Článek
Nejdelší cesta k jedné jednoduché větě
Rozhovor začal otázkou na změnu českých pravidel pro dočasnou ochranu Ukrajinců. Václav Klaus sotva otevřel odpověď, už navrhoval, abychom raději nediskutovali, jak válka vznikla. Moderátorka Adéla Snopová mu připomněla, že vznikla ruským napadením Ukrajiny.
Následovalo několik minut slovního kličkování. Klaus nakonec v pořadu Napřímo připustil, že Rusko Ukrajinu „fyzicky“ napadlo. Slovo fyzicky zde odvedlo téměř artistický výkon. Jako by vedle skutečné invaze existovala ještě invaze duchovní, účetní či metaforická, za kterou odpovídá anonymní mezinárodní systém.
Pak přišlo obvyklé osazenstvo: prehistorie konfliktu, velcí hráči, promarněné šance, neřešené problémy a vina rozprostřená tak široce, až její největší díl nezůstal nikomu. Ruské tanky se v tomto vyprávění na Ukrajině patrně ocitly jako zavazadlo poslané na špatné letiště.
Rok 2014 Klause nezachraňuje
Klaus má pravdu v jedné důležité věci: rusko-ukrajinská válka nezačala až plnohodnotnou invazí v únoru 2022. Začala už v roce 2014. Jenže to není argument ve prospěch Ruska. Je to další položka v jeho obžalobě.
Rusko tehdy obsadilo Krym a následně jej anektovalo, přestože Valné shromáždění OSN potvrdilo územní celistvost Ukrajiny a krymské referendum odmítlo jako neplatné. Na východě země se rozhořel konflikt s proruskými ozbrojenými skupinami. Moskva dlouho předstírala, že s nimi má společného asi tolik jako výrobce zápalek s požárem.
Pozdější závěry už tak poetické nejsou. Evropský soud pro lidská práva shledal, že Rusko vykonávalo nad separatisty rozhodující vojenský, politický a hospodářský vliv a neslo odpovědnost za rozsáhlé porušování lidských práv od roku 2014.
Když tedy Klaus posouvá začátek války o osm let dozadu, neposouvá tím odpovědnost z Moskvy na „mezinárodní systém“. Pouze připomíná, že ruský zásah trval déle.
Kontext není kouzelná guma
Na Donbase samozřejmě existovaly skutečné křivdy, násilí i civilní oběti. Ukrajinský stát nebyl bezchybný a pozorovatelé OSN zdokumentovali svévolná zadržování a další porušování práv na obou stranách konfliktu. Seriózní debata je nesmí zatajit.
Z toho ovšem neplyne právo sousedního státu zabrat území, vyslat armádu a bombardovat města. Vysvětlovat okolnosti je legitimní. Použít je k rozmělnění rozhodnutí agresora legitimní není. Historie může objasnit, proč někdo stiskl spoušť; nepřenese však jeho prst na všechny lidi v místnosti.
Klausova metoda pracuje právě s tímto přesunem. Rusko sice napadlo, avšak někdo ho údajně podněcoval. Rusko sice poslalo vojáky, avšak svět nezabránil válce. Rusko sice rozhodlo, avšak vinen je systém. Pachatel postupně mizí za zástupem těch, kteří mu podle Klause dost důrazně nezabránili stát se pachatelem.
Snopová tento mechanismus označila za slovník ruské propagandy. Přesnější novinářskou metodou by bylo donutit Klause doložit jednotlivá tvrzení: Kteří hráči si válku přáli? Jak konkrétně ji vyvolali? Jaká „neuvěřitelná“ příkoří ospravedlňují invazi? Označení propagandy je správná výstražná cedule, důkazní výslech by však byl účinnější.
Když host nemůže velet, moderátorka je prý diktátor
Klaus nakonec Snopovou obvinil, že se chová jako diktátor. Nikoli proto, že by mu vypnula mikrofon nebo zakázala názor. Nechala ho odpovědět, několikrát se doptala a poté chtěla pokračovat dalším tématem. Jeho představa svobodné debaty zřejmě počítá s tím, že host pronese přednášku, moderátor poskytne obdivný výraz a čas přestane existovat.
Snopová nebyla diktátorka. Byla moderátorka, která odmítla zaměnit jednoduchý fakt za názorovou variantu. Valné shromáždění OSN po invazi v roce 2022 požadovalo, aby Rusko ukončilo použití síly a stáhlo vojska. Nešlo o soukromý pocit televizní redaktorky.
O příčinách války se má diskutovat. O chybách Ukrajiny, Západu, NATO i diplomacie rovněž. První věta takové diskuse ale musí zůstat pevná: Rusko se rozhodlo napadnout Ukrajinu. Bez ní se z kontextu stává prádelna odpovědnosti.
Klaus v ní tentokrát přinesl plný koš. Snopová pouze odmítla zapnout program na bělení.
