Článek
Spor, který se vypnul o premiérově dovolené
Hradní mluvčí Vít Kolář si v nedávném rozhovoru rýpl, že když byl Andrej Babiš na dovolené, žádná prezidentská kampaň se nekonala. Podle něj ji tedy vede spíše premiér. Je to bonmot člověka placeného za obranu Hradu, nikoli nestranný znalecký posudek. Chronologie mu však dodává nepříjemnou váhu.
Vláda se pokusila vyřadit Pavla z české delegace na summit NATO. Spor skončil až před Ústavním soudem, který kabinetu předběžným opatřením nařídil prezidentovu účast umožnit. Nebylo to konečné rozhodnutí o rozdělení pravomocí. Byla to ovšem jasná stopka konkrétnímu vládnímu kroku.
Když pak Pavel vetoval uvolnění pravidel rozpočtové odpovědnosti, Babiš ho označil za vůdce opozice. Prezident přitom udělal přesně to, co mu ústava dovoluje: zákon vrátil a své důvody zveřejnil. Žádný tajný štáb, žádné volební pódium. Podpis odmítnut, argumenty přiloženy.
Prezident dostal na výběr mezi souhlasem a vinou
Babišova konstrukce je pohodlná. Když Pavel vládní návrh podepíše, zachoval se odpovědně. Když jej vetuje, vede opozici. Když s kabinetem souhlasí v zahraniční politice, reprezentuje republiku. Když trvá na vlastní ústavní pravomoci, rozjíždí kampaň. Nabídka spolupráce tak připomíná formulář, v němž jsou všechny odpovědi předtištěné a kolonka pro nesouhlas chybí.
Vláda má pro určování zahraniční politiky silnější mandát než prezident. Vyhrála volby, opírá se o sněmovní většinu a nese politickou odpovědnost. Z toho ale neplyne, že Hrad má při každém sporu zhasnout, zatáhnout závěsy a čekat na instrukce ze Strakovy akademie.
Český ústavní systém schválně rozdělil některé pravomoci mezi více institucí. Výsledkem bývá tření, občas i žaloba. To není porucha provozu. Poruchou se stává až představa, že kontrola je sabotáž a každé využití prezidentského práva osobním útokem na premiéra.
Babiš tím z nesouhlasu vyrábí důkaz viny. Pavel je podle této logiky opozičním kandidátem už proto, že se nechová jako Babišův spolupracovník. Stejně by se dalo tvrdit, že revizor vede kampaň proti cestujícímu, protože po něm chce jízdenku.
Ani Hrad nemá licenci na neomylnost
Pavel samozřejmě není pouhým napadeným kolemjdoucím. Do sporů vstupuje veřejně, používá výrazný slovník a někdy nechává své politické názory splývat s obhajobou prezidentské pravomoci. Pokud bude komentovat každý vládní přešlap, může Babišově nálepce opozičního prezidenta sám dodat lepidlo.
Také Kolářova ironie není neutrální úřední sdělení. Hrad si zjevně osvojil ostřejší komunikaci a pochopil, že proti Babišovu každodennímu výkladu reality nevystačí s větami o konstruktivní atmosféře. Tím ovšem riskuje, že se spor začne živit sám.
Rozdíl je zatím v metodě. Pavel využívá veto, veřejné stanovisko či kompetenční žalobu. Babiš zpochybňuje samotnou legitimitu těchto kroků a překládá je do jazyka volebního boje. Dokonce odmítl obnovení koordinačních schůzek s vysvětlením, že nemá čas a nechce se účastnit Pavlovy kampaně. Premiér tedy odmítne nástroj pro tlumení sporů a následně si stěžuje na jejich hlasitost.
Mír nezačíná prezidentovým mlčením
Babišovi trvalý konflikt vyhovuje. Vládnutí přináší rozpočty, kompromisy a odpovědnost. Souboj s Hradem nabízí protivníka s tváří, jménem a vysokou důvěrou veřejnosti. Každý zádrhel lze přebalit jako další kapitolu příběhu o prezidentovi, který prý škodí vládě.
Premiér může mluvit o respektu a přát si klid. Dokud však za nepřátelství považuje i ústavně dovolený nesouhlas, nabízí pouze příměří pod podmínkou Pavlovy poslušnosti.
Petr Pavel nemusí Babišovu válku vyhrát. Stačí, když odmítne přijmout její scénář: že prezident je státníkem pouze tehdy, když souhlasí s premiérem. Skutečný smír začne až ve chvíli, kdy Andrej Babiš připustí, že kontrola není kampaň a nesouhlas není vyhlášení války.
