8 milionu není důkazem Juchelkovy osobní finanční viny. Je však výsledkem správního problému, za který musí jeho úřad nést odpovědnost. Ministr není vyšetřovatel každého zaměstnance. Je ale nejvyšší politický správce resortu, a pokud své poradkyni svěří vliv, nemůže se při následcích změnit v kolemjdoucího.

Kontrola sociálních dávek je legitimní. Veřejné peníze se mají chránit bez ohledu na to, zda mizí po stokorunách, nebo jsou ohroženy po desítkách milionů. Právě proto je Juchelkova selektivní bojovnost tak nápadná.

Pro příjemce dávek má podezření, analytiku, terén a kobru. Pro vlastní kabinet měl obhajobu, teorii útoku a nakonec mlčení. Nejde o to, že by stát neměl kontrolovat chudé. Jde o pořadí odvahy: nejsnazší je být přísný k člověku, který čeká na rozhodnutí úřadu. Mnohem těžší je otočit stejný reflektor proti vlastnímu výběru lidí.

Juchelkova kobra tedy není nebezpečná tím, že kouše. Politicky výmluvné je, kam se nikdy nezakousne. Had státní kontroly u nás syčí hlavně směrem dolů. V ministerském patře se z něj stává tichý kancelářský kabel.