Článek
Beton promluvil dřív než magistrát
Monumentální plastika Josefa Klimeše se v pátek rozpadla na silnici a cyklostezku u Barrandovského mostu. Nikdo nebyl zraněn, což je v příběhu plném odkladů jediná opravdu dobrá zpráva. Magistrát přitom věděl, že je dílo ve špatném stavu, měl je oplocené a na pondělní jednání rady chystal materiál k řízené demolici a vytvoření repliky, uvedla ČT24.
Rovnováha tak předvedla pražské správě její oblíbenou disciplínu: rozhodnout těsně poté, co už není o čem. Beton nepodal interpelaci, nečekal na koaliční jednání a neposlal materiál do připomínkového řízení. Prostě se poroučel k zemi.
Oto Klempíř ve svém facebookovém příspěvku žádá, aby Zdeněk Hřib vysvětlil roky odkladů a aby město zveřejnilo časovou osu posudků a rozhodnutí. To je legitimní požadavek. Když mnohatunová konstrukce dopadne na veřejnou cestu, Praha dluží lidem víc než ujištění, že bezpečnostní páska měla správnou barvu.
Hřib se nemůže schovat za cizí razítka
Zdeněk Hřib byl primátorem a později náměstkem odpovědným za dopravu. Rekonstrukci Barrandovského mostu veřejně spojoval se svým politickým výkonem. Nemůže proto tvrdit, že plastika vedle mostu patřila do jiné zásuvky a s jeho odpovědností neměla nic společného.
Právě tak ovšem nelze celý příběh nalít do formy jednoho viníka. Už v roce 2024 Jiří Pospíšil popsal iROZHLASu, že umělecké prvky nebyly součástí rekonstrukce mostu, nebyly ve správě TSK ani Galerie hlavního města Prahy a město vlastně nevědělo, kdo je pořádně spravuje. Posudek z roku 2019 přitom už tehdy označil stav díla za dezolátní a doporučil repliku.
To není omluva pro Hřiba. Je to obžaloba systému, v němž majetek patří všem, a proto za něj v rozhodující chvíli neodpovídá nikdo.
Sedm let se nevejde do jednoho statusu
Klempíř trefil slabé místo, ale zároveň si z něj vyrábí pohodlný politický terč. Hřib je pro něj ideální: viditelný Pirát, bývalý primátor a tvář opravy mostu. Jenže mezitím se střídaly gesce, správci, posudky i představy, zda původní dílo zachránit, nebo nahradit.
Ještě v květnu 2025 se psalo, že novější posudek Kloknerova ústavu označil beton za nevratně poškozený a účinnou opravu za nemožnou. Město už tehdy připravovalo projekt kopie, jak shrnulo Publico. Problém tedy nebyl v úplné nečinnosti. Byl v tempu, při němž konstrukce zestárla rychleji než rozhodovací proces.
Ministr kultury má pravdu, že suť nesmí přikrýt otázky. Méně přesvědčivý je v okamžiku, kdy z kolektivního selhání města vyrábí osobní pomník jednoho soupeře. Pokud chce skutečnou časovou osu, měl by být připraven číst v ní všechna jména, nejen to politicky nejvýhodnější.
Praha ztratila rovnováhu dávno před sochou
Největší ostuda nespočívá v tom, že starý beton jednou povolil. Materiály stárnou a některá díla zachránit nelze. Ostuda je, že Praha od roku 2019 věděla o havarijním stavu, v roce 2024 přiznávala nejasného správce a v roce 2026 chystala demolici až na chvíli, kdy ji provedla gravitace zdarma.
Hřib má odpovídat. Stejně tak lidé odpovědní za kulturu, majetek města, TSK a koordinaci rekonstrukce. Bez této šíře se z Klempířovy otázky stane jen betonová dlažební kostka hozená na politického protivníka.
Rovnováha nespadla proto, že by jeden politik špatně stiskl tlačítko. Spadla po letech, kdy se odpovědnost překládala mezi odbory, správci a volebními obdobími. A právě to je otázka z betonu: ne kdo získá nejrychlejší bod, ale proč se v Praze musí některé problémy zřítit, aby konečně dostaly pevnou půdu pod nohama.
