Článek
Pocta, nikoli politické svatořečení
Pohřeb Milana Knížáka se uskuteční se státními poctami. Návrh předložil ministr kultury Oto Klempíř, kabinet jej schválil a vdova Marie Knížáková souhlasila. Petr Macinka rozhodnutí veřejně přivítal a správně připsal autorství svému ministerskému kolegovi. I přesnější rozdělování zásluh je v české politice skoro avantgardní disciplína.
Nejde přitom o státní pohřeb. Jak upřesnil vicepremiér Karel Havlíček, poslední rozloučení bude mít státní charakter podobně jako pohřeb Vlasty Chramostové. Takový obřad může provázet vlajka či účast vojáků, ale má méně formalit než státní pohřeb, vysvětluje Český rozhlas.
Knížák si uznání zaslouží. Spoluutvářel české akční umění, působil v hnutí Fluxus, vedl Akademii výtvarných umění i Národní galerii a ovlivnil několik generací tvůrců. Státní pocta není potvrzení bezchybnosti. Kdyby republika směla uctívat pouze lidi, kteří nikdy nikoho nerozčílili, musela by smuteční síň pronajímat výhradně účetním bez veřejného profilu.
Ironii tentokrát obstaraly dějiny
Na celé věci je půvabný jeden detail. Knížák rozhodně nebyl dvorním výtvarníkem Andreje Babiše. V roce 2015 označil za největší ostudu země právě to, že je Babiš členem vlády, jak připomíná tehdejší rozhovor pro ČT24.
A nyní mu státní pocty schválil kabinet vedený týmž Babišem. To je na rozhodnutí vlády možná nejcennější. Stát na chvíli dokázal být větší než paměť uraženého politika. Nezkoumal, zda zesnulý správně zdravil mocné, zda měl povolenou sadu názorů ani zda se vešel do stranického rodinného alba.
Macinka si proto uznání zaslouží. Omezené, věcné a bez slavnostní fanfáry. Podpořil důstojný krok vůči člověku, který byl jeho přítelem, ale současně kritikem předsedy vlády. V tu chvíli se zachoval jako ministr, nikoli jako správce internetové hádky.
Velká osobnost nemusí být příjemná osobnost
Knížáka ovšem není nutné po smrti lakovat bezbarvým lakem národní shody. Byl prudký, ješitný, mnohdy nespravedlivý a jeho působení v Národní galerii vyvolávalo tvrdé spory. Také ohlasy české kulturní scény připomínají vedle jeho významu kontroverze a konflikty.
Jenže právě zde se pozná rozdíl mezi poctou a kanonizací. Stát neprohlašuje, že Knížák měl vždy pravdu. Uznává, že zanechal stopu, kterou nelze odstranit tím, že někomu lezl na nervy. Umění ostatně nevzniká jako zákaznická podpora. Nemá být především milé, vstřícné a dostupné každý pracovní den od devíti do pěti.
Pochybnost přesto zůstává. Státní pocty se v Česku udělují poněkud nahodile a bez čitelného klíče. O jedné osobnosti vláda rozhodne, jiná srovnatelně významná odejde bez podobného gesta. Proto musí kabinet pečlivě hlídat, aby se z rozloučení nestala sešlost jednoho názorového okruhu kolem Václava Klause a Motoristů.
Potlesk za jeden konkrétní čin
Opozice nemusí kvůli tomuto rozhodnutí přepisovat své hodnocení Macinky. Stejně tak jeho příznivci nemohou jeden důstojný postoj použít jako univerzální odpustek za všechny předchozí výpady. Politická dospělost spočívá i ve schopnosti pochválit správný čin člověka, kterého bychom si jinak k vlastnímu stolu neposadili.
Knížák dostane státní pocty právem. Klempíř zásluhu za návrh a vláda uznání za jeho schválení. Macinka si tentokrát zaslouží potlesk také. Krátký, přesný, bez přídavku. V politice se má tleskat konkrétnímu skutku, nikoli vydávat doživotní permanentka do lóže slušnosti.
