Schůzky ústavních činitelů jsou podle Babiše zbytečné. Dva kohouti prý stačí

Premiér oznámil, že pravidelný formát nejvyšších ústavních činitelů obnovovat nechce. Zahraniční a bezpečnostní politiku podle něj dělá hlavně vláda, s prezidentem se prý občas setká a něco si k tomu řeknou. Petr Pavel naopak po summitu NATO zopakoval, že chce pravidelné schůzky obnovit, protože bez koordinace mohou další střety pokračovat, jak zaznamenaly České noviny.

Babišův přístup má svůdnou jednoduchost. Dva muži, jeden stůl, možná káva a zahraniční politika vyřízená dřív, než vystydne. Jenže stát není rodinná firma, v níž se strategický směr dohodne mezi majitelem a ředitelem provozu. Prezident, premiér, předsedové obou komor i ministři zastupují rozdílné části ústavního systému. Právě proto má smysl, aby se slyšeli dřív, než každý vyrazí do světa s vlastní verzí českého postoje.

Tvrdit po ankarském summitu, že širší koordinace je zbytečná, připomíná zrušení hasičů po požáru s vysvětlením, že dům přece stále stojí. Vláda původně prezidenta do delegace nezařadila. Až Ústavní soud předběžným opatřením nařídil, aby mu účast umožnila; zároveň výslovně zdůraznil, že tím nepředjímá konečný verdikt v kompetenčním sporu.

Obě české delegace pak cestovaly odděleně, prezident a premiér se na místě spíš míjeli a Pavel chtěl alespoň sladit bilaterální jednání, aby se české schůzky zbytečně nedublovaly. Průběh summitu popsala ČT24. To není důkaz, že každý problém vyřeší velká schůze. Je to však docela názorná ukázka, že improvizace dvou kohoutů žádnou státní strategii nenahrazuje.

Nejvtipnější na premiérově verdiktu je jeho krátká paměť. V roce 2019 se Andrej Babiš podobných schůzek účastnil a Úřad vlády tehdy uváděl, že jejich obsahem byla koordinace cest, návštěv a zahraničněpolitických priorit. Formát tedy nebyl zbytečný z principu. Zbytečným se stal až ve chvíli, kdy v něm nesedí prezident ochotný přikyvovat a předsedové komor vybraní podle premiérova vkusu.

To je podstata celé věci. Babiš neodmítá porady. Jeho vláda se koordinuje v koalici a premiér schůzuje s kým potřebuje. Odmítá prostor, kde nemá pod kontrolou počet hlasů ani závěrečnou interpretaci. Společné setkání ústavních činitelů totiž není jen technická porada. Je to nepříjemná připomínka, že zahraniční politika patří státu, nikoli momentální většině.

Předsedové parlamentních komor samozřejmě neřídí diplomacii. Přinášejí však legitimitu institucí, které schvalují zákony, rozpočty, zahraniční mise a mezinárodní smlouvy. Jejich přítomnost nemusí vyrábět jednotu za každou cenu. Může alespoň včas odhalit rozpor, který by se jinak projevil až před zahraničními kamerami.

Babiš může mít pravdu v tom, že velké schůzky někdy končí obecnými větami a společnou fotografií. To je argument pro lepší agendu, ne pro vypnutí komunikace. Když se ústavní činitelé neshodnou, potřebují mluvit častěji a přesněji, nikoli se míjet na letišti a posílat si ústavní výklady přes média.

Premiér chce zřejmě vztah s prezidentem zredukovat na občasnou dvoustrannou konzultaci. Jenže dva kohouti na jednom dvoře nejsou modelem koordinace. Jsou důvodem, proč někdo staví plot a stanovuje pravidla.

Schůzky samy českou diplomacii nespasí. Jejich odmítnutí ale prozrazuje Babišovu představu moci: kdo nerozhoduje ve vládní koalici, má být nanejvýš informován. Zahraniční politika tak možná bude mít méně židlí u stolu. O to více může mít nedorozumění, žalob a trapných obrázků ze zahraničí.