Článek
První veto má dvě adresy
Prezident vrátil Sněmovně balík změn rozpočtových pravidel. Podle Pražského hradu jde o jeho první veto vůči současnému kabinetu; předtím podepsal sedmnáct jeho zákonů. Pavel tedy nestál u hradní brány s razítkem „vrátit odesílateli“. Vybral si normu, která mění pravidla pro všechny další rozpočty.
Načasování je přesto politicky výbušné. Prezident nedávno připomněl, že může vládě znepříjemnit život, a teď tuto větu opatřil podpisem. Babiš proto dostal snadnou munici: podle Seznam Zpráv označil veto za aktivistické a Alena Schillerová oznámila, že koalice ho přehlasuje. Spor o miliardy se převlékl za další duel dvou mužů.
Motiv politika se ale nepozná z výrazu tváře, nýbrž z kvality rozhodnutí. Pavel mohl chtít hájit stát i připomenout vlastní váhu současně. Čisté úmysly se k zákonům nepřikládají. Rozhodující je, zda veto stojí na něčem pevnějším než na uraženém protokolu.
Vláda si objednala příliš široký klíč
Novela vyjímá z výdajových limitů široký okruh infrastrukturních projektů, prodlužuje výjimku pro obranu a při „zhoršené bezpečnostní situaci“ dovoluje vládě zvýšit výdaje až o deset procent bez předchozího souhlasu Sněmovny. Národní rozpočtová rada upozornila, že podmínka není přesně vymezena a národní fiskální omezení by se prakticky vyprázdnila.
Deset procent není účetní drobek. Při dnešním objemu rozpočtu jde o prostor přesahující dvě stě miliard korun. Bezpečnostní krize může vyžadovat rychlost. Právě proto musí zákon říkat, kdy se nouzový vchod otevírá, kdo drží klíč a kdo zkontroluje, co jím prošlo.
Schillerová tvrdí, že bez změny pravidel by příští rozpočet musel mít schodek jen 150 miliard a ekonomiku by to poškodilo. Vláda chce dluh využít na obranu a strategické investice. Argument má váhu: dálnice ani energetika se nestavějí z morální převahy. Jenže zákon nekupuje konkrétní most. Kupuje kabinetu větší prostor utrácet a účet nechává nástupcům.
Pavel tentokrát nestřílí naslepo
Nejsilnější obranou prezidenta není jeho projev, ale společnost, v níž se ocitl. Výhrady nevznesl jen Hrad. Zákon už vrátil Senát a zásadně ho kritizovala rozpočtová rada. Reuters shrnula, že změny rozšiřují financování výdajů dluhem a oslabují parlamentní kontrolu.
Obrana i infrastruktura potřebují dlouhý dech. Problém začíná, když se neschopnost určit priority převlékne za investiční odvahu. Vláda si ponechá běžné výdaje, drahé projekty vyvede za plot a oznámí, že rozpočet stále stojí rovně. Účetní geometrie je pak obdivuhodná hlavně z dálky.
Pavel neposlal zpět zákon proto, že stát chce utrácet. Poslal zpět návod, jak utrácení hůř hlídat. To je podstatně čistší bojiště než ankarská sedadla a osobní přestřelky.
Razítko není konečný verdikt
Koalice má dost hlasů, aby veto přehlasovala. Prezidentovo gesto zákon nejspíš nezastaví; donutí vládu zvednout ruku ještě jednou a veřejně převzít odpovědnost. Hrad nerozhodne. Jen rozsvítí v sále a nechá poslance podepsat účet za plného osvětlení.
Dělá Pavel vše pouze v zájmu státu? Takovou jistotu nemáme u žádného politika. Spor s Babišem mu jistě dodal chuť ukázat, že jeho podpis není kancelářská formalita. Tentokrát si však pro demonstraci vybral zákon, u něhož jsou věcné výhrady příliš vážné, aby se daly odbýt jako prezidentská ješitnost.
Pavel bouchl do stolu. Nejdůležitější není rána, nýbrž papíry, které na něm ležely. U zákona, který rozšiřuje dluhový prostor a zužuje kontrolu, působí jeho „ne“ spíš jako pojistka státu než jako osobní vzkaz premiérovi.
