Článek
Ministr, který potřebuje někoho zmenšit
Petr Macinka v Událostech, komentářích prohlásil, že účast Petra Pavla na summitu NATO v Ankaře považuje za zbytečnou. Když do debaty vstoupil Martin Kupka, ministr ho přivítal otázkou, zda si nepřipadá „trošku do počtu“, podobně jako prezident. Průběh vystoupení zachytila ČT24.
Byl to pokus o dvojitý zásah. Jednou větou shodit opozičního předsedu a zároveň znovu připomenout, že Hrad měl podle vlády zůstat doma. Jenže politická rána, která potřebuje vysvětlit, koho měla ponížit, obvykle dopadne hlavně na autora.
Macinka zde nemluvil jako hospodský glosátor po zavírací době. Vystupoval jako ministr zahraničí. Jeho funkce vyžaduje rozlišit ostrý spor od potřeby každého protivníka osobně zmenšovat. Diplomacie není soutěž v počtu lidí posazených jednou větou do kouta.
Zbytečný prezident s docela plným programem
Macinkovo hodnocení prezidentovy účasti navíc naráží na nepohodlnou skutečnost. Pavel se podle souhrnu Pražského hradu účastnil obou hlavních částí summitu, vystoupil na bezpečnostním panelu, navštívil fórum obranného průmyslu a absolvoval bilaterální jednání se státníky i představiteli Aliance.
Hrad popisuje prezidentův program z vlastního pohledu a nemůže být jediným rozhodčím jeho významu. Přesto je rozdíl mezi kritikou konkrétní schůzky a verdiktem, že hlava státu byla na alianční akci zbytečná. První je politický argument. Druhé je uražené razítko.
Vláda přitom prezidenta do delegace původně nezařadila. Účast mu umožnilo až předběžné opatření, v němž Ústavní soud zdůraznil, že konečný výsledek kompetenčního sporu nepředjímá, ale do rozhodnutí chrání dlouhodobou praxi účasti českých prezidentů na summitech NATO.
Macinka může s právním výkladem Hradu nesouhlasit. Nemůže však čekat, že celé měsíce vedený spor zmizí tím, že prezidenta po návratu označí za nadbytečné zavazadlo. Zvlášť když sám kabinet proměnil otázku jedné delegace v seriál, který byl delší než summit.
Kupkův suterén nebyl státnické patro
Martin Kupka Macinkovi odpověděl, že ho ministr ze své výšky a s hloupými argumenty urazit nemůže. Později na sociální síti napsal, že Macinka „vylezl ze svého mentálního suterénu“. Jeho příspěvek má energii hospodské odvetné hlášky, nikoli učebnice kultivované opozice.
Ani Kupka tím politickou debatu nevytáhl do vyššího podlaží. Když jeden soupeř rozdává role přebytečných hostů a druhý ho pošle do mentálního podzemí, divák se dozví hodně o vzájemné nechuti a málo o české zahraniční politice.
Rozdíl přesto existuje. Kupka reagoval jako opoziční politik na osobní útok. Macinka celou výměnu otevřel z pozice šéfa diplomacie a do své ironie zatáhl prezidenta republiky, s nímž má z titulu funkce spolupracovat. Ministr nemusí být bezbarvý. Měl by ale poznat okamžik, kdy vtip už neslouží argumentu a pouze zakrývá jeho nepřítomnost.
Exponát se vystavil sám
Macinka chtěl z Pavla udělat člověka, který na summitu zabíral místo. Místo toho připomněl, proč spor vlády s Hradem působí tak únavně. Nevede se pouze o pravomoci, nýbrž také o potřebu vítězit v každé větě, každém záběru a každém pořadí židlí.
Českou republiku neoslabí samotný nesouhlas prezidenta s vládou. Demokracie takové tření unese. Oslabuje ji chvíle, kdy se zahraniční politika smrskne na soutěž, kdo koho označí za zbytečného, trapného nebo mentálně podzemního.
Kupka mu jen rozsvítil. Ministr si do vitríny vstoupil sám, když osobní poznámkou přehlušoval otázku, proč vláda nezvládla spor s prezidentem dřív a důstojněji. Exponát vládní trapnosti pak nepotřeboval popisek. Stačilo nechat běžet kameru.
