Článek
Potlesk není daňová povinnost
Helena Třeštíková při uvedení dokumentu o Báře Basikové hájila stabilní financování České televize. Režisérka už před premiérou popsala iROZHLASu, že bez veřejnoprávní televize nemohou vznikat složité projekty sledované desítky let. Také film Bára Basiková vznikl podle oficiálního katalogu KVIFF v koprodukci České televize.
Sál zatleskal, Alena Schillerová nikoli. Potlesk však není občanská ani ministerská povinnost. Člověk smí sedět s rukama v klíně, nesouhlasit a nepředstírat nadšení. Nezávislost médií se nebrání povinnou choreografií publika.
Schillerová ale není anonymní návštěvnice hledající po filmu kabelku. Je ministryní financí a členkou kabinetu, který právě mění financování veřejnoprávních médií. Její nehybnost proto nesla politický význam, i kdyby jej do ní původně nevložila.
Hrdinství na ploše dvou dlaní
Schillerová následně na svém facebookovém profilu vysvětlila, že si Třeštíkové práce váží, ale s její obavou nesouhlasí. Z obyčejného nezatleskání přitom udělala téměř zkoušku odvahy vůči sálu, médiím a opozici.
To už je komedie větší než původní gesto. Statečnost nezačíná tím, že veřejně činný člověk vydrží několik sekund bez pohybu rukou. Ministryně rozhodující o miliardách má svou pevnost dokazovat argumenty, kvalitním zákonem a ochotou nést následky.
Oba politické tábory nakonec udělaly z potlesku hlasování o demokracii. Jedni hledali v záběru jediného člověka, který nesdílí nadšení. Druhá strana z toho vyrobila příběh o statečné disidentce obklíčené festivalovým davem. Film skončil, politická projekce pokračovala.
Rozpočet není bezpečnostní sklo
Podstata sporu neleží v klíně ministryně, nýbrž ve Strakově akademii. Vláda v červnu schválila návrh, podle něhož mají poplatky nahradit příspěvky ze státního rozpočtu. Kabinet slibuje pevné částky a valorizaci. Kritici se obávají, že rozpočtová závislost usnadní politický tlak.
Schillerová má právo tvrdit, že nový model bude stabilní. Neměla by však předstírat, že obavy jsou pouhou festivalovou agitací. Státní rozpočet je každoročně politické bojiště. O jeho podobě rozhodují lidé, kteří zároveň bývají předmětem veřejnoprávní kontroly.
Třeštíková nemluvila jako účetní expertka. Vycházela ze zkušenosti autorky, jejíž metoda potřebuje čas, kontinuitu a instituci ochotnou financovat výsledek, který nepřijde do příštího čtvrtletí. Její projev nedokázal, že současný systém je jediný možný. Legitimně však varoval před tím, aby se dlouhodobá tvorba změnila v každoroční žádost o politickou přízeň.
Festivalový bonus
Karlovy Vary dostaly neplánovaný krátký film o české politice. Jedna dokumentaristka řekla, čeho se obává. Jedna ministryně nezatleskala. Okolí vytáhlo telefony a z několika vteřin vyrobilo morální referendum.
Schillerová se mohla omezit na věcnou větu: nesouhlasím, protože vládní návrh považuji za bezpečný. Místo toho začala bránit vlastní ruce, jako by jejich nečinnost byla výkonem státnické velikosti. Tím dala drobné scéně život, který by bez jejího vysvětlování nejspíš neměla.
Ministryně samozřejmě může netleskat. Nemůže ale chtít, aby veřejnost oddělila její gesto od politiky, kterou prosazuje. Ruce zůstaly v klíně, odpovědnost nikoli. A právě ta by měla být při debatě o České televizi slyšet hlasitěji než celý festivalový sál.
